Wohnout se rozhodli oslavit svých dvacet let nejen koncerty, ale i knihou. Pod názvem Sladkých dvacet jim vychází v těchto dnech a nabízí nejen příběh mapující první zkoušky i plné sály. Ale i spoustu dobových fotek a archiválií, ke kterým se čtenáři dostanou přes QR kódy. Headliner přináší jako ochutnávku a pro představu tři vybrané úryvky tak, jak nám je poskytla kapela. (vydáno bez redakčních úprav)

Sladkých dvacet

POLIB SI DĚDU (2006)

V roce 2006 jsme oslavili desátý výročí našeho trvání. Dárkem k jubileu byla pátá deska a koncert pro čtyři a půl tisíce lidí v Praze na Výstavišti v levým křídle Průmyslovýho paláce, který pár tejdnů nato lehlo popelem. Doteď v nás jsou pochybnosti, zda jsme dobře típli poslední cigáro.

Kapela fungovala dostatečně dobře. Už mnoho let jsme s železnou pravidelností dodržovali režim, že leden a únor nehrajeme, pak je jarní šňůra, která přejde do festivalů, ty skončí někdy v září, v říjnu je volno a následuje podzimní šňůra, která trvá do Vánoc. Jednou za dva roky jsme natočili desku, což obnášelo rok a půl nic nedělat a půl roku před studiem začít zkoušet. Jediná změna byla, že jsme měli novýho manažera. Přišel Petr Peřina, kterej byl povoláním odborník přes nový technologie v oblasti compů. Přinesl hodně internetovejch nápadů. Jelikož nás nikdy nehrály rádia a prostor v médiích jsme měli omezenej, byla to super cesta pro přímej kontakt s fanoušky. To platí dodnes.

Vyšňořený transky cupitaly po schodech nahoru a dolů, koketovaly, přepudrovávaly se a žertovně nám omotávaly kolem krku boa.

Náš frontman nemůže nosit sandály, mít na krku velkej kříž, nakulmovaný vlasy nebo košili s růžema.

Odvezli jsme ho v dodávce za Prahu a tam ho nahýho vypustili do polí.

V tom domě, před kterým se pobožnější obyvatelé Žižkova vždy pokřižovali, byla každej den na nějakým patře párty od večera do rána a krom toho se tam vždy v pátek pořádaly velkolepý travesti Vánoce a v sobotu travesti Silvestry. Ten barák neměl výtah a zkušebna se nacházela ve čtvrtým patře v jednom z minibytů. Vždy, když jsme, úplně vyřízení, vynášeli v noci po koncertě do tý neskutečný vejšky aparát, tak se barák otřásal hudbou a vyšňořený transky cupitaly po schodech nahoru a dolů, koketovaly, přepudrovávaly se a žertovně nám omotávaly kolem krku boa. Slečna Monika, slečna Ester i slečna Kristýna.

Byla to príma parta, měli jsme se vzájemně rádi, i když docházelo k lehkým třenicím s těmi, co byli našimi přímými sousedy, vyspávali do odpoledne mejdan a my do toho za tenkou zdí řezali.

Zkušebna s holkama (1998–2003)

Změnili jsme zkušebnu. Vedení školy mělo se sklepními prostory jiný plány a my se poměrně rychle museli vystěhovat. Honza Novotný, co se o nás taky pořád trochu staral, měl kamaráda. A ten měl barák. Ovšem ne ledajakej barák.

Když teď půjdete okolo, uvidíte nenápadný a zašlý dveře, na kterých jsou možná ještě zbytky plakátů s krásnejma bytostma. Dřív byl tenhle dům dole na Žižkově centrem českejch homosexuálů a transsexuálů. Spousta prostoru pro spoustu zábavy. Měla v něm sídlo redakce časopisu pro tuto menšinu, byly zde dva kluby pro vystoupení transek, byly zde byty, kde účinkující bydleli, a také zde byla velká kancelář s mahagonovým stolem, za kterým kouřil doutník šéf tohoto všeho Áda. Krásný nový cvičiště pro naší bandu.

