text Antonín Kocábek

foto ProfiMedia

Od punku k šansonům a zpět

Šlachovitý chlapík, který dělá na pódiu gymnastické kousky, a archetyp doživotního rockera – tak je přesně vnímán Iggy Pop. Jeho pětačtyřicetiletá diskografie ovšem jasně ukazuje, že tak jednoduchá, přímočará a jednoznačná jeho hudební cesta opravdu není. Pojďte si s námi projít její výrazné body.

Dnes bible, ke které mají respekt nejen punkeři, ale i všichni, kteří věří, že rock se má hrát jednoduše a nahlas. V době vydání to ovšem byl jasný neúspěch jak u posluchačů, tak u kritiky, a to i přesto, že jako producent byl angažován John Cale. Háček byl hlavně v tom, že na nahrávku se podařilo dostat jen málo z koncertní živelnosti, a navíc kapele, jejíž jídelníček tvořily především drogy všeho druhu, to bylo poněkud jedno. Později dostala syrová, garážová nahrávka nálepku proto-punk a hity I Wanna Be Your Dog a 1969 čestnou pozici v Iggyho setlistech.

Kapela dostala vyhazov u Elektry, ale David Bowie, se kterým se Iggy skamarádil, se přimluvil u Columbie, a tak divoký frontman dostal sólovou smlouvu. Do Londýna se přesunul jen s kytaristou Jamesem Williamsonem, ale nikdo z anglických muzikantů s nimi nechtěl hrát, a tak jim nezbylo než pozvat předchozí spoluhráče. Williamsonova kytara dodala třetímu albu Stooges místy až apokalypticky destruktivní zvuk, mnohem zběsilejší, než jak znělo cokoli předtím, a důležitý byl i mix pod dohledem Davida Bowieho. Iggy měl ovšem v té době větší než menší problém s heroinem, což nakonec dráhu Stooges nadlouho ukončilo. Zatímco v době vydání byl opět ohlas spíš vlažný, s odstupem let se při vydání reedicí už někteří kritici nerozpakovali dát i maximální hodnocení.

Po dalším albu se Stooges přišla „nejdivnější nahrávka kariéry kmotra punku“, jak ji tituloval magazín Rolling Stone. Leccos naznačuje už obal, který vytvořila francouzsko­-íránská animátorka a režisérka Marjane Satrapi. Iggy tu bez zaváhání zapomněl na rock a na zčásti francouzsky zpívané desce vytáhl nejen poklidné vlastní písně ovlivněné jazzem a Louisem Armstrongem, ale i několik starých klasik – album například orámoval filmovou melodií Les Feuilles Mortes, kterou s textem Jacquese Préverta původně zpíval Yves Montand. Na následujícím albu Après se pak vzdal vlastních skladeb úplně a dal přednost coververzím Serge Gainsbourga, Édith Piaf, Franka Sumatry, a dokonce i beatlesovské Michelle.

V duchu hesla „Nevyměknem!“ je zatím předposlední zpěvákovou nahrávkou páté album se Stooges, do kterých se navíc po smrti kytaristy Rona Ashetona navrátil i James Williamson. Zatímco u předchozích dvou desek se spekulovalo o dopadech stáří a znechucení rockem, tady je znovu vše v původních kolejích. Takže syrově a nahlas. Spíše průměrná deska je zpěvákovým standardem a nejspíš i proto víceméně prošuměla. Jak ale ukázaly koncerty – včetně těch, kterých se dočkali návštěvníci festivalů Colours of Ostrava a Trutnoff – na pódiu to pořád funguje. A co je hodně vtipné a doporučeníhodné, jsou trai­lery zdůrazňující překvapivého vydavatele – bluesový label Fat Possum.

Po postupně uvadající řadě nahrávek z druhé půlky devadesátek došlo k znovusetkání s kumpány ze Stooges. Jejich regulérní čtvrté album vyšlo po třiatřicetileté pauze až o čtyři roky později, ale už na čtrnácté sólové desce s tvrďáckým obalem si zahostovali hned v pěti kouscích. Vedle toho tu jsou ovšem i skladby s divokou Peaches a také s kompletními Green Day a Sum 41. Po dlouhých letech se tu tak objevuje vedle stadiónového i značně syrovější pojetí rocku. Množstvím hostů ovšem deska působí jako účelový slepenec a nedrží příliš pohromadě – navzdory několika podařeným místům.

