Adrian T. Bell

Night and Day

1. Blood on My Hands

2. Three Coffees

3. I Cannot Hide

4. Night & Day

5. On My Own

6. Roads

7. Don’t Tell a Soul

8. Nothing Left To Say

9. Wish You Were Here

10. Nobody Wants To Know

11. Big Italian Wedding

Nejenom že vás teleportuje zpátky v čase, ale budete si broukat a luskat prsty ještě druhý den

Titulní Night and Day je retro jako blázen. Mám chuť si pustit nějaký hodně starý film, ne kvůli ději, ale kvůli té neopakovatelné vůni dávno uplynulé doby, která se otiskla do pásu. Je to sentimentální stejně jako Bellova dikce. Druhý singl On My Own má stejnou cinematickou náladu, navíc ale disponuje nakažlivým tempem i nápěvem. Nejenom že vás teleportuje zpátky v čase, ale budete si ho broukat a luskat prsty ještě druhý den. Roads jsou někde mezi The Prostitutes a Crime and the City Solution, hodně devadesátkový blend s výborným refrénem. Don’t Tell a Soul je opět výborně vystavěná věc, která odkazuje do dob, kdy hudba opravdu měla duši. Nothing Left To Say je taková námořnická odrhovačka jako mejdan na zbloudilé lodi, kde se po palubě potácí poloprůhlední duchové Michaela Stipea a zbytku R.E.M. Je to strašidelně staromilské, ale velmi dobře to funguje na sentimentální receptory. Wish You Were Here ve mně vzbuzuje podezření, že tady proběhlo léčení podle The Cure, i když kytara v refrénu jede spíš funk. Nobody Wants To Know je jasná inspirace Motownem, jako když znuděné art-punkové kapely hledaly na konci devadesátých let novou šťávu, objevily tenhle fenomén a začaly ho implementovat do svých primárně punkem, funkem a dubem načichlých songů (The Make-Up, Narcotic Dub System, Jon Spencer Blues Explosion a další). Big Italian Wedding, to jsou zažloutlé dobové fotky na ledničce, kolem kterých chodíte léta. Ráno pro mlíko, v noci pro panáka slivovice, nebo když se vrátíte z tahu a jde na vás opilecká žravá. Až jednou se při otvírání dvířek na mikrosekundu zarazíte, podíváte se na ně, hlavou vám proletí kus života tak rychle jako kulka hrudním košem a do očí se vám natlačí slzy. Občas prostě všichni potřebujeme svého Adriana, aby nám došlo, jak je život fajn. A taková to původně asi měla být temná deska!

Pojďme si to shrnout. Adrian T. Bell je Brit. Žije ale už víc než dvacet let v Praze, takže je dost pravděpodobně i plnohodnotný Pražák. Přesto, když byl loni nominován na cenu hudebních kritiků Apollo se svým prvním albem Different World, leckdo mrmlal, že to není fér, protože není Čech. Je to tristní a veskrze lehce retardovaný argument, který celkem trefně karikuje klasickou malo-českou mentalitu, strach, aby nám náhodou někdo neožužlával tu
ušmudlanou skývu chleba, a proč by měl navíc nějaký přivandrovalec (který tu ale platí daně, vydělává i utrácí peníze atd.) mít možnost účastnit se hudebních cen pro domácí. Navíc, když pomalu ani neumí česky (umí), no to je vrchol! Nakonec ceny Apollo vyhrál a já dodnes nad tou argumentací o nečešství pobaveně kroutím hlavou.

Naštěstí se začíná trochu rozpínat nové náboženství multi-kulti a lahváčové vlastenectví tak jednoho dne přestane mít takovou váhu, jakou má dnes. Země je domov, ne státy a uměle vytvořená území, geopolitický fašismus, kam kdo patří a měl se tam taky v prach obrátit, je totiž tak „so not cool oldschool“. Ale vraťme se zpátky k muzice, Adrianovi T. Bellovi a jeho nové desce Night and Day a pojďme si to… ehm, shrnout. Adrian je členem indierockového, punkem a mods ošlehlého komanda The Prostitutes. Jeho „nefrontmanování“ ho paradoxně dostalo až k tomu, že si postavil svoji vlastní kapelu a kromě silné inklinace k jednoduchému písničkářství začal pracovat s více vrstvenou formou. Někdy ta rozpolcenost v kontextu s jistou rozpoznatelností sváděla k dojmu, že jeho druhá kapela jsou The Prostitutes, pouze v jiné personální alternaci. Dokonce i na letos vydaném, velmi nekonvenčně pojatém albu The Prostitutes Zum Passer je pár věcí, které by klidně mohly mít v playlistu obě kapely, a není to jen barvou Adrianova hlasu. Prostě touha dělat si věci absolutně po svém konvenuje i tomu, jaký Adrian v podstatě je. Samorost, trochu flegmatik, trochu dobrodruh. A zdálo se, že ho role nastrčeného zpěváka v jeho domovské kapele začala trochu unavovat.

Byť byl spoluautorem, není to totéž jako být kapelník, napsat si sám repertoár, poskládat muzikanty, chvíli je drezúrovat a pak kaučovat tak, aby všechno fungovalo od zkoušek až po studiové sekvence a živé koncerty. Ta dynamika i chemie je jiná než zpívat v podstatě čistě rockové kapele. Viděno tou­hle optikou beru první sólovku Different World za takové rozkoukávání se a oťukávání omítky obvodových zdí, mezi kterými se Adrian najednou ocitl. Bylo jasné, že se mu nová role zalíbila a provokuje ho k další akci. Na můj vkus byly věci na Different World tak trochu nemastné neslané. Pravda, většinou neposlouchám písničkáře a skoro všechny formy country music mě ničí a nemám k nim žádný vztah. Tady ale bylo spíš znatelné opatrné odpoutávání od mateřské lodi, chyběla mi nějaká drzost, nonšalance a sex appeal. A ač je Adrian bývalý námořník, jako by měl většinu času žaludek na vodě.

To Night and Day je jiná ranní káva. Voní, je silná a evokuje. Evokuje leccos. Hned první song Blood on My Hands je caveovský derivát, který má filmovou atmosféru a je k němu dost povedený klip, jímž se podařilo náladu ještě víc podtrhnout. To už není ten nemotorný Adrian, který za mikrofonem The Prostitutes trochu připomíná Mr. Beana v nezvyklé roli. Najednou to má dramatické vsuvky, tah, urgenci, emoce a sebevědomou interpretaci. Three Coffees
odhalují popový potenciál, i když na Evropě 2 ji s největší pravděpodobností neuslyšíte, a kdyby ano, působilo by to dost nepatřičně. I Cannot Hide se nebojí velké orchestrace a klasických postupů, čímž působí dost uvěřitelně, že tady si nikdo na nic nehraje a všem jde jenom o to vysmahnout co nejlepší písničky a nepředstírat emoce, které v nich nejsou.

Frontman The Prostitutes se na druhé sólové desce oddává dobrým písničkám a opravdovým emocím. Občas všichni potřebujeme svého Adriana.