-
Reginald Kenneth Dwight, světu známý jako britský skladatel, klavírista a zpěvák Elton John, vydal třicátou druhou studiovku s názvem Wonderful Crazy Night a 6. listopadu s ní zamíří i do Prahy. Jaká je a jak vznikala? Takto o ní mluví samotný sir Elton.
text Šárka Hellerová
foto Universal Music
Elton John
Chtěl jsem
nahrát radostPrvní píseň
Blue Wonderful jsme nahrávali jako první. Koukl jsem se do textu a říkám si, bože, to je skvělý název. Je v tónině B dur, ve které se píše divně a nemám ji rád. Jediná další písnička, kterou jsem napsal v B dur, je Sister Can’t Twist na albu Goodbye Yellow Brick Road. Myslím, že pro kytaru to může být dobrá tónina. Ta písnička vznikla rychle, je dost kalifornská. Připomíná mi atmosféru skladby Tiny Dancer. Dal jsem do ní elektrické kytary, je ve stylu západního pobřeží a opravdu se mi psala snadno. Šlo to hned a dopadla přesně tak, jak jsem si přál. A T-Bone Burnett, producent alba, v ní má skvělé kytarové sólo. Byl to dobrý začátek. Přitom první písničku, kterou napíšete, obvykle zahodíte. To se stane v asi sedmdesáti procentech případů, ale tohle bude určitě singl.
Dvě etapy vzniku desky
Udělali jsme ji na dvě části. Vloni v lednu a únoru jsme nahráli deset písní a vrátili jsme se k ní v dubnu. Řekl jsem Berniemu (Taupinovi, Eltonovu dlouholetému textaři): Napiš ještě čtyři další písničky a uvidíme, co můžeme udělat. Už u prvních deseti jsme měli představu, jak desku postavíme, ale všechny čtyři nové písně se na ni také dostaly. Takže byl dobrý nápad odpočinout si a vrátit se k realizaci později.
Velká balada
A Good Heart je velká balada alba. Hraje v ní dechová sekce, je to jediná písnička, ke které se něco dotáčelo. Kytara Daveyho Johnstona je v ní fantastická. Je to soulová píseň. Miluju ji, teď je to asi má nejoblíbenější skladba z desky. Přitom mě nejprve tolik nebrala. Když jsme do ní ale přidali dechy, všechno se to poskládalo. A ta kytara je fenomenální, je to jako když hraje Steve Cropper. Něco, co jste mohli slyšet na starých nahrávkách Stax Records. Miluju tu písničku, to jak ji zpívám, její formát, i to jak je postavená. A můžete si ji z fleku představit na pódiu. Je velmi silná. Jako písnička We All Fall in Love Sometimes. Jsem si jist, že ji budu na koncertech hrát ještě dlouho.
Nejokřídlenější píseň
Když Bernie přišel s textem I‘ve Got 2 Wings, neměl jsem ponětí, že je o existující osobě. T-Bone řekl, že Elder Utah Smith opravdu žil, a Bernie mi ukázal jeho fotku s křídly. To písničku pozvedlo, protože ten člověk byl někdo. Nádherný, úžasný černošský kazatel, který šel do kostela se zesilovačem a kytarou gibson a hrál s křídly. Hudba lidi spojuje. Když ji slyšíte v kostele, nezáleží na tom, jestli sakrální, gospelovou nebo blues, má určitou sílu. Může s vámi pohnout, dostane se k vaší duši. Dovedu si představit, jaký ten člověk v padesátých letech byl, když obcházel svět se svou muzikou. Lidi museli šílet. Je to důležitá písnička. Vypráví o člověku, který dal lidem obrovskou dávku potěšení. Prolamoval ledy. Je škoda, že dnes není kolem víc takových lidí. Přál bych si, abych už tehdy žil a mohl ho vidět. Ačkoli já vlastně žil, ale v Anglii. Přál bych si ho slyšet. Existují záznamy jeho hry, ale představuji si, že slyšet ho, jak předává poselství o lásce a Kristu propojené s bluesovou kytarou a gospelem, byla ta nejradostnější věc. Chtěl jsem na jeho počest udělat písničku, která bude trochu jako Simon a Garfunkel, s veselým refrénem.
Nejšťastnější skladba
Looking Up pojednává o tom, že věci už ani nemůžou být lepší. Je to velmi radostná písnička o tom, jaké to je být šťastný. Intro má asi padesát vteřin, na singlu bude kratší, ale jde o to, co je v hudbě důležité. Muzikálnost. Je to jedno, prostě si tam dáte padesátivteřinové intro.
