Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Editorial

Editorial

Novinky

Novinky

Zaostřeno

Lenka Dusilová

Mám zaseto na novou desku

Obrazem

Očičkem Nožičky

Zaostřeno

Cenová smršť

Zaostřeno

Cena Apollo

Jak se lovil Kapr

Zaostřeno

Ceny Anděl

Kryštof, kam se podíváš

Headparáda

Redakční tipy

Zaostřeno

Festival Metronome

Potká se Iggy s Ivanem Kralem?

Ve studiu

5 otázek pro … Michal Ambrož

Zaostřeno

Sdílení fanoušků

Můj soundtrack

Lukáš Pavlásek

Jak jsem textoval pro Stouny

Čerstvé (z)boží

The Atavists

Zlé časy přicházejí

Headliner 1/4

Vinylmánie

Headliner 2/4

Velký příběh jednoho labelu

Headliner 3/4

James Jagger

Poprvé jsem seděl s tátou u piana

Headliner 4/4

První dojmy

Smršť vyjetá jak Kolumbie

Téma 1/4

56 debutů tisíciletí

Téma 2/4

56 debutů tisíciletí

Téma 3/4

56 debutů tisíciletí

Téma 4/4

56 debutů tisíciletí

Headliner

Adrian T. Bell

Nenapadlo mě, že budu muzikant

Rozhovor

Mike Trafik

Proč se tu drží huba

TOP

9 ranařů

Muzikanti, kteří zmlátili své fanoušky

Enface

Sarah Hartman

Mám motýly v břiše

Intro

Iggy Pop

Ikona

Portrét

Iggy Pop

Poezie šílenství

Diskografie

Od punku k šansonům a zpět

Recenze

Iggy Pop

Post Pop Depression

Hlášky

Dívala se na mě penetračně

Anketa

Obdiv, nezájem a společný sex

Rozhovor

Václav Havelka

Zásadní je dávat maximum

Reportáž

Prague Conspiracy

Kážeme víno a pijeme víno

TOP

10 klipů, které pobouřily

Jackie Crash

Twenty One Pilots

Všechny ručníky jsou po nás špinavý

Dotazník

The Bloody Beetroots

V taneční hudbě je příliš spekulací

česká stopa

Underworld

Na zasněženém poli

Story

Primal Scream

Spolek nezničitelných

Průvodce

Hard Rock Cafe

Jak to bylo s podprsenkou Blondie

Rozhovor

Simple Plan

Kritici nás nemají rádi

TOP

Muzikant + muzikant = VSL

Retro

Charles Aznavour

Když Básník zpívá

Rozhovor

Vladimír Merta

I starý křápy se dneska sbíraj

  • text Ondřej Bezr (iDNES.cz)

    foto archiv Galen

    Vladimír Merta

    I starý křápy se dneska sbíraj

     

    9

     

    rozhovor

    1

  • Veterán českého písničkářství Vladimír Merta oslavil kulatiny, ale aktivity netlumí. Televize dávala jeho rozměrný třídílný dokument, v němž se vrátil k původní profesi filmaře, vyšel mu box s archivními nahrávkami na čtyřech CD, čtyři hodiny taky trval jeho opulentní koncert k sedmdesátinám. Nefláká se. A neslevuje.

    Když Vladimír Merta trval na e-mailové formě našeho rozhovoru, byla za tím potřeba pregnantních formulací. „Vždycky, když s někým dělám rozhovor na diktafon a pak si to přečtu, zhrozím se, co to plácám,“ řekl mi do telefonu. S příslibem, že až v klidu odpoví na otázky, které mu pošlu, můžeme se ještě sejít a pro dodání živější atmosféry ještě něco probrat „face to face“. Dopadlo to tak, že když mi od něj přišly po pár dnech odpovědi, stačilo opravit asi tři překlepy a to bylo všechno. Nebylo co doříkávat.


    Je ti sedmdesát. Hodně se to slaví. Nemáš obavu, že se staneš jakousi „folkovou institucí“, o níž se na jedné straně nepochybuje, ale na druhé také nepřemýšlí?

