Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Editorial

Editorial

Novinky

Novinky

Zaostřeno

Lenka Dusilová

Mám zaseto na novou desku

Obrazem

Očičkem Nožičky

Zaostřeno

Cenová smršť

Zaostřeno

Cena Apollo

Jak se lovil Kapr

Zaostřeno

Ceny Anděl

Kryštof, kam se podíváš

Headparáda

Redakční tipy

Zaostřeno

Festival Metronome

Potká se Iggy s Ivanem Kralem?

Ve studiu

5 otázek pro … Michal Ambrož

Zaostřeno

Sdílení fanoušků

Můj soundtrack

Lukáš Pavlásek

Jak jsem textoval pro Stouny

Čerstvé (z)boží

The Atavists

Zlé časy přicházejí

Headliner 1/4

Vinylmánie

Headliner 2/4

Velký příběh jednoho labelu

Headliner 3/4

James Jagger

Poprvé jsem seděl s tátou u piana

Headliner 4/4

První dojmy

Smršť vyjetá jak Kolumbie

Téma 1/4

56 debutů tisíciletí

Téma 2/4

56 debutů tisíciletí

Téma 3/4

56 debutů tisíciletí

Téma 4/4

56 debutů tisíciletí

Headliner

Adrian T. Bell

Nenapadlo mě, že budu muzikant

Rozhovor

Mike Trafik

Proč se tu drží huba

TOP

9 ranařů

Muzikanti, kteří zmlátili své fanoušky

Enface

Sarah Hartman

Mám motýly v břiše

Intro

Iggy Pop

Ikona

Portrét

Iggy Pop

Poezie šílenství

Diskografie

Od punku k šansonům a zpět

Recenze

Iggy Pop

Post Pop Depression

Hlášky

Dívala se na mě penetračně

Anketa

Obdiv, nezájem a společný sex

Rozhovor

Václav Havelka

Zásadní je dávat maximum

Reportáž

Prague Conspiracy

Kážeme víno a pijeme víno

TOP

10 klipů, které pobouřily

Jackie Crash

Twenty One Pilots

Všechny ručníky jsou po nás špinavý

Dotazník

The Bloody Beetroots

V taneční hudbě je příliš spekulací

česká stopa

Underworld

Na zasněženém poli

Story

Primal Scream

Spolek nezničitelných

  • text Veronika Ondečková

    foto Sam Christmas

    Primal Scream

    Spolek nezničitelných

     
     

    7

    Story

    1

  • Příběh hrdinů i outsiderů britské hudební scény je výkladní skříní rockové historie se vším pozlátkem a špínou, která k ní patří. Technicky vzato bylo téhle kapele souzeno skončit v propadlišti dějin. Díky geniálnímu způsobu, jakým využila kouzlo nastupující éry acid housu, však nepřízeň osudu zvrátila a natočila jedno z nejdůležitějších alb dekády. Letos přelomová Streamadelika oslaví pětadvacetiny a Primal Scream coby otcové kulturní revoluce, kterou pomohla odstartovat, vydávají svou jedenáctou řadovku. To už stojí za ohlédnutí.

    Spíš než smůla začátek kariéry Primal Scream poznamenala jalovost jejich prvních desek. Debut Sonic Flower Groove z roku 1987 sice nebyl špatný, na retro oslavující The Byrds, Love a další velikány, které frontman Bobby Gillespie obdivoval tělem i duší, tehdy ale nikdo nebyl zvědavý. A s vlažným přijetím se dva roky poté setkalo i navazující eponymní album. Hrdý rodák ze skotského Glasgow byl však přesvědčený, že materiál, který dal dohromady se svým prvním vlastním projektem, má potenciál, a soustředil se na budoucnost.

    Cesta je cíl

    Zásadová výchova, jaké se Bobbymu dostalo od nekonformního otce, ho naučila nevzdávat se snadno. Primal Scream byli navíc jako jeho dítě. Do kapely investoval nejen finančně, ale obětoval jí také teplé místečko v The Jesus and the Mary Chain. Z hlediska realizace sice odchodem z řad hybatelů tehdejší scény příliš neztratil, jelikož zde nezastával víc než post efektivního bubenického křoví. V zakladatelích skupiny však poprvé objevil spřízněné duše i chuť slávy, a toho se vzdávalo těžko.

     
     

    7

    Story

    2

  • K rokenrolu jsme přistupovali s trochou romantiky a všechno jsme brali strašně vážně

    „Každý z nás měl v sobě něco čistého. K rokenrolu jsme přistupovali s trochou romantiky a všechno jsme brali strašně vážně. Byly to ty nejlepší časy v mém životě,“ vzpomíná Gillespie na období s Jesus and the Mary Chain. Kdyby nebyl postaven před ultimátum stoprocentního úvazku, býval by rád zůstal. Tvůrčí emancipace mu ale byla přednější. Osud tomu chtěl, že Primal Scream dosáhli ještě vyšší mety, než v jakou by mohl doufat s bývalými spoluhráči. Nechutnala ale zdaleka tak sladce.