Rockové potěšení
Guilty Pleasure je asi nejrychlejší písnička desky. Možná ne nejrychlejší, ale nejvíc rocková. Je naprosto řízená kytarami. Není to typická písnička Eltona Johna. Minimálně do refrénu ne. Nemůžu se dočkat, až ji budeme hrát na pódiu. Vždycky se směju, když dojde na kytarová sóla, protože jsou, jako když startuje letadlo. Na konci je do toho totální improvizace na piano. Byla velká zábava tu písničku nahrávat. Myslím, že takhle to ve studiu vypadalo, třeba když Otis Redding nahrával I Can’t Turn You Loose nebo Aretha Franklin Spirit in the Dark. Nejspíš je také nahráli na jeden zátah. Chtěl bych být v režii, když jsme nahrávali, protože ta písnička se nevzdává. Dvanáctistrunná kytara. Jen trochu piana na konci. Přál jsem si, aby tomuhle albu dominovaly kytary.
Nejzamilovanější píseň
The Open Chord byla poslední z těch prvních deseti písniček. Nejvíc se liší od všech ostatních. Důležitá je aranž pro smyčce od Kima Bullarda. Co udělal, mi připomnělo hudbu ze Six Feet Under nebo z Americké krásy. Takové to pizzicato, které miluji. Asi to za ní nejvíc schytáme od kritiků, protože zdánlivě nezapadá. Ale pro mě ano. Je to písnička, kterou chci hrát celý den. Tohle cítím ke svému manželovi a k dětem. Jestli deska kvůli této skladbě zní jako nerovnoměrná nahrávka, ať to tak je. Je to písnička o lidech, které miluji. A je v ní nejvíc piana. Připomíná mi atmosféru Back to the Island od Leona Russella. Má prázdninový nádech. Představuji si, jak řídím, poslouchám a opravdu si ji užívám. Mohli jsme dát nakonec jinou písničku, třeba England and America, kterou jsme vynechali. Zněla by jako zbytek nahrávky. Ale já jsem tam chtěl The Open Chord, protože to je prostě Elton. Pro mě album perfektně zakončuje.
Věrný spolupracovník
Mám štěstí, že jsme spolu S Berniem Taupinem psaním písniček strávili už sedmačtyřicet let. Na toto album ale dostal zadání. Řekl jsem mu, že svět nepotřebuje mé další introspektivní album. Miluji svou minulou desku The Diving Board, je asi nejlepší pianová, jakou jsem kdy udělal. Ale teď jsem řekl, že uděláme radostnou desku. Chtěl jsem něco, co budeme moci hrát v halách. Písničky z The Diving Board jsme také hráli v halách, ale jsou pro pozorné publikum. Jsou intimní. Wonderful Crazy Night je halová deska. Když píšete rychlou rockovou písničku, není třeba, aby byla komplikovaná. Bernie to zvládl, přišel se svižnými skladbami, což pro něj není snadné. U nás to většinou bylo tak, že si mohl psát, co chtěl. Tentokrát měl instrukce. Měly to být převážně rychlé a veselé písně. Bylo to snadné. Psaní s ním je radost.
Sólo pro kapelu
Krásná jsou Daveyho kytarová sóla. Nádherné varhany Kima Ballarda. Prolínají se celou deskou a jeho hra je fenomenální, stejně jako všech ostatních. Nigel Olsson nikdy nehrál lépe. Je to návrat k albům Don’t Shoot Me I’m Only the Piano Player a Goodbye Yellow Brick Road. Byl ve své nejlepší formě. Hvězdou alba, co se muzikantství týká, je pro mě baskytara Matta Bissonetta. On i zpívá, ale to jak hraje, mi víc než cokoli jiného připomíná Dee Murrayho. To byl jeden z nejmelodičtějších a nejpodceňovanějších baskytaristů všech dob. Bylo strašidelné Matta poslouchat, zněl jako Dee. Na některé drobné momenty, které nahrál, nyní čekám celou desku. To se mi na té nahrávce líbí, je na ní spousta zajímavých věcí. Jako muzikant čekáte na tyhle drobnosti. Když ji dnes zpětně poslouchám, neposlouchám svůj zpěv, ale tyhle chvilky.
Srovnání s minulou deskou
Hrát naživo písně s The Diving Board bylo opravdu těžké. Hráli jsme jen Oceans Away a Home Again, to bylo všechno. Ono obecně hrát nové písně v arénách je velmi složité. A já jsem arénový umělec. Lidé nové písničky slyšet nechtějí. Opravdu ne. Ale je to nezbytné, protože jinak byste se z toho hned zcvoknul. Krása mých nových písní je v tom, že budou v arénách fungovat lépe. Například Wonderful Crazy Night, Looking Up, Guilty Pleasure, In the Name of You a Blue Wonderful jsou písně, které budou určitě rezonovat.
Moje deska
1
1
Předchozí článek:
Wohnout: Sladkých dvacet
Další článek:
Birdy: Ptáčátko, kterému přejí hvězdy