Jedenácté (a více než sedmdesátiminutové) album navazuje v úspěchu i přístupu na svého předchůdce: opět je tu energický rock, ale i melodie, které se těžko vyhánějí z hlavy. V singlu Wild America si zazpíval i Henry Rollins, v křehké Beside You zase Lisa Germano. U nás mimochodem tuhle skladbu hrály Tři sestry a český text Konec Bulla Máchy s jasnou inspirací Josefem Škvoreckým je bez debaty jedním z nejlepších Fanánkových vůbec. Deska nebyla moc úspěšná v Británii, ale v USA je považována za jedno z nejlepších alb devadesátých let.

Počátek dvacetiletého pobytu pod křídly labelu Virgin a také Candy, až otravně populární hitový duet s Kate Pierson z B52’s, který bodoval i na MTV. Jinak ovšem skvělá rocková deska s až popovými melodiemi a vzácně vyrovnanou úrovní. A také první, která dostala zlatou desku, když překročila půlmilionový prodej. Mezi řadou hostů nechyběli ani Duff McKagan a Slash z Guns N’Roses a na kytaru si tu poprvé zahrál i sám Iggy. Po albu následovalo úspěšné turné, kde se často na pódiu s kapelou objevovali i slavní přátelé a fanoušci – namátkou Johnny Depp.

Dvě alba z počátku osmdesátých let udělal Iggy s Ivanem Kralem. Soldier byl ještě celkem obstojný, deska Party už byla jasnou slepou uličkou. Nepřekvapivě následoval „odchod“ od Aristy. Na sedmé sólovce tak musel opět – i když už jen producentsky – vypomoci David Bowie, a tři skladby byly i výsledkem spolupráce s ex-kytaristou Pistols Stevem Jonesem. Kuriozitou budiž, že úvodní skladba zazněla i ve filmu Pretty Woman. Deska má uhlazený, až popový zvuk a diskotékově rovný rytmus. Což ovšem přineslo poměrně slušný komerční úspěch. A to ačkoli skladatelsky rozhodně o veledílo nejde a zpěvák tu vše dohání svým charismatem.

První album pro značku Arista se obešlo už bez Davida Bowieho, ale zato se na něm výrazně podepsal bývalý kolega ze Stooges James Williamson, který ho i produkoval. Zásadní je opět první polovina: jednoduché, zdravě přidrzlé a cíl efektně trefující písničky jsou zas o něco bližší punku i nové vlně. A jestliže si do této chvíle mnozí mysleli, že bez Bowieho není Iggy Pop schopen udělat dobrou desku, tímto albem dostali jasnou odpověď.

Druhé sólové album během jediného roku, opět s Bowiem po boku i za klávesami, a také nesmrtelný hit The Passenger. Iggy dostal zjevně potřebnou sebedůvěru a od Bowieho experimentů se posunul blíže ke garážově údernému rock’n’rollu, u kterého ale zároveň všichni pomlaskávali nad jeho uvolněností. Škarohlídi ovšem také poznamenávali, že všechno podstatné se odehrává na první polovině nahrávky. Když si skoro o dvacet let později titulní skladbu vybrali do soundtracku tvůrci Trainspottingu, stal se z ní hit podruhé.

Sólový debut Iggy napsal i nahrál společně s Davidem Bowiem a vyšel souběžně s jeho deskou Low. Deska vznikla poté, co se Iggy vyhrabal ze své závislosti. Zpětně jde o jeho nejoceňovanější nahrávku, poprvé se za ni dočkal i celkem příznivého ohlasu už v době vydání. Podobně jako u Bowieho, který právě zažíval své berlínské období, se do skladeb hodně odrazil vliv krautrocku, i když sám interpret tehdy označil výsledek za „něco mezi Jamesem Brownem a Kraftwerk“. Později bylo album často citováno jako základní inspirace post-punku, údajně se stále ještě točilo na gramofonu, když byl nalezen mrtvý zpěvák Joy Divison Ian Curtis. Poměrně hodně z něj také samplovaly elektronické kapely. V koncertní doprovodné kapele se po Iggyho boku objevil i Glen Matlock, původní baskytarista Sex Pistols.

Iggy & The Stooges:
Ready To Die (2013)

Iggy & The Stooges:
Raw Power (1973)