Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Editorial

Editorial

Novinky

Novinky

Headparáda

Headparáda

Zaostřeno

Prokopat se ven

Pražské devadesátky ožijí ve filmu

Ve studiu

5 otázek pro… Oceán

Zaostřeno

Abendband

Tak trochu na severozápad

Festival

Metronome Festival

Zahájení bude ve velkém stylu

Obrazem

Mačkátkem Macháčka

Pohled

Nejúspěšnější hudební pořad

Zaostřeno

Čistý festival

Na Rec. Stage bude recyklovaná show i striptýz

Můj soundtrack

Petr Kopfstein

Na U2 se nedá zapomenout

Čerstvé (z)boží

Ivana Mer

Mezi námi vílami

Zaostřeno

Festival Respect

Co se hraje ve světě

Headliner

James Cole

Sestup do hlubin

Téma

Hudba vs. Politika

Mohou zpěváci mluvit?

TOP

Dobrý den, kozy ven

12 klipů nevhodných k práci

Rozhovor

Muse

Jsme jako loutky na šňůrkách

TOP

20 songů na zlomené srdce

aneb jak zvládnout rozchod

Albumstory

Prince

Purple Rain

Rozhovor

Royal Republic

My hrajeme Chuck Norris rock

Story

Skyline

Pořád stejně jako v osmnácti

Hlášky

Rob Zombie

Nejlepší věci přijdou, když máte hlad

Rozhovor

Hooverphonic

Žádný stres, jenom spousta zábavy

TOP

Bob Dylan

Jako solnej sloup aneb 10 Bobů po Česku

Ženský element

Rihanna

Ženu ani květinou neuhodíš

Příběh

Dj Derek

Záhadná smrt nejstaršího dýdžeje světa

Dotazník

Atmo Music

Nikdy jsme nekalkulovali

Rozhovor

Slowdive

Líbánky po dvaceti letech

Rozhovor

Caro Emerald

Jsem jen holandská holka

TOP

Hvězdy z ulice

aneb 9 bezdomovců mezi hudebníky

Story

Mumford & Sons

Jak se zrodil fenomén

Téma

Slavní a neznámí

Enface

Catfish and the Bottlemen

Chceme naplnit stadiony

Průvodce

Hard Rock Cafe

Jak prase obletělo Londýn

Retro

AC/DC

Drolící se monument

Televize

Videorama

Rozhovor

Of Monster And Men

Island nás vytvaroval

Rozhovor

Nano

Nové začátky i naděje

Jackie Crash

Angels & Airwaves

Po stopách Blink-182

Story

Richard Ashcroft

Mainstream sežral naši kulturu

Trip

At The Drive-In

Bolest, slast a husí kůže

Rozhovor

Gage

Bavte se. Beng!

Fakta

Eric Clapton

Jak se sklář stal kytaristou

Rozhovor

The Neighboorhood

Image je stejně důležitá jako hudba

Story

PJ Harvey

Koho bolí realita

Kvíz

Headliner test

Heavy

Natvrdo

Hip Hop

Elementy ulice

Folk 1/2

Bez cancáku

Folk 2/2

Martina Trchová

Bráním se označení písničkářka

Klasika

Teď vážně

Indie

Ty kytary!

Jazz a blues

Bluesbar

Alternativa

Kroky podzem

EDM

MDMA

Mluvené slovo

Vyprávěj

Recenze měsíce

Radiohead

A Moon Shaped Pool

  • Radiohead

    A Moon Shaped Pool

    Kay Buriánek

    text

     

    recenze měsíce

    recenze

     
     

    Plus/minus

     
     
     
     
     
     

    tracklist

    1. Burn the Witch


    2. Daydreaming


    3. Decks Dark


    4. Desert Island Disk


    5. Ful Stop


    6. Glass Eyes


    7. Identikit


    8. The Numbers


    9. Present Tense Tinker Tailor Soldier Sailor Rich Man Poor Man Beggar Man Thief


    10. True Love Waits

     
     