    Za bolševika nám vykali. Byl to výsměch: v očích měli „Ty spratku, nulo, kdo

    myslíš, že jseš? Já se s tebou párám, ale oni si na tebe došlápnou jiní.“ Ale navenek nám buržoazně vykali. Nepřátelsky. Nebyli jsme jejich, natožpak soudruzi. Tak mě napadlo, že zestárnu, až mi začnou úředníci z ministerstev přátelsky tykat a publikum vykat. Len sa trela: o úřady jsem se sice moc neotřel, ale jiní jo. Janko Langoš, Michal Prokop, Vláďa Mišík, Petruška Šustrová, Stárek, Fendrych, Ruml, Mlynář. Kurník, vždyť my jsme už všichni ve výslužbě. Ale i starý křápy se dneska sbíraj. A ceny letěj nahoru, čím jsi blíž krchovu.


    Už v 80. letech, v době, kdy ses potýkal se zákazy, se tvoje jméno objevilo v písničkách tvých kolegů Jana Buriana a Jaromíra
    Nohavici. Jak ti bylo, když tě takhle zvěčnili?

    Já nemoh, tak si mě jiní vzali do huby,

     
     

    9

    rozhovor

    2

  • Ceny letěj nahoru, čím jsi blíž krchovu

    abych úplně nevypad z vlaku. Bylo to milé poprvé, podesáté se mě už lidi ptali: kdy uděláš něco o nich? Jak se říká: žádná večeře není zadarmo. Udělal jsem písně o typech chování, jednání, ve kterých se mohou poznat. Pokud chtějí.


    Právě ti vyšlo čtyřalbum Podkrovní pásky. Jsou to nahrávky písniček, které jsi napsal v poměrně dlouhém intervalu. Do kterého pomyslného „šuplíku“ bys ve své tvorbě tenhle počin, který v jiné podobě už vyšel v devadesátých letech, zařadil?

    Do současné archeologie dneška, nikoli do historie minulosti. Deska dnes není deska,

    CD není disk, ale titul, brakování archivu není výprodej, ale projekt. Národní divadlo dnes vyprodává roky starý taneční večer Brel, Kryl, Vysocký. Vzniká současná klasika, roky jdou rychle pozpátku, hudba se vrací oklikou ke svým prazákladům. Pop sežvýká vše, co již sám dávno vyvrhl, a ještě si nechává platit pidiarmádu vyvolených vykladačů, píárových kritiků, kteří ve jménu objevování staronového jezdí po světě. Jsme Salieriové dneška, odsouzení k potupné roli závistivých brzdičů nových talentů. Luboš Houdek (majitel vydavatelství Galén – pozn. aut.) má cosi jako dokonalou foto-magnetovou paměť. Blbě slyší, ale zná mé písně líp než já. Rozezná výpadek, podvodný úlet, rozliší špatnou verzi písně,

     
     

    9

    rozhovor

    3

  • Píseň je veřejná zpověď, intimní sdělení, neobtěžuje hlukem, nedere se na výsluní

    nepotřebného, drží písničku těsně nad vodou jako „bezpečnou investici“. Nejen sponzorovaní cestovatelé, hokejisti a politici, ale ani prostí občané s kytarou, žebrající buskeři a pouliční tajtrlíci se neobejdou bez svých souběžců-konzumentů nadprodukce. Talent netalent, píle nepíle, každý máme stabilní podpůrný tým, bez kterého bychom skončili kdesi ve výprodeji, nebo ještě hůř kdesi na konci zažívacího traktu jako slavný Baniček.


    Název 4CD je inspirován Dylanovými
    The Basement Tapes. Pro tebe byl asi Dylan velkou inspirací. Možná to vypadá jako hloupá otázka, ale myslím, že má smysl: proč zrovna on?

    Je jediný, jedinečný, jedovatý a něžný zároveň. Navíc básní, jako když dýchá. A leze z něj jedinečná celosvětová kulturní forma. Jako z Vysockého, Cohena, Brela, Kryla. Rád bych to popřel. Ale budiž. Třeba někdo někdy někde řekne totéž o mně.


    Fascinovalo mě, když jsi před pár lety na křtu kompletu textů Boba Dylana několikrát namátkou nějaký otevřel a okamžitě jsi tu písničku začal hrát. Znamená to, že máš opravdu v hlavě (a „v prstech“) všechny dylanovky?

