text Vojta Libich

foto archiv kapely, vojta libich

Kážeme víno a pijeme víno

„Tak jedem?“ zazní klasická otázka. „Ještě dáme kouřovou,“ zní ještě klasičtější a lakonická odpověď. Stojíme před pražskou zkušebnou kapely Prague Conspiracy. Dodávka kapely, která ráda koketuje se slovem rokenrol a má na spadnutí novou desku, je naložená, nastartovaná a připravená vyrazit na koncert do Pece pod Sněžkou. Tohle bude dlouhá jízda.

U posledního cigára před odjezdem si členové kapely poměrně vzrušeně vyměňují názory na pravděpodobně finální verzi masteru nového alba, kterou právě dostali. „Ta King Fool’s Crown je fakt opus, co?“ ptá se zpěvačka Aneta Galisová. „To jo, ten závěr je fakt skvělej. Martin teda říká, že tam neslyší ten dětskej sbor, ale já ho slyším parádně,“ odpovídá kytarista Kuba Siňor. Pozoruju, jak se konverzace o zvukových detailech prohlubuje, a je jasné, že kapela by byla schopná řešit zvuk a produkci nové desky věčně. Je už ale vážně čas vyrazit, a tak nasedáme a za chvilku už opouštíme Prahu a míříme do hor.

Cestou dostávám i já k ochutnání první náslech nové desky Inner Game, kterou Prague Conspiracy před nedávnem dokončili pod producentským vedením Yardy Helešice.

„Vlastně na tom produkčně až zas tolik práce nebylo. Když jsme Yardovi zahráli ty songy, řekl, že máme desku v podstatě hotovou. Ale pak se samozřejmě začal vrtat v těch detailech, díky kterým nahrávka prokoukne. Spoustu věcí nám pak osekal,“ popisuje Kuba. A mně nezbývá než uznat, že síla nového materiálu je vážně z velké části v jeho přímočarosti. Člověk by až sahal po termínu „vyzrálost“, ale to by bylo v případě Prague Conspiracy spíš trochu hanlivé označení.

Cestou si totiž vyslechnu slušnou dávku historek poměrně pornografického rázu v hlavní roli nejčastěji s bubeníkem Martinem, ale i nepřeberné množství mejdanových eskapád z koncertů. Koneckonců, zrovna Pec pod Sněžkou, kam míříme, taky nezůstala divokých večírků ušetřena. Pražské Spiknutí

Je pravda, že Prague Conspiracy v nové písni překvapují nebývale popovou produkcí a jedná se opravdu o slaďák, ze kterého na vás dýchne melancholie jak při odjezdu z letního tábora.

Ty vole, já se strašně těším!

tu už v minulosti řádilo dvakrát. Zatímco mi v uších zní jeho čerstvý počin, za oknem už pomalu ubíhají svahy úpatí Krkonoš.

Do klubu Klondike přijíždíme ještě v dostatečném předstihu před zvukovkou, a je tedy spousta času si v klidu sednout, nalít si první uvítací drinky na srovnání tlaku a trochu si vydechnout. „Ty vole, já se strašně těším!“ nechá se slyšet Aneta. Je to vidět, a to nejen na ní. Kapela totiž koncertuje poprvé po dvouměsíční pauze, kterou si vyžádala práce na desce. Ta byla nakonec odeslána na mastering stylově do Nashvillu a teď už se jenom musí počkat, než se s ní bude možné pochlubit veřejnosti. „Je vždycky šílený, když člověk vydá jeden singl z desky a pak si čteš v těch komentářích, že to je měkký nebo takový nebo jiný. A ty si zatím říkáš: Ty vole, počkejte, až uslyšíte zbytek, to je něco úplně

jinýho!“ směje se Kuba. Řeč je o nejnovějším singlu Times Like These, který kapela zveřejnila teprve před dvěma dny.

„Jasně, je to o takový tý nostalgii a stesku po všech kámoších z letních fesťáků,“ vysvětluje Aneta, když se ptám na obsah. A jak tedy kapela sama charakterizuje svůj styl? „Rock.“ utrousí jednoduše Kuba. „Já říkám bigbít!“ prohlásí basák Matěj. Zatímco se zbytek bandy směje, snaží se tuhle analýzu vysvětlit hlouběji a vlastně mu musíme dát za pravdu. „Líbí se mi na tom, že ta aranž je jednoduchá. Hudebně je to prostě kytara, basa, bicí a zpěv a nepotřebuje být hnaná synťákama a šílenejma hradbama zvuku. A přesto to nezní prázdně a písničky z toho vylezou tak, jak maj,“ dodává. O zvuku nové tvorby se vydržíme bavit ještě hodně dlouho. Padají jména inspirací jako Against Me! nebo Alice in Chains, ale ve finále je jasné, že Konspirace se chtě nechtě nedokáže oprostit od jedné vlastnosti, a tou je osobitost. „Vlastně od prvních tónů kytary už prostě poznáš, že se jedná o nás,“ popisuje Kuba vcelku přesně dojem, který se člověka při poslechu nové desky zmocní.