     
     
     

    Burn The Witch

    Daydreaming

    Nejlepší skladby

     
     
     
     
     
     
     
     

    kde koupit

     
     

    Radiohead jsou jako japonský artový film. Mají těžko pochopitelnou, ale něčím vtahující atmosféru

    Všechny a žádná

    A Moon Shaped Pool je překvapivě kontejner částečně recyklovaných motivů či celých songů. První Burn the Witch má v rodném listě rok 2000, Present Tense Tinker Tailor Soldier Sailor Rich Man Poor Man Beggar Man Thief je z roku 2008 a True Love Waits je dokonce až z roku 1995. Identikit byla nahrávána poprvé během turné v roce 2012 ve studiu Jacka Whitea a společně s Ful Stop ji Radiohead také na zmíněném turné hráli v původní dobové verzi. Celé album bylo nahráno ve francouzském studiu La Fabrique s dlouholetým spolupracovníkem, přítelem a producentem Nigelem Godrichem. A jaké je? Podstatně subtilnější než humbuk okolo. Hudebně velmi neuchopitelné co se týče nějakého progresu, což ostatně není ani snaha samotných Radiohead.

    Jejich pohyb totiž cíleně nekopíruje časovou přímku ani směrem vpřed, ani vzad a technologie, které využívají, jsou kombinací archaických i těch moderních, bez akcentování jednoho nebo druhého. Vše se odehrává ve středních tempech s téměř meditativním feelingem. Melancholie dominuje všem melodiím, u kterých vám můžu garantovat jedno – žádnou si nezapamatujete a nebudete pobrukovat ve sprše. Jsou jako japonský artový film. Mají těžko pochopitelnou, ale něčím vtahující atmosféru, navrch ještě víc maskovanou různými pozpátku editovanými zpěvovými linkami a neodbytnou duchařinou. Je v nich sedmdesátkový soul, hodně folkové instrumentace, narážky na jazz, prostě velmi sofistikované prostředí pro lucidní snové krajiny Thoma Yorkea.

    Novou desku Radiohead tak můžete považovat za brilantní ejakulát čirého, žádnými pravidly nekontaminovaného umění stejně jako za padesát minut generické backgroundové hudby, která může v pohodě dělat kulisu v nějakém obchoďáku a svojí statikou paralyzovat případné zlodějíčky. Výběr polarity je na vás a recenze v případě Radiohead zhola k ničemu.

    V rámci rešerše jsem si našel mnou kdysi napsanou recenzi na předchozí desku The King of Limbs z roku 2011. Byla přesně v mém tehdejším „rouhačském“ duchu a i dneska, s odstupem více než pěti let jsem se při jejím čtení musel smát a přistihl se, jak si v duchu představuju reakce lidí, pro které jsou Radiohead nedotknutelná záležitost. Tehdy jsem si za ten elaborát vyslechl a přečetl hodně žlučovitostí, protože dehonestovat bohy se prostě nesmí. Nutno podotknout, že i já jsem měl svoje silné Radiohead období. Trvalo krátce, o to intenzivnější pro mě bylo a nezdráhám se říct, že něco z jejich inovátorství mě zasáhlo a hodně ovlivnilo. Začalo to OK Computer, kulminovalo a skončilo s Kid A. Krátké, intenzivní a čisté až k procitnutí.

    OK Computer bylo divné album, na kterém se snoubila jasná inklinace k britské melodice s nějakým podivným zadrháváním, smyčkováním témat, vrstvením, nesmyslným tříštěním a opětovným lepením všeho dohromady pomocí silných melodických náčrtů a všudypřítomné melancholické tenze a neukotvitelnosti. Byl v tom jasný duch „umění“, ale nebyla z toho tak moc cítit pachuť „umění pro umění“. Něco jako kdyby se R.E.M. pokoušeli o jazzové jamování a zhnusená a tím hybridním čímsi frustrovaná PJ Harvey se je jala korigovat.

