Vlastním jménem Dan Rickwood. Sedmačtyřicetiletý Brit, který nenávidí, když ho považujete za regulérního sedmého člena Radiohead. S citlivými vizionáři přitom vytrvale spolupracuje 21 let. Od jejich emoční laviny The Bends z poloviny 90. let až po současnou vyrovnanou křehkost A Moon Shaped Pool. Umělec, jehož výtvory s přehledem obstojí i bez jejich hudebního kontextu. Tohle je jeho příběh. Začíná u resuscitační figuríny a (prozatím) končí u abstraktní šmouhy někde na Měsíci.

V rozhovoru pro Pitchfork se Donwood vyznává, že spolupráce s Radiohead v jedné místnosti nepřipomíná nedobytnou tvrz, ale spíš klášter, v němž se koncentruje tvůrčí a inspirativní energie. Donwood je navíc v procesu tvorby vždy hned od úplně první čárky, prvního tónu, momentu. Nechává se pohlcovat atmosférou nahrávání, geniem loci daného prostředí, experimentováním s novými technologiemi, zkrátka vším. Vyrůstání v UK v hávu pochmurného počasí vás sice může doživotně „poškodit“ sarkasmem, věčně vám to ale nevydrží. I Donwood se po boku Radiohead přesunul od syrové a potemnělé epochy k víceméně optimistickým vizím, v nichž chirurgický chlad nahrazuje tajemno, ale stejně tak barvitost a organičnost. Není to kvůli tomu, že by kapela ze dne na den začala tvořit díla prodchnutá štěstím a radostí ze života, ale spíš tím, že Yorke, Donwood a spol. definitivně přijali vlastní minulost, smířili se s ní a veškeré těžkotonážní deprese se rozhodli obměkčit v tom nejlepším slova smyslu.

Hudba i Donwoodovo vizuální zpracování jako by najednou začalo více dýchat, nabralo na vzdušnosti, a přitom neztratilo pranic ze své znepokojivosti a intenzity sobě vlastní. Všechno to jen potvrzuje jeho slova, že práci u počítače sice podstupovat musí, ale doživotní přítel s ní není. Už jen z toho důvodu – jak trefně poznamenává – že k autentickému kontaktu s cizelovaným kusem vám pořád brání neprůstupná obrazovka. Jasně že Donwood naprosto chápe potřebu reprodukce (sám vlastní tiskařskou manufakturu), zároveň ale už neumí, nechce a ani nemůže ustoupit od zdůrazňování použitého materiálu – prostě faktu, že sledujete věc, kterou skutečně někdo vytvořil vlastníma holýma rukama. Photoshop a počítačové experimenty už příliš nevzývá, spíš od něho očekávejte přirozeně hybnou sérii hutných olejomaleb. Kdyby šla každá deska vydat na jediném nosiči s obalem jako hotovým a jedinečným obrazem, Donwood by u toho nechyběl.

V první fázi nahrávání je Donwood upřímně fascinován softwarem dotvářejícím technické nákresy obřích nákupních center a parkovišť. Vše oplývá technicismem a řezavou atmosférou, jíž oplývá vizuální identita kolosu OK Computer. Donwood naštěstí velmi brzy chápe, že opus In Rainbows může být vším, jen ne chladnou výpovědí o chladném konstruktu Země – proto raději páchá grandiózní smyk, vstává od počítače a vrací se zpět k poctivé ruční práci. Na jejím konci pozorujete zvětšené barvité střelivo z injekčních stříkaček, paintballové pušky a rozlitého inkoustu smíchaného s tekutým voskem. Spontánní nahodilá koláž, jejíž smysl a konzistence zesiluje při poslechu desky samotné. Jako exprese emocí, nálad a atmosféry obsažených v každé z písní. Čistá práce s toxickým nádechem a doba, kdy se Donwood nechával rád unášet inspirací fascinujícími fotografiemi z archivu NASA, na nichž se rozprostírá obdobně barvitá krása kosmických galaxií.

Další emoce vycházející přímo z hudby i z procesu vzniku jedné z mnoha přelomových desek Radiohead. Donwood bere nože, hůlky a jehly a kreslí zmrzlou a mrazivou hornatou krajinu, kterou následně fotí a ve finále dopracovává znovu ve photoshopu. Jako by si kapela postavila ledovcovou pevnost osamění, kam se prostě na čas musela uzavřít, obzvlášť po vyčerpávajícím boomu okolo OK Computer. Dost možná sledujete hory znázorňující nabytou energii anebo majestátní výplody pozoruhodných sonických vln, které Radiohead právě s touto deskou začali produkovat. Velký kus drásavého umění a obal, s nímž vážně zajímavě komunikuje cover debutové desky českého zázraku Aid Kida.