Přeruší nás zvukovka, při které Martin zjistí, že v Praze zůstal kotel od bicích. Křečovité profesionální manýry ale naštěstí do repertoáru téhle rokenrolové sebranky se silnými punkrockovými základy nepatří. „Hele, nemůže být nic lepšího než hrát bez kotle,“ říká mi s kamennou tváří Martin. „Nemáš čas přemýšlet nad tím, jaký voloviny na ten kotel hraješ. Takže to bude čistší a zřetelnější.“

Produkční klubu Klondike Míša si k nám sedá a s hrdostí v očích nám vypráví, že má zatím klub za svou krátkou dobu existence poměrně vzestupnou tendenci. Zároveň se

Hele, nemůže být nic lepšího než hrát bez kotle

dost láskyplně vyjadřuje právě o Prague Conspiracy. Jejich koncerty prý bývají vždycky kombinací super muziky a kvalitního mejdanu. Je ale Konspirace obsahově jen party kapelou? „Texty, který jsem na desku psala já, jsou vlastně průřez dost intenzivními zážitky za zhruba poslední rok. Jsou to osobní ponaučení a pády. A pak trochu vzlety a pak zase pády. Ony ty pády jsou důležitý, protože když jsem šťastná a nic neřeším, tak logicky nic nepíšu,“ popisuje novou tvorbu po lyrické stránce Aneta.

Večer ubíhá a klub pod námi je už slušně zaplněný lidmi. Absence předkapely sice způsobí poměrně dlouhé čekání, ale kolem půl jedenácté už od produkční přichází pokyn k obsazení pódia. Ačkoli je většina osazenstva na začátku setu ještě přikovaná k baru, netrvá to dlouho, energie zafunguje a na konci prvního songu už je prostor před pódiem zaplněný vlnícím se davem. Rozhlížím se po sále a vidím jak jedince, pro které je očividně tvorba Konspirace příjemnou novinkou, tak záplavu triček kapely, festivalu Mighty Sounds nebo třeba Ignite a Good Night White Pride, tedy fanoušků, kteří přišli na jistotu. Zahlédnu i pár mladších dívek, které si s Anetou zpívají každý text a pro které je nejspíš celá ta „girl power“ aura kapely s ženským zpěvem velice důležitá.

Pozitivně nakopnutá atmosféra během setu stoupá a ke konci už naprosto nepokrytě paří celý Klondike. Nemluvě o kotli, který se strhne při přídavku, kterým není nic jiného než cover songu Bad Reputation od legendární Joan Jett. Rozzářená kapela skoro ani

Pády jsou důležitý, protože když jsem šťastná a nic neřeším, tak logicky nic nepíšu

debatu s bandou nováčků, kteří ještě neměli šanci zkazit se. A přesto tu sedím s kapelou, která už má svou historii a na těle i na duši šrámy z cest.

Když nadhodím téma nedávné internetové kauzy, v rámci které se na Prague Conspiracy sesypala zášť za jejich kampaň na vybrání peněz na novou desku na crowdfundingovém serveru Hithit, Kuba s Martinem jenom krčí rameny a přiznávají, že vlastně moc nechápou, co jejich mediálním odpůrcům na celém projektu tak moc vadilo. „Já to beru tak, že jsme nikdy nekázali vodu. My prostě kážeme víno a pijeme víno,“ směje se Kuba.

Nastal čas přesunout se zase dolů na bar, aby mohl začít skutečný večírek. Jeho součástí je spousta drinků, Matějovy taneční kreace, nesmyslné debaty, dokonce i pozorování pokusu o opileckou rvačku mezi místními alfa samci. Postupně se jednotliví členové výpravy vytrácejí vyspat se na zítřejší cestu, až nakonec i poslední z nás dopíjejí a opouštějí svá čestná místa na baru. Ráno nás přivítá mrazivě, ale přívětivě, jak to koneckonců horské prostředí Krkonoš dovede. Jsme vyčerpaní a leckomu není dvakrát nejlíp, ale stálo to za to. Rozhlížím se v dodávce po členech kapely, zatímco se řítíme směrem k Praze, a uvědomuju si, že už teď jsou v myšlenkách na dalším koncertě a nemůžou se dočkat. Totální oddanost hudbě a všemu kolem ní, kterou u téhle bandy nacházím, přebije cokoli negativního, co by se jejich směrem snad dalo hodit.

Následuje přesun zpátky do backstage, kde si vyslechnu haldy více nebo méně šílených a vtipných historek, od nevinných až po ty téměř nepublikovatelné. Poslouchám příběhy o neuvěřitelných kalbách na hotelu, o bizarních koncertech na německých squatech, o přemíře alkoholu, o sexu, o bláznivých cestách, ale především o muzice. A tohle je resumé, které se mi v hlavě objevuje během této noci čím dál tím častěji. Prague Conspiracy jsou kapela, která se umí bavit, často i poměrně divoce, ale společným jmenovatelem je pořád především rock’n’roll a naprosto nepodmíněná láska k němu. Nadšení, které slyším v hlasech všech čtyř členů kapely ve chvíli, kdy mluví o svojí (nebo vlastně i cizí) hudbě, mě nutí k úsměvu. Takhle si člověk představuje

nestačí slézt z pódia a už čelí zástupu fanoušků žádajících o fotku s kapelou, tričko nebo podpis.