Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Editorial

Editorial

Novinky

Novinky

Headparáda

Headparáda

Zaostřeno

Prokopat se ven

Pražské devadesátky ožijí ve filmu

Ve studiu

5 otázek pro… Oceán

Zaostřeno

Abendband

Tak trochu na severozápad

Festival

Metronome Festival

Zahájení bude ve velkém stylu

Obrazem

Mačkátkem Macháčka

Pohled

Nejúspěšnější hudební pořad

Zaostřeno

Čistý festival

Na Rec. Stage bude recyklovaná show i striptýz

Můj soundtrack

Petr Kopfstein

Na U2 se nedá zapomenout

Čerstvé (z)boží

Ivana Mer

Mezi námi vílami

Zaostřeno

Festival Respect

Co se hraje ve světě

Headliner

James Cole

Sestup do hlubin

Téma

Hudba vs. Politika

Mohou zpěváci mluvit?

TOP

Dobrý den, kozy ven

12 klipů nevhodných k práci

Rozhovor

Muse

Jsme jako loutky na šňůrkách

TOP

20 songů na zlomené srdce

aneb jak zvládnout rozchod

Albumstory

Prince

Purple Rain

Rozhovor

Royal Republic

My hrajeme Chuck Norris rock

Story

Skyline

Pořád stejně jako v osmnácti

Hlášky

Rob Zombie

Nejlepší věci přijdou, když máte hlad

Rozhovor

Hooverphonic

Žádný stres, jenom spousta zábavy

TOP

Bob Dylan

Jako solnej sloup aneb 10 Bobů po Česku

Ženský element

Rihanna

Ženu ani květinou neuhodíš

Příběh

Dj Derek

Záhadná smrt nejstaršího dýdžeje světa

Dotazník

Atmo Music

Nikdy jsme nekalkulovali

Rozhovor

Slowdive

Líbánky po dvaceti letech

Rozhovor

Caro Emerald

Jsem jen holandská holka

TOP

Hvězdy z ulice

aneb 9 bezdomovců mezi hudebníky

Story

Mumford & Sons

Jak se zrodil fenomén

Téma

Slavní a neznámí

Enface

Catfish and the Bottlemen

Chceme naplnit stadiony

Průvodce

Hard Rock Cafe

Jak prase obletělo Londýn

Retro

AC/DC

Drolící se monument

Televize

Videorama

Rozhovor

Of Monster And Men

Island nás vytvaroval

Rozhovor

Nano

Nové začátky i naděje

Jackie Crash

Angels & Airwaves

Po stopách Blink-182

Story

Richard Ashcroft

Mainstream sežral naši kulturu

Trip

At The Drive-In

Bolest, slast a husí kůže

  • text Kay Buriánek

    foto Jan Vegy Táborský

    At the Drive-In

    Bolest, slast a husí kůže

     

    6

     

    trip

    1

  • Řekněme si to na rovinu a otevřeně, jel bych dneska kvůli nějaké kapele na otočku Praha–Berlín a druhý den stejným modelem Vídeň? Ne, rozhodně ne. Jenže At the Drive-In nejsou „nějaká“ kapela. Krom toho, že jsou zpátky, jsou taky starší a silnější. A kdo pochyboval a ze strachu nevyrazil na některý z jejich evropských koncertů, může jenom litovat, že nebyl u toho. A to protože...

    Můžu být v případě resuscitovaných At the Drive-In neosobně profesionální? Rozhodně ne, takže mi prosím případně odpusťte jistou familiárnost. Vždyť já těch jejich koncertů viděl od začátku do konce snad padesát, možná i víc! Nikdy jsem je nepočítal, ale jejich pódiová magie byla svého času tak pohlcující, že jsem vždycky s otevřenou pusou fascinovaně koukal někde ze strany scény na to, jak vzniká něco, co se jen těžko dá napodobit.

    Ano, jasně, někdy to byl čistý chaos a hispánská anarchie, celé se to rozsypávalo a zase nějak zázračně díky bubeníkovi Tonymu Hajjarovi a přesnému basákovi Paulu Hinojosovi dávalo dohromady. A mezi tím vším bordelem dvě těkající molekuly s afrem na hlavě, ti dva, kolem kterých se to všechno točí, na nich stojí i padá – Omar

    Rodríguez-López a Cedric Bixler-Zavala. Když dala tahle kapela hudební scéně vale, byl to velký smutek. Dlouho se volalo po tom, aby se vrátili, byť tu byly náhražky v podobě pohrobků The Mars Volta, Sparta či jiných víc či míň sólo projektů.

