text Michael Švarc

foto Charm music

Kritici nás nemají rádi

Na novinku kanadské pětice Simple Plan fanoušci čekali čtyři roky. „Už se nemůžeme dočkat, až nové písničky zahrajeme před lidmi. Chtěli jsme na turné vyjet už dřív, ale situace nám to neumožňovala,“ říká v rozhovoru pro Headliner kytarista Sébastien Lefebvre.

Kapela, která u nás zahraje 5. března v Malé sportovní hale na pražském Výstavišti, podle něj nechtěla nic uspěchat a jako vždy toužila vyjít ze studia s pocitem, že nahrála zatím nejlepší studiovku kariéry. Lefebvre přemítá nad tím, jak se to povedlo.

Mnohokrát jste řekli, že vaše minulá deska Get Your Heart On! je zatím vaší nejlepší. Stále na tom i po vydání novinky trváte?

Samozřejmě ne. Vždy, když píšeme album, je naším cílem, aby bylo nejlepší. Kdybychom z něj takový pocit neměli, vrátili bychom se do studia a neodešli, dokud by nebylo podle našich představ. Ale podobná tvrzení vždy závisí na muzikantech, se kterými mluvíte, jelikož někteří vám budou

naopak tvrdit, že zásadní desku už mají za sebou – například pokud se váže na nějakou významnou životní etapu. Ale my zkrátka musíme cítit, že jsme dali dohromady nejlepší album kariéry, abychom ho vypustili ven.

Liší se nějak Taking One for the Team od předchůdců?

Mám dojem, že jsme se tentokrát víc soustředili na zdůraznění jednotlivých žánrů. Rockové písně jsou více rockové, stejně je to s punkovými. Samozřejmě i popové songy jako I Don’t Wanna Go to Bed zní víc popově než cokoli, co jsme kdy udělali. Nebáli jsme se to zkrátka napálit – být přímočaře rockoví nebo popoví. Mám dojem, že ústředním

tématem nové desky je dělat to, co chceme, a nebát se reakcí.

Na zvuk I Don’t Wanna Go to Bed si ale spousta fanoušků stěžovala.

Ano, a celé to stěžování je úplně mimo. Je přece nemožné hodnotit desku na základě jedné písničky. Je to podobné jako říct, že je někdo špatně oblečený, když se vám nelíbí jeho ponožky, ale ty jsou jen jednou částí celého oděvu. Až si fanoušci poslechnou celou desku, tak z ní určitě nebudou zklamaní. I Don’t Wanna Go to Bed má na albu své místo.

Popový zvuk písně I Don’t Wanna Go to Bed vyvolal mezi fanoušky rozporuplné reakce.

Text nejnovějšího singlu potvrzuje Lefebvrova slova, že se Simple Plan nebáli dělat to, co chtějí, nehledě na reakce, které by to mohlo vyvolat.

Proč jste se vůbec rozhodli uchýlit k tak razantnímu popovému zvuku, byť jen u jedné písničky?

Na album jsme toho napsali vážně spoustu a I Don’t Wanna Go to Bed se nám moc líbila. Věděli jsme, že je odlišná a asi to nás tak přitahovalo. Ale psali jsme dál a přemýšleli, jestli ji na desku skutečně dát. Jenže je prostě dobrá, a tak jsme ji natočili. Spousta lidí komentovala, že nezní jako písnička Simple Plan. Ale my ji napsali, hrajeme ji, Pierre ji zpívá, takže to písnička od Simple Plan je. Jasně, zní jinak, ale to i Summer Paradise z minulé desky a kolem ní takové haló nebylo.

Co vás při skládání vlastně inspiruje? Předpokládám, že už něco jiného než před šestnácti lety, když vám bylo kolem dvaceti.

Vlastně se to až tak moc nezměnilo. Pro nás bylo vždy důležité vnímat podněty okolí a hudbu – třeba tu, na které jsme vyrůstali. Podobně to máme i dnes. Vidíme film, pustíme si rádio nebo něco slyšíme v obchodě. Inspirují nás různé žánry, ať už pop, nebo indie.