    Obrysově ano. Detaily na místě dokodrcám do přibližného tvaru, který originál vzdáleně připomíná. Dylan neexperimentuje, je to poučený klasicista. Odlévá písně do pevné formy, solidně fungujícího archetypu blues, vyprávěné balady. Pak svůj odlitek lehce

    Nakladatelství Galén ti ročně vydává několik desek. Myslíš, že to stihnou tvoji fanoušci „uposlouchat“?

    Píseň je veřejná zpověď, intimní sdělení, neobtěžuje hlukem, nedere se na výsluní. Je to dech čísi duše, sdílená nejistota, krása ukrytá pod šedou krustou, pod skořápkou melodie. Ale taky návod jak si zazpívat, jak se zbavit své vlastní tísně. Důvod k radosti, podaná ruka v hlučné době konečného úpadku epikurejského Říma. Překlene dusno, popelavý povrch nízkých rozkoší, dokud je nesmete proroky hlásaný spasitel. Ten, který to vezme za nás. Společnost nadbytku, sběratelství

    kterou já už ani nedoposlouchám. Nevydá nic, co by bylo horší nežli já sám dnes. Vyhodí všechny leklé ryby, které k němu zázračně díky loajalitě posluchačů připlouvají, vytáhne ze mě i z pásků, dělaných na koleně s kamarády, dobu, kterou už chválabohu nikdo nepamatuje. Nicméně vlastní minulost nás dobíhá, usvědčuje, ale také fascinuje, posiluje. Síla archivů leží v emocionální kolektivní paměti, kterou už naštěstí ani my, její spoluviníci, nedokážeme pravdivě rekonstruovat.

     
     

    9

    rozhovor

    4

  • opepří a vytáhne vítězně z dobře vymazaného kadlubu. Párkrát jsem v těsném závěsu, ve svém kulturním okruhu, jak by řekl vzdělaný debil, vykonal stejný střemhlavý obrat jako on. Když šel do country, já jel Slovensko.


    Na koncert ke svým narozeninám jsi na­stěhoval do Akropole hodně široký instrumentář. S většinou účinkujících jsi jamoval. Co pro tebe – autora písní, snažícího se v textech evidentně o co nejpřesnější vyjádření – znamená improvizace?

    Všechno a nic. Nápad ve stavu zrodu, který pomíjí a znovu se vynoří, obnovený a opracovaný jako kamínek, valený proudem stále stejné řeky. Anebo naprostý krach, ostudu, veřejně uštědřený políček, který občas potřebuju dát sám sobě.

    Vždycky jsi byl dáván za příklad, že být folkařem neznamená omezit se na tři jednoduše vybrnkávané akordy, neboli – tvoje písničky jsou víc než „tři akordy a pravda“, jak se říkává. Co ale pro tebe osobně znamená hraní na nástroj, zejména na kytaru?

    Relaxaci, odkládání opravdové práce. Meditační prostředek, zdravovědu, terapii. Ostatně nás vydává nakladatel zdravotnické, osvětové literatury, ne hudební gigant. Jsme na rozdíl od léků, které musí projít zdlouhavě úmornou testovací fází (během níž placení dobrovolníci trpí či zemřou), okamžitě dostupný doplněk stravy. Na kytaru ani ostatní nástroje nesahám systematicky, spíš se po nich plazím, naslouchám, co mi nástroj sám ze sebe nabídne, kam mě vede, jaký kousek sebe sama ve mně poodhalí. Hudba je pro

     
     

    9

    rozhovor

    5

  • Hudba je pro bluesmana prošoupaná, prošoustaná deka, kterou nikdo nikdy nevyměňuje

    Starý chlap má hrát na starou kytaru, ne na čínskou milenku

    Tvůj trojdílný dokument Šedá zóna je tvým návratem k filmu po mnoha letech. Proč zrovna toto téma? Bylo napřed téma a potřeba je zpracovat, nebo otevřené dveře k natočení filmu a následně nalezené téma?