Nejpolitičtější album kapely, jehož textový obsah jednoduše vyžadoval politicky laděný vizuál. Během chvil, kdy Donwood křižuje Los Angeles, si zjitřeně všímá stovek a tisíců reklamních sloganů i nejrůznějších hesel spjatých s tehdejším volebním děním po celých USA. Vše bedlivě pozoruje a zapisuje si, později vše přenáší na plátno. Aplikuje harmonii barev reklam, které přesně vychází z naftařského a olejářského průmyslu a vzápětí tak rozehrává přesně tu disharmonii nepříjemných pocitů a vjemů, jaké v něm klamavé reklamní výkřiky vyvolávají. O pár let později sám obal k Hail to the Thief trefně přirovnává k dojmům z pohledu na San Francisco ponořené do husté mlhy. Slavná metropole totiž v tu chvíli působí zlověstně a nadkrásně zároveň.

Donwood má v době formování jedné z klíčových desek konce 90. let opět maximálně volnou ruku a hlavně přístup k dennodennímu natáčení s kapelou. Vytváří si tak neortodoxní deníkové záznamy, z nichž ve finále vychází ústřední šedobílá koláž. Donwood díky svému malířskému a grafickému umu podtrhuje dopad moderních technologií na chod mezilidských vztahů v moderní odcizené společnosti. Stejně tak se nechává ovlivňovat prostředím, obklopujícím nahrávací studio, které mu chtě nechtě připomíná pustou post-apokalyptickou krajinu, skrz naskrz protnutou vyprázdněnými silnicemi. Bílá je pro něho barvou smrti a popela, barvou kostí. Tikající Yorke v jedné z nejsilnějších písní alba zpívá „For a minute there, I lost myself“ a Donwoodův mrtvolně bledý počin celou tuhle ztrátu sebe sama v jádru světa na přelomu milénia dokonale vizualizuje.

Donwood se vrací k prastarým černobílým rytinám a na rozsáhlém papírovém coveru rozehrává další apokalyptický příběh, tentokrát i s vlastním názvem London Views. Jako by se v historickém archivu našlo vyobrazení viktoriánského Londýna podléhajícímu gigantické povodni, které ale ve skutečnosti nepochází z 19. století, ale ze žhavé současnosti. Dost možná to jsou také sonické vlny, jež dokáže zkrotit jedině ústřední hudební čaroděj, dost možná „pouze“ záplava kruciálních politických rozhodnutí a kroků. V každém případě se Donwood pouští do účinného minimalismu, jenž ctí kreativce minulosti a který navíc lze i nadále smysluplně rozvíjet – důkazem je vizualizace obalu Yorkova bočního projektu AMOK, jejíž součástí jsou pro změnu katastrofické, přitom stejně romantizované vize ze současného Hollywoodu.

Makrodetail inkoustové skvrny pod mikroskopem, obří zamrzlá plocha na povrchu Měsíce, abstraktní portrét mladého chlapce anebo jednoduše doslovné vyobrazení názvu alba samého (pokud tedy název desky nekopíruje název vybraného obrazu). Anebo samozřejmě cokoli jiného, co může evokovat daný výjev či sound či texty devátého alba Radiohead. Donwood se nevědomky sbližuje s obdobně organickými kusy Leifa Podhajského, zachovává si ovšem hrubost, chlad a ponurost sobě vlastní, Podhajský oproti němu sází více na ladné symfonie barev. Ústřední vizuál nového alba je navíc pevnou součástí Donwoodovy malířské kolekce Dead Air Space, kterou kapela postupně zveřejňuje na svých sociálních sítích a která figuruje jako booklet chystané speciální vinylové edice.

Donwood tentokrát dává průchod skoro až pohádkové/hororové fantazii. Znovu se obrací ke stylu a nadčasovému kouzlu starých rytin a pojímá prostředí lesů a hvozdů jako magické, tajemné, zlověstné, přesto v každém případě esteticky dokonalé prostředí, které dokáže vtáhnout kohokoli a cokoli. Donwoodovy vizuály v téhle éře (stejně jako v případě Yorkova Erasera) působí jako nostalgické romantické ilustrace ze starých knih, jež přitom neztrácí nic ze své imaginativní síly. Jakmile se vám duchařský King of Limbs dostane fyzicky do ruky, je to jako byste stáli v antikvariátu se zaprášenou kronikou o mýtech, zvucích a (vykulených) bytostech starých britských lesů. Mimochodem, Donwood měl dle svých slov původně v plánu namalovat portrét jednotlivých členů kapely, výsledek ale nakonec sám ohodnotil jako naprosto tristní. Raději ho tak zlikvidoval a vrátil se zpět do lesa.