    Bylo by zajímavé pozorovat, jakým směrem by se ubíraly kroky Primal Scream po propadu prvních dvou desek, nebýt polibku múzy zvané extáze a nastupující éry clubbingu. To už se ale nedozvíme. Do Británie v druhé

    polovině osmdesátých let z prosluněné Ibizy začaly pronikat vlivy taneční scény a postupně se rozvinuly v celonárodní opojení acid housem. Nevyhnuly se jim ani Primal Scream, které módní vlna zastihla hned v první linii. Nějakou dobu jí však odolávali.


    Se zedníkem po krk v extázi

    „Strávili jsme celé věky tím, abychom je také nakazili. Oni se tehdy ale starali o úplně jiné věci. Uvědomovali si, že se děje něco mimořádného, nedocházelo jim ale, o co přesně jde. Viděli jenom, jak se kamarádi z jejich okolí mění. Zvědavost je ale přemohla

     
     

    7

    Story

    3

  • Netrvalo ani pět minut, aby pochopili, jaké druhy radosti mohou zažít s extází

    Bylo to euforické, všichni se vznášeli a každý si užíval ten sdílený okamžik. Přesně takhle jsme si to přáli

    Fúzi světa rock’n’rollu a dance music Primal Scream uvedli v život nejen na kultovní nahrávce, která skupině (přes její okázalou ignoraci) vynesla historicky první Mercury Prize, ale především v praxi. „Obvykle jsme si pronajali sál zhruba do tří do rána, abychom

    dosáhnout. A to bylo rozhodující. Zapálený samouk použil základní motivy balady I’m Losing More Than I’ll Ever Have z druhého alba a přidal k nim bicí smyčku z italského mixu písničky What I‘Am od Edie Brickella. Výsledkem se stala taneční hymna s názvem Loaded, která spojila celou jednu generaci.

    Díky Loaded získali Primal Scream renomé, popularitu a hlavně nekonečný zdroj inspirace. Horká novinka kolovala kluby ještě dlouho před vydáním chystaného alba a v mezidobí tak měla skupina dost času na to, aby ze sebe vyždímala maximum. Do studia povolala suitu producentů, mezi nimiž nechyběl osvědčený Andrewa Weatherall nebo The Orb, a na konci kolotoče parties, který se zde roztáčel, jej opustila se Screamadelikou.

    Jakmile skupina přičichla ke klubovému dění a droze lásky, byla v tom až po uši. Nevynechala jedinou party a místo propadání frustraci z minulých neúspěchů přemýšlela nad tím, jak do nového materiálu infiltrovat znovuobjevené nadšení. První demo nahrávky nepřinášely žádné velké vodítko. Velká část z nich totiž obsahovala pouze vokály s jednoduchým klavírním doprovodem. Skupina však byla otevřená čemukoli, a to je někdy nejdůležitější než mít jasné cíle. Když se proto Primal Scream naskytla příležitost spojit síly se stoupající personou dýdžejingu Andrewem Weatherallem, neváhali ani na chvíli.

    Bývalý zedník a fotbalový fanoušek měl do té doby jednu bezvýznamnou zkušenost s remixováním, dokázal se však naladit na spojení rockových kořenů s radostným feelingem rodící se scény, kterého chtěla skupina

    a nakonec netrvalo ani pět minut, aby pochopili, jaké druhy radosti mohou zažít s extází,“ popisuje důležitý okamžik Jeff Barret z vydavatelství Creaton Records, které stálo u zrodu desek Primal Scream a drželo prst na tepu doby.

     
     

    7

    Story

    4

  • mohli začít s koncertem třeba v deset večer. A po nás přišel na řadu několikahodinový DJ set. Bylo to euforické, všichni se vznášeli a každý si užíval ten sdílený okamžik. Přesně takhle jsme si to přáli,“ ohlíží se Gillespie za divokým turné provázející Screamadeliku.


    Konec srandy

    Každá sranda ale někdy skončí a nad Primal Scream se začala stahovat mračna už na počátku roku 1992. Extáze přestala být ten šlágr, co dřív, a největší rave pomalu opadával. Na kapelu, která obratem přesedlala na kokain a jiné alternativy, to mělo pochopitelně zničující dopad. Ve vzduchu visela hrozba rozpadu a Primal Scream pud sebezáchovy vyhnal co nejdál od místa činu.