    Vidím svět očima formanovského filmaře –

    Určitě ji hodili do koše, byla na pohled neprodejná. Otlučená, neladící, s prohmatanými pražci, tlustým krkem našroubovaným nakřivo. Projela se mnou kus světa, spal jsem na ní na plážích, dokonale splývala s barvou mého nevýrazného barytonu. Jsem povahou zběhlý inženýr, zdivočelý kutil. Vzal jsem do ruky cello a odložil ho, přestože se mi na ně hned podařilo vyloudit krásný tón. Půl roku jsem nespal, než jsem pochopil, že ho musím mít. Starý nástroj má v sobě kus něčího života, někdo ho s láskou vyrobil s chybami a omezeními své osobnosti. Dnešní mistrovské nástroje vypadnou z dokonale vybavených linek, projdou rukama neuvěřitelně šikovných řemeslníků, mizerně placených a kontrolovaných evropskými a americkými majiteli velkých značek. Ale mají šikmé oči. Hraju na nástroje, které na mě trpělivě čekají, až jim vrátím duši, kterou z nich někdo vytřískal.

    Velice často býváš k vidění s kytarami, které by jiní, i daleko horší kytaristé, označili za „kus dřeva na podpal“. Ty si v nich, zdá se mi, libuješ. Co tě k tomu vede, dnes, v době, kdy lze pořídit bez problémů (samozřejmě kromě finančních) jakýkoli špičkový nástroj?

    Starý chlap má hrát na starou kytaru, ne na čínskou milenku. Mám špičkové nástroje od osvědčených českých mistrů Furcha, Kostky, Navrátila, Schneidera, Macha, staré lubovky z Kraslic, vídeňky, dokonce mám i prototyp od houslaře Prokopa, trampské pádlo vlastní výroby. Ale stále hledám ten zvuk ruské kytary za 150 Kč, kterou mi ukradli v New Yorku hispánští ilegálové, potulující se po ulicích.

    bluesmana prošoupaná, prošoustaná deka, kterou nikdo nikdy nevyměňuje, pod kterou se odehrávají temná dramata těla, a přesto z ní sem tam dírama zasvítí kousek nebeského světla. Prsty už nebolí, hlava vypne, duše pookřeje. Kytara je prodloužení těla, freudovský symbol, který se skrývá tím, že poodkryje i to, za co se muži stydí.

     
     

    9

    rozhovor

    6

  • Hudební veřejnost nemůže sledovat vše, co se děje mimo pódium

    bez jeho talentu, štěstí a drzé umíněnosti. Všechny mé dokumenty jsou zárodkem i odpadovým produktem neuskutečněných ambicí absolventa hrané režie. Hudební veřejnost nemůže sledovat vše, co se děje mimo pódium. Natočil jsem po sameťáku dobrou desítku dokumentů, pár animáčů, nahrál spoustu scénické a filmové hudby. Nemám svůj produkční tým, jsem zcela závislý na souběhu zájmů ČT a námětů, které se v ní válejí, převalují, rozkrádají či naopak vynášejí na světlo dne.


    Co byl tvůj hlavní záměr sdělit divákům? A povedlo se to?

    Chtěl jsem původně natočit téma Kam se poděl underground, kam jsem se tak trochu taky počítal. Ale podivuhodným zkroucením chtěného a nechtěného jsem nakonec dostal možnost se po letech přešlapování generačně vyzpovídat. Nabídl jsem stejnou možnost vyjádřit se k traumatu generace: mohli jsme dělat víc? Vymezil jsem si téma marxisticky: šedá zóna je vše mezi undergroundem a kolaborací.


    Podle jakého klíče jsi vybíral respondenty?

    Kam až jsem se mohl dostat s kytarou jako „anti-stranickým“ průkazem slušného člověka? Snažil jsem se nepominout i neznámé postavy, bez kterých bychom trapně zanikli v šedi. Plánoval jsem pět dílů, materiálu je jistě na sedm, ale ČT se spokojila s typickým smyslem pro šeď 3 x 52 min. Snad aby zbyl čas na tupou sebereklamu, odvážné šoty redaktorů, podmalované úžasně stereotypní smyčkou bicích. Nebo underground.

    Překvapil tě někdo tím, co odpověděl?