Takže vás ovlivňují i současní interpreti pop music?

Jasně a spektrum je široké – od Lany Del Rey k Lady Gaga.

Novinka měla původně vyjít už loni na podzim. Z jakého důvodu jste vydání posunuli?

Potřebovali jsme na ní ještě trochu zapracovat, jde nám to zkrátka pomalu. Sami jsme byli smutní, protože jsme už chtěli vyjet na

turné a zahrát lidem nové songy, ale prostě jsme nemohli. Deska nebyla hotová. Ne v takovém stavu, aby mohla vyjít. Chtěli jsme, aby album znělo přesně tak, jak jsme si představovali. Je pro nás výjimečné.

Vy ale o každém albu říkáte, že je pro vás výjimečné.

Protože to tak skutečně je. Strávíme nad nimi spoustu času a zároveň mapují určitou životní etapu. Je logické, že si dáváme čas. Ale samozřejmě víme, že fanoušci by chtěli přísun nových alb mnohem rychleji.

V nějakém rozhovoru jsem četl, že skládání pro vás není tak moc složité a písničky na desku jste schopni udělat během dvou měsíců intenzivní práce. To zní poměrně jednoduše.

Simple Plan opravdu nikdy nepatřili mezi kapely, co by se hřály na výsluní kritiky

Všichni chceme v kapele zůstat, takže nejdůležitější je zachovat si chladnou hlavu

Složení kapely se od začátku nezměnilo. Bývá těžké uhlídat své vlastní ego i po takové době?

Je fakt, že byly časy, kdy jsme se opravdu hodně hádali. Ale už jsme se přesunuli spíš k debatování a polemizování. Uvědomili jsme si, že je důležitá diskuze, takže pokud se někomu něco nelíbí, mluvíme o tom, vymyslíme řešení a jdeme dál. Všichni chceme v kapele zůstat, takže nejdůležitější je zachovat si chladnou hlavu a být v pohodě. Milujeme to, co děláme a společně vytváříme. A to je základ úspěchu.

Jak to míváte s volným časem? Občas to vypadá, že pořád jen pracujete – vydáte desku, pak s ní dva roky koncertujete a po ukončení turné začínáte dělat na nové...

Jo, trochu taky odpočíváme. Když jezdíme po koncertech, jsme pryč měsíc a pak se

Na tomhle albu jsme pracovali něco přes rok. Ano, některé skladby napíšete během deseti minut, ale jindy na tu pravou melodii nebo slova do textu čekáte dlouhou dobu. Vždy je to jinak. Určitě bych ale neřekl, že to je jednoduché. A my jsme navíc perfekcionisti.

Jste kapela, která je poněkud v nemilosti kritiků. Máte pocit, že se to alespoň lepší?

Víte, práce hudebních publicistů je důležitá, obzvlášť v dnešní době, kdy je tolik dostupné hudby. Je zajímavé se na něco podívat z jiné perspektivy nebo si přečíst rozhovor – ty jsou obzvlášť důležité pro sebereflexi. Ale recenze pro nás tak moc podstatné nejsou. Jsou hodně subjektivní a já i málokdy souhlasím s recenzemi na jiné skupiny. A Simple Plan opravdu nikdy nepatřili mezi kapely, co by se hřály na výsluní kritiky, ale zase si vedeme dobře u fanoušků. A když vám někdo řekne, že mu nějaká vaše skladba pomohla překonat určité těžké období, je to mnohem lepší pocit než pětihvězdičková recenze.

vracíme třeba na týden nebo dva domů, než pokračujeme dál. Musíme se taky vídat s rodinou, když máme už i děti. Navíc kdybychom celý svět objeli bez větší pauzy za jeden rok, potřebovali bychom potom tak na půl roku vypnout. Ale díky průběžným přestávkám nám nedělá problém se naplno koncentrovat. A velké pauzy nechceme, rádi si udržujeme jistou kontinuitu.