    Když se tak stalo poprvé v roce 2012 na pár prominentních festivalech a hlavně kvůli lákavému headline slotu na prestižním festivalu Coachella, přišlo velké rozčarování. Raritní chemie prostě zmizela. Jako by na obrovském pódiu stálo pět nepropojených individualit a nezachránily to ani nadčasové songy sázené s profesionální noblesou. Dvakrát nevstoupíš do té samé řeky. Když tedy začaly prosakovat zprávy o druhém reunionu, ta směs pocitů byla jako jing a jang. Na jednu stranu nadšení, na druhou obavy,

     
     

    6

    trip

    2

  • Na většině evropských koncertů bylo zakázáno fotit. Na místě jsme měli jen Vegyho mobil.

    jestli to nebude ještě horší než před těmi čtyřmi roky.

    Jenže jedna z nejzásadnějších post-hardcore kapel přelomu století se jala tvářit ve svých proklamacích tuze vážně a nadšení fanoušků na sociálních sítích nebralo konce. Pomalu, ale jistě vyprodali dopředu skoro všechny zastávky ohlášeného amerického i evropského turné a jako blesk z mexického čistého nebe přišla lakonická zpráva, že zakládající člen, kytarista Jim Ward, už není členem ATDI. Byl promptně nahrazen Keeleym Davisem, který paradoxně hrál s Jimem v Sparta a je to dlouholetý kámoš z kultovní kapely Engine Down. Jak se mu podařilo Jima nahradit? Pěkně popořadě.

    Všichni už jsme v Německu

    Nejprve Berlín. Columbiahalle je takový čistý, typicky německy chladný prostor. Trochu jako naše Forum Karlín. Což má svoje pro a proti. Kladem je rozhodně precizní zvuk, ale i čisté záchody a dlouhé bary. Když v osm spustili Le Butcherettes, odfouklo nás to o metr. Trojice v rudém se s tím nemazala a myslím, že pro leckoho (včetně naší výpravy) to bylo velké překvapení. Expresivní diva a Omarova chráněnkyně Teri Gender Bender hraje na kytaru, klávesy, zpívá, ječí, tančí, pitvoří se, dělá divadlo. Je jí všude plno. Má v sobě něco z PJ Harvey, Siouxsie Sioux, potrhlé Björk i introvertní Karen O. Nevím, jestli je její

     
     

    6

    trip

    3

  • Jestli si někdo myslel,že věkový průměrnávštěvníků kolempětatřiceti budezaručovat klidnější průběh večera, byl to omyl

    Zbytek kapely netřeba komentovat, prostě to maká. Možná jenom trochu strojený Cedric v některých momentech působí lehce komisně. Už to prostě není ten padesátikilový floutek, co neustále jede breakdance, zápasí s mikrofonem, polyká ho a leze i tam, kam se vlézt nedá. Možná by to už ani nepůsobilo uvěřitelně. Výše zmíněné ale neznamená, že to byla nudná podívaná. Naopak. ATDI mají svoji typickou auru pořád, jenom je vidět, že ten chaos je pod kontrolou a démony vypouštějí účelně, protože jejich songy jsou tak dobré, že toho moc navíc nepotřebují.

    A že jich v tom playlistu je! Jak mi prozradil Tony Hajjar při setkání po koncertě ve Vídni, některé ani nikdy předtím nehráli. Jestli mám na co si stěžovat, aby to celé nepůsobilo jen jako jedna dlouhá adorantova óda, pak je to možná prostředek koncertu, kdy tomu trochu došel dech, nebo spíš kapela účelně zvolnila a Omar se pustil do předlouhých sól a improvizací. Ano, kudrnáči, my víme, že sis kytaru za ty roky ochočil dokonale, víme, že když jsi přestal brát drogy ve velkém, potřeboval jsi jednu závislost nahradit druhou. Jenže kdo to má pořád poslouchat.

    Přesně v těch místech to začalo lehce zavánět duchem The Mars Volta, dílem i proto, že Cedric už tolik nekřičí, víc prodává svůj melodický zpěv, což některým věcem ubralo na agresivitě. Konec dobrý, všechno dobré. Catacombs, ve Vídni ještě Napoleon Solo a poslední, celou halou odzpívaná One Armed Scissor. Bolest, slast a husí kůže.

    Po asi dvacetiminutové přestavbě a krátkém intru celá hala explodovala s otvírací Arcarsenal. Jestli jsem si do té doby myslel, že věkový průměr návštěvníků kolem pětatřiceti bude zaručovat klidnější průběh večera, byl to omyl. Masa těl pod pódiem extaticky pulzovala a odnášela nás víc a víc bokem. První tři věci byly totální nirvána, ATDI hrají přesně jako nikdy, pozorovat psychopatické postupy Omara je velké lahůdkářství, protože kromě těch krkolomných fines hraje navíc s neuvěřitelnou lehkostí a je vidět, jak si to užívá. Kdo viděl alespoň jeden jejich aktuální koncert, tak mi dá za pravdu, že postrádat Jima je nesmysl. Keeley Davis zapadl dokonale, přesně ví, jaká je jeho role a kde jeho místo, navíc skvěle zpívá vokály.

    projev sexy nebo ne, ale Le Butcherettes jsou hlavně ona. Možná i proto, že má skvělé hudebníky, na sebe lehce strhává veškerou pozornost. Během jejich setu se Columbiahalle celá zaplnila a nedalo se skoro hnout z místa.