    Překvapila mě ochota jít pod vlastní sebepečlivěji střežený obraz. Náruživost, s jakou se k tématu vyjádřili i ti, kteří do šedé zóny opticky nespadali. Zpověď je žánr, ve kterém silně zazní i to, co oslovení nevysloví, nedopoví. Jen pár lidí odmítlo, přestože se zprvu chtěli natáčení zúčastnit. Zpovědník

    Očekával jsi, co přibližně ti kdo odpoví?

    Neptal jsem se jen já, ale i kameraman Martin Vadas, okolojdoucí. Nechal jsem každého vyprávět jeho minipříběh přežití. Nezajímaly mě tolik poklesky a drobné úskoky (ty jsou až trapně stejné, jen jinak fabulované a racionalizované). Směřoval jsem k metodám přežití, rituálům, kterými jsme si dodávali odvahy. Zdá se mi, že je ještě budou potřebovat i naše děti. Tupost totality, přeorganizovanosti, slídilství, bezohledného šplhání k „pozicím“, necitlivost ke skutečným debaklům společnosti zůstává. Pokud se nestupňuje. Společenství ohrožených si vytvořilo nepsaná pravidla slušnosti. Dnes je nedodržuje ani elita národa.

     
     

    9

    rozhovor

    7

  • musí být důvěryhodný, neskrytý, soucítící. Nesmí zneužít moc, kterou mu dává pozice za kamerou. Překvapil jsem sám sebe, když jsem se neohradil vůči nepříjemným zkreslením skutečnosti. Přiklonil jsem se po období tápání a všežravého poletování k metodě vyprávěné historie: nezasahovat, nehodnotit, nekádrovat. Šedá zóna není monografie, ale kolektivní portrét, ve kterém zanikají jednotlivosti ve prospěch postoje celku.


    Mně osobně tam chyběl nějaký zástupce „šedé zóny“, který se alespoň tu a tam takzvaně veřejně zapletl, byť tím třeba něco maskoval. Napadá mě třeba Jiří
    Tichota. Jeho Spirituál kvintet na jedné straně jezdil do SSSR a hrál na Sokolově. Na druhou stranu některé jeho písničky lidi vnímali jako protestsongy a na koncertech Jiří Tichota vedl, jak se tehdy říkalo, „protistátní řeči“.

    Eééé? Viděl jsi dobře? Spirituál tam je s humornou dvojkou z chování, hraje na Dobiášem uváděné Portě s Bičevskou, jako Nedvědi a nakonec i já. Je nekolegiální kálet si do vlastního hnízda a vydávat to za hrdě odhalenou pravdu. Televizní veřejná zpověď není usvědčující udání, artistický blábol, dodatečná racionalizace svobodného přežívání, hlučného nicnedělání. Ani spotřební píárko, servírované lidu za jeho peníze. Televizní dokument je buď podpásový výprodej hmotných statků, doplněný vtipnou dvojicí „putujících“ průvodců, veršujících mimoňů, nebo laciný novinářský plk, „odvážný“ střih protikladných výpovědí usměvavých hlav, které „vědí“.

     

    9

     

    rozhovor

    8

  •  

    Šedá zóna

    Na trojdílnou generační zpověď o normalizaci, kterou Vladimír Merta natočil pro Českou televizi, se můžete podívat zde.

     
     

    Zpověď je otevřená otázka, začínající velkým Nevím. V konečném výběru převažují autentická, svéprávná sebe-odhalení, vizuální zkratky, podložené útržky textů, které balancovaly na hraně sebevýrazu a sebezhnusení. Jejich autoři se jimi bránili přetření o anonymní, vojácké šedi. Extáze z objevovaného terénu svobodného výrazu opadla. Jsme spolutvůrci normalizace, ale ne její spoluviníci. Možná dnes podléháme korozi, ale nepatříme ještě do sběru. Nejsou na nás kolonky. Kdo za nás dnes ukáže občanku, dá se do zástavy? Byli jsme vyškrtnutá generace, ale dodnes držíme spolu. Díky tomu se dokážeme tolerovat i ve čtyřhodinovém chumlu v tlačenici pod pódiem. Myslím, že nám naše děti začínají tak trochu i závidět. Jejich nepřítel je neviditelný, roztroušený všude, jako ten Vetřelec, mutující z jednoho dílu do druhého.