    „Kdybychom další album nahrávali v Londýně, New Yorku nebo L.A., dobře tři z nás by to stálo život. Tak špatně jsme na tom tenkrát byli,“ říká frontman. A tak padla volba na poklidnější Memphis. Skupina se zde obklopila muzikantskými veterány a znovu dala průchod svému obdivu k rockové scéně šedesátých let. Kýžené zklidnění ale nepřišlo. Na morálce se projevil tlak na zopakování úspěchu Screa­madeliky, profitování domácího labelu a vědomí, že se kapela pohybuje na samém dně. Hřebík do rakve nakonec zatloukl nevyjasněný incident, při kterém klávesista Martin Duffy utrpěl vážné bodné zranění. Nebýt toho, že si barman na jeho oblečení všiml krvavých stop, nejspíš by mu podlehl.

    Z Ameriky se sice Primal Scream nevrátili s prázdnou, album Give Out but Don‘t

     

    7

     

    Story

    5

  • Diskografie Primal Scream byla vždy klasifikována způsobem co album, to jiné drogy

    Give Up ale představovalo pravý opak novátorství, které se od nich očekávalo. Logicky se proto nestalo žádným hitem. Na druhou stranu však ani výrazně nepohořelo a Primal Scream se po kritickém roce pomalu stavěli na nohy. Nebyla by to ale ta stejná kapela, aby na ni nečekala další zkouška. Tentokrát v podobě nešťastného turné s Depeche Mode po USA. Odtržení od klubového prostředí a nepochopení ze strany publika Primal Scream znechutilo a uvrhlo do deprese. Tak, jako to předtím udělali mockrát, se ale po návratu zase vzpamatovali. A v budoucnu ještě nekompromisněji trvali na tom, že si všechno budou dělat po svém. I kdyby se měli vykašlat na význačnou televizní show a soukromé letadlo na ranveji. Nebo znevažovat pietu za smrt princezny Diany.

    Z manažerského pohledu si Primal Scream naházeli tolik klacků pod nohy jako málokterá kapela. Období po vydání Screamadeliky provázel jeden mediální skandál za druhým, ať už se jednalo o problémy s policií, nebo vyhraněné politické názory Bobbyho Gillespieho. Lpění na vlastní vizi ale skupině pomohlo překlenout i ty nejtemnější časy a proměnit je v silné nahrávky. Halucinogenní exkurze alba Vanishing Point (1997) a brutalita jeho nástupce XTRMNTR (2000) představila Primal Scream na tvůrčím vrcholu. Čerstvý vítr přinesl především baskytarista Mani, který se ke kapele připojil po rozpadu domovských Stone Roses a vedle Gillespieho se stal její vůdčí tváří. Širšímu ohlasu zase napomohlo zařazení skladby Train­spotting do stejnojmenného filmu,

    „Můj život se kompletně změnil. Jsem vnímavější, cítím mnohem víc emocí a taky víc pracuju. Moje sebeúcta je zpátky a stal se ze mě lepší umělec, skladatel i performer. Nebo mám alespoň ten pocit. Už se toho svinstva nechci ani dotknout,“ prohlásil Gillespie po vydání alba. Fakt, že se coby hlavní autor všech skladeb po mnohaleté jízdě vzdal užívání drog a na místo toho se

    hostování zvučných jmen jako Chemical Brothers nebo modelek v čele s Kate Moss.


    Psychedelie vs. odrhovačky

    Diskografie Primal Scream byla vždy klasifikována způsobem co album, to jiné drogy. A jestli existuje nějaká narkotická statistika, potom rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že se tihle pacholci dožijí nového milénia. I zubatou ale dokázali přelstít a v posledních letech se konečně srovnali do latě. Jako životabudič zafungovalo velké výroční turné ke Screamadelice a první „střízlivá“ nahrávka s názvem More Light, kterou Primal Scream vydali před třemi lety.

     
     

    7

    Story

    6

  •  

    Památná Screamadelika

    (8. 10. 1991)

    „Žiju jenom pro dnešek, o zítřek se nestarám,“ zpívali Primal Scream v jednom z esenciálních hitů na albu a nemohli tím vyjádřit lépe, jaká nálada v období vzniku nahrávky panovala nejen v řadách kapely, ale v celé britské společnosti. Bezstarostnost a chuť experimentovat ze Screamadeliky učinila svébytný svět, ve kterém bylo všechno možné. Nekompromisní groove, mix gospelových melodií se zhuleným zpěvem Bobbyho Gillespieho a čerstvě objevenými houseovými beaty skupina propojila s drobnými legráckami jako byl nasamplovaný hlas Nastassji Kinski nebo vypůjčené riffy od Elvise Presleyho. Žádný nápad nebyl dost šílený. Na úspěch alba se pokusila navázat celá řada britských kapel ve snaze o vlastní pojetí tanečně rockového crossoveru. Screamadelika ale byla jediná a radostné opojení z acidhouseové kultury pomíjivé. Primal Scream tak z pomyslného trůnu nikdy nikdo nesesadil.

