KTERÉ BY MUZIKANTI NEMĚLI ŘÍKAT

Během koncertů v klubech, sálech i na festivalech vyřknou muzikanti mezi písněmi spoustu pitomostí, při nichž se jeden studem propadá do země. Dovolujeme si upozornit na několik vět, které by při koncertech rozhodně zaznít neměly.

Přišlo málo diváků, protože ti, kteří nedorazili, nenašli sebemenší důvod na vaši kapelu chodit. Ti, kteří přišli, jsou zlatí a vy byste je měli takříkajíc nosit na rukou. Výše uvedenou větou jim ale v podstatě dáváte za vinu, že jich v sále není víc. Oni ale přišli a zaplatili. Na vině jste vy! Nezaujali jste.

Nemoc je váš problém. Pokud vám koncert nestojí za to, abyste se na něj pořádně připravili, anebo ho raději zrušili a přeložili, pak si to alespoň nechte pro sebe a nevykládejte, že jste nemocný. Je vaše neprofesionalita, že nedbáte na své zdraví. Jakmile tuhle větu na pódiu vypustíte, divák si zcela správně uvědomí, že za lístek zaplatil plné vstupné, ale stoprocentní výkon nedostane. Navíc až se ho zeptáte, jak mu líbil koncert, počítejte s tím, že vám řekne, že bylo znát, že jste nemocný.

Kapely, které nehrají na playback, udělají během koncertu spoustu chyb. Pokud je na pódiu bezelstně přiznávají, je to neprofesionální. Chyby jsou vnitrokapelní problém, který se řeší po koncertě divokou hádkou v šatně a na nejbližší zkoušce jejích napravením. Divákovi se o nich neříká, protože je stejně většinou nepozná. A kromě toho, nechcete mít přece pověst kapely, která „hraje z prdele“.

Naprosto absurdní věta. Kvůli koncertu před hlavní hvězdou večera jste se stresovali, pilně zkoušeli, psali fanouškům, aby přišli už na vás, a třeba vás to stálo i nějaké peníze, které si za vaše předskakování hvězda vzala. Ano, poděkujte jí za to na konci svého setu a v šatně, ale těch ušmudlaných pětadvacet minut, které jste od ní na hraní dostali, máte na to, aby si z vás diváci sedli na zadek. Jakmile nereagují a vy máte pocit, že když vykřiknete jméno hlavní hvězdy a oni zatleskají, je to fajn, mýlíte se. V tu chvíli jste prohráli kompletně, protože oni tleskají hvězdě, která na pódiu není – ne vám. Neříkejte to, a diváky, kteří přišli na hlavní hvězdu, zadupejte svým výkonem do země.

Pokud vyměníte bubeníka nebo jiného člena pár dnů před koncertem, vystupte jedině v případě, že budete přesvědčeni, že to s ním stoprocentně zvládnete. Jinak počítejte s tím, že si diváci budou říkat, že to s minulým členem bylo lepší. A přes to se pak budete dostávat pořádně dlouho. Raději nového člena v kapele představte a řekněte, že je skvělý. Toť vše.

Zaplaťpánbůh, zaslechnete poté mezi diváky. To je nejčastější reakce, která po výše vyřčené větě následuje. Neoznamujte, kdy skončíte. Bušte do lidí svou hudbu a odejděte, až svou misi dokončíte. Mimochodem, když oznámíte počet písniček, které následují do konce vašeho vystoupení, je to známka rezignace. A všimněte si, že řada lidí odejde na bar rovnou.

No a co? Tak velká frajeřina to není a coby věta z pódia to působí velice nezodpovědně. Uvědom­te si, že v době, kdy se každý den na světě opije několik milionů lidí, je to klišé, které jenom prozrazuje, že jste nýmandi.

Vnitrokapelní humor patří do dodávky, šatny nebo zkušebny, ne na pódium. Lidé, kteří přišli na koncert, ho neznají. Neunavujte je větami, které nemají pointu. Pokud chcete vyprávět kytaristův příběh, tak ho řekněte celý a pořádně. Ale pro jistotu také počítejte s tím, že vnitrokapelní humor přijde většině diváků naprosto pitomý.

Pozor, i tato věta na českých pódiích tu a tam zazní. A je hloupá, tím spíš, když ji většinou vyřknou kapely, které mají problém dohrát písničku do konce. Onehdy se fanynka, která ukázala prsa, našla. Byla nadraná, jak zákon káže, a byla trapná. Jestli chcete být profesionální kapela, nezesměšňujte své fanoušky.

Takže budete zpívat svahilsky a bude to opruz. Takovou písničku vůbec nehrajte. Jak by se vám líbilo, kdyby vám v supermarketu prodali flašku bez piva?

„Tady bubeník je s námi teprve týden, tak se omlouváme, že to nebude ono.“

„Našemu kytaristovi se dneska stalo něco fakt divnýho, ale nesmím říct, co to bylo.“