Bouchali na zeď, ať neděláme bordel, což jsme samozřejmě kvůli tomu bordelu slyšeli jen někdy. A tak vstali a se slovy „že já kráva se na to nevyseru!“ popocházeli po patře oblečení pouze do dámskejch kalhotek a podprsenek a sundá- vali ze šňůr vypraný kostýmy.

Jenže my byli pod ochranou samotnýho a všemocnýho šéfa, kterej sídlil o tři patra níž, než byla zkušebna, takže byl největšího hluku ušetřen. Měl před sebou monitor s mikrofonem a po baráku byly rozmístěný kamery a repráky, čímž mohl vše kontrolovat a rovnou řešit. Byl hodně vtipnej, jednou jsme šli do zkušebny a Honza měl zrovna nabarvenou hlavu na žluto, když se z repráku na chodbě ozval šéfův hlas: „Kuřátko, pojď ke mně, vana už je napuštěná!“ což u zbytku kapely způsobilo záchvaty smíchu a brácha pak tuhle větu slýchal ještě hodně dlouho.

Netočili jsme je, ani nefotili a je mi to dodnes líto. Hlavně zpěváky. Konkurzy probíhaly u nás doma na Vinohradech a my si postupně ujasňovali, že náš frontman nemůže nosit sandály, mít na krku velkej kříž, nakulmovaný vlasy nebo košili s růžema. Chtěli jsme někoho, kdo by nás jaksi reprezentoval, a za dveřmi přitom stávali úplně jiný lidi. Ovšem nutno dodat, že překvapení bylo oboustranný, neboť ti nebožáci vstoupili do rozbordelenýho pokoje s namalovanejma lebkama na zdi, kterýmu vévodila velká zelená vrnící krychle. „Co to je?“ ptali se a bylo jim řečeno, že nikoliv centrální mozek lidstva, ale akvárko s obříma amazonskejma sumečkama, který se pár let nečistilo, a tak není jistý, jestli tam nějaký ryby ještě jsou. Pak je do nohy kousnul pes Greg a do ruky dostali silný brko, čímž jejich zmatenost dosáhla vrcholu. Ukazovali jsme jim naše nápady a oni do toho zkoušeli krákat.

Leč bohužel, ani kluci, ani holky, nikdy nikdo nezpíval podle našich představ, který jsme koneckonců ani my neměli moc ujasněný. Žádná chemie neproběhla. Takže jsme zkusili opačnej systém, vybrat si dobrýho typa a tomu říct, ať jde dělat zpěváka. Doma se střídali kámoši z klubů a ze skejtu, kteří svou osobností splňovali podmínku zařadit se, jenže – neuměli zpívat. Bylo to marný, marný, marný. A my byli skeptičtější, skeptičtější a skeptičtější. A to nejen proto, že nebyl zpěvák, zásadní článek. Bubeníci a basáci byli to samý. Lidi z jiný hudební planety.

HLEDÁNÍ PARTY (1994–1996)

Nastala fáze hledání. Trvala rok, spíš dva. Z hlediska dějin vesmíru pouhej okamžik, pro nás nekonečná a frustrující etapa.

Kromě zkušebny a jejího vybavení jsme ke svým melodiím potřebovali hlavně kolegy. Bubeníka, basáka a zpěváka, potažmo zpěvačku, bylo nám to fuk. Že jsme neuvažovali o klávesách, dechový sekci a podobně, vycházelo z představy, že budeme rychlá kytarovka. S bejvalou partou už jsme se moc nestýkali, bylo tedy po těch lidech nutný pátrat jinde. Internet ještě nefungoval, tak jsme vylepovali čísla s naším domácím telefonem všude, kde to šlo. A začali volat a chodit první zájemci.