    radši věnuje dětem, plavání nebo stolnímu tenisu, věcem jedině prospělo. More Light patří k tomu nejvyzrálejšímu, co skupina kdy vydala. A psychedelie by se z ní dala ždímat pořád. Přesto se ale ozývají hlasy, že staří Primal Scream jsou pryč. Fanoušky zamrzel především odchod basáka Maniho, který se vrátil kvůli reunionu do Stone Roses, a skupina v něm ztratila důležitý talisman. Tvrdé jádro ve složení Gillespie, kytarista Andrew Innes a Martin Duffy ale stále pokračuje ve stejné misi, kterou ti tři zahájili před víc než pětadvaceti lety.

    „Než přišla Screamadelika, neměli jsme žádnou pořádnou nahrávku. A když zasáhla celou generaci, bylo v tom velké vzrušení. Pořád mě ale frustrovalo, že jsem se nedokázal vyjádřit lépe. Chtěl jsem udělat desku, která by vyjadřovala mou realitu, způsob, jak přistupuji k umění, a co pro mě znamená. Je tolik cest, jakými je možné se vydat, od experimentálního popu až po rockové odrhovačky. Všechno to miluju a snažím se zachytit,“ říká Gillespie, který si udržuje fantastický přehled o hudbě a za žádnou cenu se nechce opakovat.

    „Vždycky jsme zkoušeli nové věci. Kdybychom točili stejná alba, rychle bychom se začali nudit. Necítil bych žádný umělecký posun,“ odpovídá třiapadesátiletá legenda na otázku, odkud pramení nepředvídatelnost nahrávek Primal Scream. A podobné vysvětlení podává i k nadcházející řadovce Chias­mosis. „Předchozí desku jsme pojali jako experimentální psychedelický pop s velkým přesahem. Tentokrát jsme se ale rozhodli pro změnu a soustředili se na písničky

    singlového charakteru. Víte co, my prostě zatraceně zbožňujeme pop music.“

    Srdce Primal Scream sice bije pro popík, k naivitě ale nesklouzává ani na jedenácté studiovce, kterou uvedl singl Where the Light Gets In s hostující zpěvačkou Sky Ferreira. Dvojice duet zahajuje slovy „rozvrácený život je ten jediný, jaký znám“ a představuje v něm dva spiklence ve světě hříchu. Tedy ve světě, jehož jsou Primal Scream zasloužilými průvodci už čtvrtstoletí. A pokud v něm přežili doteď, jen tak něco je neporazí.

     
     

    7

    Story

    7

 
×
Čtete:
2016/3
Primal Scream: Spolek nezničitelných

Průvodce

Hard Rock Cafe

Jak to bylo s podprsenkou Blondie

Rozhovor

Simple Plan

Kritici nás nemají rádi

TOP

Muzikant + muzikant = VSL

Retro

Charles Aznavour

Když Básník zpívá

Rozhovor

Vladimír Merta

I starý křápy se dneska sbíraj

Insider

Jimmy Jam

Narodil jsem se, abych pomáhal hvězdám

Televize

Videorama

Enface

Aurora

Alenka z říše severu

Songstory

Gorillaz

Clint Eastwood

Vzpomínky

Wohnout

Sladkých dvacet

Moje deska

Elton John

Chtěl jsem nahrát radost

Ženský element

Birdy

Ptáčátko, kterému přejí hvězdy

Kvíz

Headliner test

Heavy

Natvrdo

Hip Hop

Elementy ulice

Folk

Bez cancáku

Klasika

Teď vážně

Indie

Ty kytary!

Jazz a blues

Bluesbar

Alternativa

Kroky podzem

EDM

MDMA

Mluvené slovo

Vyprávěj

Recenze měsíce

Adrian T. Bell

Night and Day

Recenze

17. března 2016

Recenze

3. února 2016

Duel

Ektor

Recenze

SMS

Naživo

Tricky

Naživo

Marina & Diamonds

Naživo

The Libertines

Naživo

Bára Poláková

Naživo

Simple Plan

Naživo

The Neighboorhood

Naživo

Brian May

Naživo

Headliner narozeniny

Naživo

Years & Years

Naživo

SBCR

Naživo

Michal Pavlíček

Rychlá sóla a zaprášená saka

Naživo

Greg Dulli

Pohoda se zpěvem a přáteli

Naživo

Kodaline

Naživo, ale srdcervoucí

Naživo

Hurts

Méně romance, více diskotéky

Naživo

Scorpions

Stále plni síly

Obrazem

Hory, hudba, mejdany

Kalendárium

Památné dny

Tipy

Kam vyrazit?

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.