     
     

    6

    trip

    4

  • Vzpomínáš, jak jsme spali ve squatu v Itálii, kde táhlo rozbitými okny a byli pavouci jak půl pěsti?

     

    Setlist

    4. 4. Berlín – Columbiahalle

    Arcarsenal

    Pattern Against User

    Sleepwalk Capsules

    300 MHz

    Proxima Centauri

    Lopsided

    Invalid Litter Dept.

    Enfilade

    Metronome Arthritis

    Cosmonaut

    Quarantined

    Catacombs

    One Armed Scissor



    5. 4. Vídeň – Arena

    Arcarsenal

    Pattern Against User

    Sleepwalk Capsules

    300 MHz

    Proxima Centauri

    Lopsided

    Invalid Litter Dept.

    Enfilade

    Ursa Minor

    Cosmonaut

    Quarantined

    Catacombs

    Napoleon Solo

    One Armed Scissor

    ATDI chystají novou desku, jsou natěšení a baví je hrát. Tečka. Příště snad i v Praze. Haleluja, jsou zpátky, starší a silnější, a kdo pochyboval a ze strachu nejel na některý z jejich evropských koncertů, může jenom litovat, že nebyl u toho. Já byl.

    Byly to geniální dva dny, skvělé koncerty, strach, že to nebude fungovat, kapela zažehnala a retro kapsa na vzpomínky dostala novou čerstvou náplň. Jakkoli možná Omar s Cedricem můžou působit lehce odtažitě, potkat staré kamarády, se kterými jsem sdílel pódia na dvou kontinentech, bylo skoro dojemné. Rád bych se vyhnul patetickým plkům, ale rozhovor a překřikování, pamatuješ si na tohle a vzpomínáš, jak jsme spali ve squatu v Itálii, kde táhlo rozbitými okny a byli pavouci jak půl pěsti... to prostě udělá radost. A taky to poodhalilo tu nepříjemnou inscenaci s odchodem Jima Warda, ale to až někdy jindy.

    Vídeňská energie

    Když už jsme u té Vídně, koncert v Areně byl téměř identický, jenom náladou mnohem víc připomínal staré dobré časy. Je to jednak tím, že Arena je léty prověřený rockový klub, je subtilnější a ATDI se v něm očividně cítili mnohem víc jako doma, což z nich sálalo kaž­dým gestem a každou vteřinou a natřískaná Arena jim tu energii nahoru vracela.

     
     

    6

    trip

    5

  •  
     
     

    6

    trip

    6

    Le Butcherettes live in Berlin

     
     

    At the Drive-In – One Armed Scissor

     
     

    At the Drive-In live in Berlin

     
     

    At the Drive-in – Proxima Centauri

     
     
 
×
Čtete:
2016/5
At The Drive-In: Bolest, slast a husí kůže

Rozhovor

Gage

Bavte se. Beng!

Fakta

Eric Clapton

Jak se sklář stal kytaristou

Rozhovor

The Neighboorhood

Image je stejně důležitá jako hudba

Story

PJ Harvey

Koho bolí realita

Kvíz

Headliner test

Heavy

Natvrdo

Hip Hop

Elementy ulice

Folk 1/2

Bez cancáku

Folk 2/2

Martina Trchová

Bráním se označení písničkářka

Klasika

Teď vážně

Indie

Ty kytary!

Jazz a blues

Bluesbar

Alternativa

Kroky podzem

EDM

MDMA

Mluvené slovo

Vyprávěj

Recenze měsíce

Radiohead

A Moon Shaped Pool

Recenze měsíce

Beyoncé

Lemonade

Recenze

19. 5. 2016

Recenze

5. 5. 2016

Duel

Atmo Music

Sen

SMS REC

SMS Recenze

Naživo

Headliner Ponton

Ponurý nářez

Naživo

Hans Zimmer

Surové pohlazení geniálního šílence

Naživo

CocoRosie

Přehlídka individuality

Naživo

Marpo

Největší show českého rapu

Naživo

Motown muzikál

Příběh soulu stojí za vidění

Naživo

KLARA.

Divoký křest podomácku

Naživo

Prague Conspiracy

Falešná hra na rock'n'roll

Naživo

Protomartyr

Spalující emoce

Památné dny

Stalo se...

Tipy

Kam vyrazit?

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.