    Mezi mými známými se hodně diskutovalo v souvislosti s Šedou zónou i tvou oslavou narozenin o poněkud nevyváženém poměru angažmá Jaromíra Nohavici (hodně mluvil v seriálu a hrál v Akropoli) a tvých někdejších souputníků Jaroslava Hutky a Vlasty Třešňáka (v dokumentu byli mnohem míň a v Akropoli vůbec). Chceš to nějak vysvětlit?

    Souputník zní jako sputnik… Původně jsem neplánoval žádný velekoncert. Spíš menší turné, kde bych se po letech rád potkal s kolegy z okolí, kterým bych sám rád zahrál, kdyby mě pozvali na své sedmdesátiny. Ondra Fencl ale rezervoval Akropol, protože je jich spousta. Vybíral jsem jiné hráče nežli

    notoricky známé osoby s notoricky známými tiky a hity. Plíhal neměl zájem, Vlasta oznámil „tvůrčí blok“, ale hrál na mých jinatinách, stejně tak kluci z ETC… Během přípravy koncertu jsem sám vystoupil zdarma u kolegů, od kterých jsem mohl očekávat totéž. Pozval jsem taky žáky, neznámé talenty, hosty z publika. Přirozeně jsem konečně musel ukázat, že existuje i jiný, vzdělanější a pracovitější Merta. Nohavicu jsem neviděl dvacet let. Míjíme se na tom malém rynku, občas si zamáváme na benzince. To má být konec generace, říkám si? Navštívil jsem ho s kamerou před koncertem v malém městečku. Známe se důvěrně od nepaměti, šprýmujeme, jízlivě se okopáváme, závidíme si (já jemu pořád, on mně určitě jen občas). Vím o jeho velkorysosti, skromnosti a pokoře před velkými tématy života. Jeho výpověď by stála za samostatný film. Odhalil ve velkém detailu tolik ze své zasuté minulosti, že mi přišlo trapné postavit vedle něj veršotepce. Kdybych to musel říct stručně: pozval jsem všechny, koho mám rád a cítím se vedle nich dobře. Vím, že mě nikdy neporazí (to je freudistický překlep: nepodrazí!).

     
     

    9

    rozhovor

    9

 
×
Čtete:
2016/3
Vladimír Merta: I starý křápy se dneska sbíraj

Insider

Jimmy Jam

Narodil jsem se, abych pomáhal hvězdám

Televize

Videorama

Enface

Aurora

Alenka z říše severu

Songstory

Gorillaz

Clint Eastwood

Vzpomínky

Wohnout

Sladkých dvacet

Moje deska

Elton John

Chtěl jsem nahrát radost

Ženský element

Birdy

Ptáčátko, kterému přejí hvězdy

Kvíz

Headliner test

Heavy

Natvrdo

Hip Hop

Elementy ulice

Folk

Bez cancáku

Klasika

Teď vážně

Indie

Ty kytary!

Jazz a blues

Bluesbar

Alternativa

Kroky podzem

EDM

MDMA

Mluvené slovo

Vyprávěj

Recenze měsíce

Adrian T. Bell

Night and Day

Recenze

17. března 2016

Recenze

3. února 2016

Duel

Ektor

Recenze

SMS

Naživo

Tricky

Naživo

Marina & Diamonds

Naživo

The Libertines

Naživo

Bára Poláková

Naživo

Simple Plan

Naživo

The Neighboorhood

Naživo

Brian May

Naživo

Headliner narozeniny

Naživo

Years & Years

Naživo

SBCR

Naživo

Michal Pavlíček

Rychlá sóla a zaprášená saka

Naživo

Greg Dulli

Pohoda se zpěvem a přáteli

Naživo

Kodaline

Naživo, ale srdcervoucí

Naživo

Hurts

Méně romance, více diskotéky

Naživo

Scorpions

Stále plni síly

Obrazem

Hory, hudba, mejdany

Kalendárium

Památné dny

Tipy

Kam vyrazit?

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.