-
text Jarda Konáš
foto Nicolas Aznavour, Marc di Domenico
Charles Aznavour
Když
básník zpívá6
Retro
1
-
Charles Aznavour vystoupí poprvé v Praze. Ta zpráva zněla jak z jiného světa. Doslova, protože slavný jedenadevadesátiletý (!) šansoniér je zosobněním odlišné éry, která může českému posluchači v kontextu dnešní scény připadat na hony vzdálená. Ale i u nás kdysi pevně zapustil své kořeny.
Sil má podle všeho stále hodně, protože jeho loňská studiovka Encores dopadla na výbornou. „Báseň má přednost, teprve pak následuje hudba,“ tak zní Aznavourova často citovaná myšlenka. Definoval tím vlastně celý šanson, poetický žánr, jehož interpreti jsou více básníci než zpěváci. Je ovšem třeba přiznat, že Aznavour se nedržel striktně žánru, ale občas si bral tu z popu, tu z lidových motivů. Ne nadarmo se mu přezdívá francouzský Frank Sinatra. A jak se k tomuto honosnému, byť neformálnímu titulu dostal? Věřte, že cesta byla dlouhá a zasáhla několik generací.
Narodil se v Paříži jako Shahnour Vaghinag Aznavourian do rodiny arménských přistěhovalců. Jeho otec se živil zpíváním po restauracích, načež později otevřel vlastní podnik
i s kulturním programem. Už zde najdeme velkou podobu se Sinatrovým osudem, neboť Shahnour jako chlapeček vystupoval se svým tatínkem i sólově. V devíti (!) letech odešel ze školy a přijal umělecké jméno Charles Aznavour. Těžko říct, zda to byla dobrá volba, začalo totiž předlouhé období barového hraní, šantánových čísel a divadelních grotesek, které se táhlo roky bez výrazného úspěchu. Na ten Aznavour čekal do svých dvaadvaceti let.
V roce 1948 si totiž zpěváka všimla Édith Piaf a nabídla Aznavourovi, aby dělal předskokana na jejím americkém turné. Pro mladého umělce to byla výhra v loterii. Piaf už tehdy byla hudební ikonou, její poměrně komplikovaný příběh a vzestup během druhé světové války mnozí brali jako zrcadlový osud
6
Retro
2
-
Mým programem pro nejbližší budoucnost
je celá zeměkoulecelé okupované Francie, a Amerika byla pár let po válce po takových příbězích hladová.
Úspěšným zaoceánským turné to neskončilo. Piaf se na nějaký čas pro Aznavoura stala mentorkou. Dávala mu cenné rady, jak pracovat s hlasem, s publikem, seznámila jej s lidmi z branže a několikrát jej pozvala, aby si v pařížském Moulin Rouge zahrál v rámci jejích programových večerů. A co je nejdůležitější, plně ponořila Aznavoura do magie šansonu.
Úspěch na stříbrném plátně
„Mým programem pro nejbližší budoucnost je celá zeměkoule. Na konec světa to dneska tryskáčem z Orly trvá necelých čtyřicet hodin,“ řekl kdysi novinářům sebevědomě Aznavour a rozhodně nepřeháněl. Zatímco
v Americe se rodil rock‘n‘roll, konzervativnější Evropa propadla modernímu šansonu. Aznavour i přes poměrně nízký věk platil za jeho čelního představitele a společně s Brelem, Bécaudem či Brassensem v padesátých a šedesátých letech vytvářeli nový fenomén tehdejší populární hudby.
Zároveň je třeba podotknout, že Aznavour platil vždy za gentlemana, nikoli enfant terrible, a vedl poměrně vyrovnaný život. Minimálně ve srovnání s jinými kolegy šansoniéry, kterým se nevyhýbaly skandály, duševní problémy, různé formy závislostí nebo fyzická sebedestrukce. Pravděpodobně za to vděčí obrovskému pracovnímu nasazení, do kterého se pustil začátkem padesátých let, když šel na volnou nohu. Ďábelské tempo mu vydrželo čtyři dekády, během kterých vydal třicet osm studiových desek a natočil přes padesát (!) televizních i celovečerních filmů.
6
Retro
3
-
Báseň má přednost, teprve pak následuje hudba
Arménské kořeny
Charles Aznavour sice nerozporoval, že se narodil v Paříži, ale odjakživa se hlásil k Arménii. Dokonce část jeho repertoáru tvoří arménské písně. Po ničivém zemětřesení, které zemi jeho předků zasáhlo v roce 1988, založil zpěvák charitativní společnost Aznavour pro Arménii, kterou společně se svým švagrem vede dodnes. Na humanitární pomoc a rekonstrukci infrastruktury dokázal vybrat přes sto padesát milionů dolarů, na což Arménci nikdy nezapomněli – v Gjumri mu postavili sochu a v Jerevanu dokonce otevřeli zpěvákovo muzeum.