    Kid A je pro mě osobně jedna ze zásadních desek jejich tvorby a zároveň dost signifikantní mezník moderní hudby, protože rozbila na padrť představy o nějaké vžité mechanice a schematičnosti. Absolutně svobodné album sublimující prvky krautrocku (Can, Neu!, Faust), jasně ovlivněné sofistikovanou elektronikou labelu Warp Records (Aphex Twin, Autechre, Boards of Canada), Milesem Davisem, Coltrainem, Underworld nebo Talk Talk. Přesto absolutně bez předsudků komponované a nahrané, s lehkostí, ale zároveň i s paranoidním deklem definitivně oddělujícím dva světy, odplouvající navždy na vlastní planetu Radiohead a zakládající první kolonii mutantů, kteří rozumí jen sami sobě, svojí řeči, svým pravidlům.

    Oni nechtěli rozpoutat revoluci. Chtěli jen mít klid na svoje zvrácené hrátky s Kaoss pady a existencionální vertiga. Obal Kid A je jako dvojrozměrná imaginární brána do třetí dimenze, kde se místo vzduchu dýchá strach okysličený válkou a jejími úzkost vzbuzujícími artefakty. Přesto je v ní i sněhobílá krása, byť nasáklá páchnoucí krví. Takové Radiohead jsem měl rád, nebo vlastně nevím, možná jsem je spíš nenáviděl a zároveň zhnuseně adoroval. Tím bodem zlomu podivného ledovce v podstatě můj zájem o Radiohead ochrnul. Což neznamená výměnu za opovržení. Ta na začátku zmíněná recenze byla spíš recese a test pružnosti těch, kdož Radiohead pojali sami sobě za svaté.

    Kdyby nebylo toho nedávného tyátru se zmizením Radiohead z internetu, možná bych zaznamenal jejich novou desku vlažně, z bezpečné vzdálenosti. Udělali něco, co spíš než chytrý marketingový tah vypadá jako akt tak nějak „so Radiohead“, tolik typický pro jejich autonomní přežívání. Prostě smazali všechna sociální média, posty, statusy i tweety a kompletně zhasli, takže to budilo dojem, že demonstrují totální kapelový exitus. U nich ale není nic nemožné a o jejich rezervovanosti, až odporu k digitálním médiím se ví své. Takže část veřejnosti považovala jejich zmizení za předzvěst nového alba, ostatně poslední vydanou desku The King of Limbs vydali také bez sebemenšího upozornění. Aby toho mlžení nebylo málo, následně vybraná část jejich britských fanoušků dostala kryptickou pohlednici odkazující na, jak se později ukázalo, první song Burn the Witch s ještě víc matoucím dovětkem: My víme, kde bydlíte. To už bylo jasné, že jde o jasné ukazatele toho, že Radiohead hodlají dát světu svoje deváté album.

    Málokterá existující kapela titánského charakteru dokáže polarizovat hudební veřejnost tak jako Radiohead. Těžko říct, jestli jim to je ke cti, nebo naopak. S jistotou líného oka ale lze říct, že jim to je stoicky u prdele. A podle toho zní i nová deska.

    Jak kompletně zmizet z internetu

     
     
     
     

    1

    1

 
×
Čtete:
2016/5
Radiohead: A Moon Shaped Pool

Recenze měsíce

Beyoncé

Lemonade

Recenze

19. 5. 2016

Recenze

5. 5. 2016

Duel

Atmo Music

Sen

SMS REC

SMS Recenze

Naživo

Headliner Ponton

Ponurý nářez

Naživo

Hans Zimmer

Surové pohlazení geniálního šílence

Naživo

CocoRosie

Přehlídka individuality

Naživo

Marpo

Největší show českého rapu

Naživo

Motown muzikál

Příběh soulu stojí za vidění

Naživo

KLARA.

Divoký křest podomácku

Naživo

Prague Conspiracy

Falešná hra na rock'n'roll

Naživo

Protomartyr

Spalující emoce

Památné dny

Stalo se...

Tipy

Kam vyrazit?

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.