O jazzu a blues s nadhledem z barové stoličky

Pavel Hrubý | Limbo | Django Reinhardt | Eric Bibb

Pavel Hrubý, v jazzovém světě běžně nazývaný Pahru, je saxofonista, známý především jako vůdčí duch kapely Limbo, která v listopadu velkým koncertem v pražském Jazz Docku oslavila deset let existence. Hrubý ale průběžně účinkuje i v řadě jiných projektů a 18. prosince mu vyšlo na značce Amplion Records v produkci Alexeje Charváta první sólové album Between The Lines.

3 OTÁZKY PRO...

PAVLA HRUBÉHO

Které tři okamžiky v historii Limbo byste označil za nejpodstatnější?

Okamžik 1: První turné k samizdatovému CD s názvem Limbo v roce 2006. Okamžik 2: Odchod Miloše Dvořáčka z kapely v roce 2008 a následný vznik elektro-akustické verze Limbo. Okamžik 3: Nalezení stálého bubeníka Dušana Černáka v roce 2011 a tím pádem možnost pro kapelu pokračovat v práci až dodnes.

Vyšlo vám první sólové album. Můžete ho stručně představit?

Pomohu si oficiální anotací: Na CD uslyšíte Pavlovy sólové skladby, dua s Michalem Nejtkem, Dano Šoltisem, Milošem Dvořáčkem, Františkem Kučerou a dechový oktet, pro který aranžmá skladby Petera Gabriela Don‘t Give Up napsala Štěpánka Balcarová. Between The Lines je intimní, komorní hudba, ve které Pavel vypráví příběhy prostřednictvím všech svých nástrojů (tenor sax, alto sax, soprano sax, clarinet a bass clarinet).

Bude mít vaše sólovka i nějakou živou podobu?

Živě, tedy koncertně se mé nové sólové album v jisté upravené podobě prezentovat může. Vyzkoušíme si to na křtu desky, kde se mnou budou hrát Michal Nejtek na piano a Dano Šoltis na bicí soupravu. Zahraju určitě sólové věci, pak dua s klukama a nakonec společné impro v triu. Křest bude v Praze v lednu nebo únoru 2015.

Django Reinhardt

(nar. 23. ledna 1910)

Takže jen namátkou. Nebýt jeho, neexistoval by patrně v hudbě termín gypsy jazz. Nebýt jeho, nevžilo by se v české muzikantské hantýrce slovo „djangovina“. Nebýt jeho, neměl by Petr Janda z Olympiku přezdívku Django. Nebýt jeho, možná by se Jerry Garcia z Grateful Dead a Tony Iommi z Black Sabbath po zranění ruky v mládí nepokoušeli znovu vzít kytaru do ruky. Nebýt jeho, nenatočil by Woody Allen film Sladký ničema. A nebýt jeho, možná by zněla úplně jinak dobrá třetina repertoáru dnes mimořádně oblíbené francouzské zpěvačky Zaz.

Django Reinhardt byl napůl génius, napůl zřejmě tak trochu hochštapler. Toulavá cikánská krev, ale Bohem políbený muzikant, navíc neuvěřitelně cílevědomý. Když v mládí při požáru málem přišel o nohu a hlavně mu nadosmrti zchromly na levé ruce dva prsty, naučil se po čase jen ukazovákem a prostředníkem hrát taková sóla, že nad nimi dodnes jeho následovníkům zůstává rozum stát. Byl jedním z prvních evropských jazzmanů, kteří výrazně ovlivnili světové dění v tomhle americkém žánru, druhým z nich byl houslista Stéphane Grapelli. A není náhoda že oba spolu hráli v kapele Hot Club de France, jednom z nejstylotvornějších bandů třicátých let, ve kterém se snoubil importovaný swingový nápřah s evropskou melodikou a šmrncem cikánské tradice, samozřejmě v bravurním instrumentálním provedení. Mnohé Djangovy skladby vešly do zlatého pokladu jazzových standardů – a buďte ujištěni, že do něj Američané lecjakého přivandrovalce ze starého kontinentu nepustí.

A mohlo jich být ještě víc, nebýt toho, že Django Reinhardt zemřel ve 43 letech po pádu na následky krvácení do mozku.

Jeden z nejčinorodějších muzikantů na současné bluesové scéně vydává s železnou pravidelností minimálně jedno album ročně, někdy jich stihne i víc. Je primárně jedním z oněch „nových Robertů Johnsonů“, kteří navazují na nejhlubší bluesovou tradici z delty Mississippi, občas ale dělá i různé úkroky stranou, jako byl třeba společný projekt s malijským kolegou Habibem Koitém na albu Brothers in Bamako (2012), jehož živou podobu jsme měli možnost vidět i v Česku (na festivalu Blues Alive v Šumperku a v pražské Akropoli), nebo předchozí album Deeper In The Well, laděné do louisianského stylu. Novinka je zase z velké části taková, jak Bibba známe z převážné většiny jeho produkce, totiž bluesově-písničkářská. Slyšíme jak ohlasy pradávného country blues či gospelu, tak i modernější vyjadřovací prostředky, které z některých tracků dělají vlastně „normální“ (rozuměj tradiční žánry formálně přesahující) písničky. Bibb není žádný velký zpěvák, jeho styl je spíš vypravěčský, ale mimořádně uchu libý a jaksi důvěrný. Z klasického blues si vzal střídmost v celkovém pojetí hudby, písničky staví většinou na jednoduchých, ale silných figurách a groovech, které jsou na posluchače přesně zacíleny. Je vzdálen planého revivalizování, jako tvůrčí člověk nemá potřebu se velkohubě zaštiťovat tím, že staré písně podává s osobním feelingem – a přitom právě ten je na jeho vlastní tvorbě tím nejpůsobivějším.