Tím se dostáváme k dalšímu společnému bodu s Frankem Sinatrou, a sice Aznavourovu herectví. Divadelní příprava z mládí se mu vrátila takovým způsobem, že v šedesátých a sedmdesátých letech si u něj podával kliku jeden filmař s druhým. Aznavour šel z role do role, někdy hrál sám sebe, jindy stafáž v podobě barového muzikanta, ale jeho talent mu brzy získal výraznější role, které jej zapsaly do dějin stříbrného plátna. Zlomové byly především Truffautův film Střílejte na pianistu, kde hrál hlavní roli, vedlejší úloha v Kouzelném vrchu, náročném, ale úspěšném pokusu adaptovat román Thomase Manna, ale
Úctyhodné je, že se zpěvák věnuje herectví dodnes, nicméně až na výjimky se od devadesátých let objevoval jen v televizních seriálech a nízkorozpočtových inscenacích, kterým dodával lesk, zatímco skutečně velké filmy se mu od Plechového bubínku vyhýbaly.
Skladatel, nikoli zpěvák
Na druhou stranu, smutnit rozhodně nemusel, neboť pokles zájmu ze strany filmařů vyrovnávala odezva v hudebním světě. Aznavour se totiž (částečně díky své disciplíně a pracovitosti) stal sám o sobě jakousi institucí a obracel se na něj kdekdo. „Jsem více skladatel než zpěvák,“ prohlašoval opakovaně v rozhovorech, protože pod aureolou velkého šansoniéra tak trochu zapadala skutečnost, že často skládal pro jiné muzikanty. Édith Piaf, Frank Sinatra, Fred Astaire, Petula Clark, Elton John, Bob Dylan, Tom Jones a mnozí další buď přímo nahráli nějakou z Aznavourových písní, nebo si alespoň společně střihli duet. A k tomu musíme
především se objevil i v přelomovém díle evropské kinematografie, Plechovém bubínku.
6
Retro
4
-
Česká stopa
Šanson je žánr, který pevně zakořenil i u nás. Dnes už je spíš výsadou alternativní scény, ale za socialismu se těšil velké popularitě. Může za to fascinace jedné generace českých textařů, kteří se šansonem inspirovali, od Ivo Fischera přes Jiřího Suchého až po Pavla Koptu, jenž v tomto směru odvedl největší kus práce. Překládal francouzské šansoniéry dlouhodobě, část jeho textů k písním Brela, Aznavoura nebo Brassense vyšla knižně ve sbírce Lov motýlů. Jednu z nejslavnějších Aznavourových skladeb La Bohéme s českým textem Pavla Kopty přezpívala Hana Hegerová.
připočíst ještě muzikály, které šansoniér skládal, byť k nim měl rozporuplný vztah. Považoval je za žánr pro ty, kteří neumí vystupovat jako sóloví zpěváci.
Měl výhodu, že mluvil několika jazyky, takže nahrál například italské nebo německé desky, hodně vydával v angličtině, neboť si jej na konci šedesátých let angloamerický svět zamiloval, a v roce 1974 dokonce stanul na
špici britské hitparády s písní She. Mimochodem, Elvis Costello skladbu přezpíval pro film Nothing Hill.
Za Aznavourem je zkrátka obrovský kus práce a bezpochyby patří mezi největší dříče v branži. Do dnešního dne složil přes dvanáct set skladeb a prodal sto osmdesát milionů desek, což z něj činí jednoho z nejúspěšnějších hudebníků na starém kontinentě. Jeho hudební dráha trvá neuvěřitelných osmdesát let a je třeba dodat, že celou tu dobu vedl spořádaný život, který by ve srovnání s jinými šansoniéry mohl někomu připadat až nudný. Možná i to je důvod, proč stále plný sil vydává desky a jezdí po celém světě, byť první rozlučkové turné naplánoval už v roce 2006. Naštěstí u toho nezůstal a my si budeme moci mistra vychutnat
6. dubna v pražském Kongresovém centru.6
Retro
5
-
písní, které by byl hřích minout
5
Vybrat z dvanácti set skladeb to nejlepší nebo nejzajímavější se může zdát nemožné. Přesto některé kousky nad zbytek Aznavourovy produkce vynikají o něco více, pojďme si jich několik připomenout...
6
Retro
6
Předchozí článek:
Muzikant + muzikant = VSL
Další článek:
Vladimír Merta: I starý křápy se dneska sbíraj