Skončil rok, ve kterém začal vycházet Headliner, a nás zajímá, jaký byl podle vás. Pomozte nám zjistit, jaký je hudební vkus našich čtenářů tím, že zvolte nejlepší českou a zahraniční desku roku. Na pomoc jsme vybrali po patnácti z těch, které měly nejlepší recenze. Ale vybrat samozřejmě můžete i svého vlastního kandidáta.

Že se pražská akustická dvojice rozhodla pro češtinu, byl odvážný krok a vyšel. Písničkářství Calm Season není dokonalé, ale v tuzemské konkurenci stojí za pozornost.

David Stypka & Bandjees

Stypka zaujme nenuceně civilním projevem, který podporuje sytá a velmi příjemná barva hlasu. Jeho zcela konkrétní přednes dobře koresponduje i s texty, které v sobě nesou jasná sdělení.

Segradův hrubý hlas a ležérní zpěv v sobě mají napopsatelnou hloubku a schopnost s klidem nafrázovat i to, na co by si ostatní stěží troufli.

Rockfield zní dobře. Dokazuje, že pop není sprosté slovo. Chinaski potvrdili, že stále patří do čela českého kytarového středního proudu.

Silou kovadliny je krátká deska, která bude ještě dlouho doznívat. Zemitý, ale dynamický zvuk, přímé aranže, precizní bicí a silné české texty, to jsou hlavní devizy debutu pražské kapely.

Skupina Jelen si evidentně dala za cíl následovat českou písničkářskou tradici ve stopách Merty, Třešňáka nebo Nohavici, ale zároveň si nezavřít dveře k mladší generaci posluchačů.

Tajuplná atmosféra, známá z Muchowových projektů, se prolíná s chytrým písničkářstvím a produkční propracovaností. A nějak se do toho dostala i nálada deštivé Normandie, kde nahrávka vznikala.

Velmi lahodný koktejl, který pro mnohé vybočuje nad zbytkem letošních českých desek.

Hrůza vždycky uměl dělat pop. Ve středním proudu plave s jistotou snadno rozpoznatelného autora, oproti minulé desce zvolnil a ubral na aranžích.

Klus se obklopil profesionály, kteří dokážou střídat nálady na povel, a při poslechu Proměnamě tak má posluchač chvíli zdvižené koutky, aby se pak hned vážně zadumal.

Zvukově a produkčně jde o špičku českých akustických desek a obsahuje silné skladby. Důraz na melodičnost písně společně s pevně ukotvenou hudební stránkou vytváří formou silnou a obsahem melancholicky mlžnou desku.

Je až neuvěřitelné, kolik nápadů Zrní do padesáti minut dokázali vtěsnat. Těžko vybrat nejzajímavější kusy.

Kapele se stále více daří skládat vypalovačky na první dobrou s texty, ve kterých se osobitá poetika potkává s pozorovacím talentem zpěváka Márdiho.

Z Coldplay je pořád cítit éterická pompéznost kapely, která chce být nezaměnitelná.

Souhra elementů vážné hudby, něžných přebasovaných beatů, samplů evokujících londýnské propršené ulice a písničkářského vypravěčství, v němž se autor obnažuje na kost.

Sheeran svým druhým počinem jistě mnohé překvapí. Pokud byl ještě před pár týdny lehce zaškatulkovatelný, teď už to neplatí. Ukazuje, že rád experimentuje a řídí se svými instinkty. Ty mu poradily, aby zariskoval.

Ctí minulost a vlivy, s pokorou dál klonují DNA toho uvěřitelného rokenrolu, ale přitom sakra hlasitě troubí do světa, že právě oni patří mezi ty, kdo píší novodobou hudební historii.

Jackovo druhé album je plné vášně, nápady rozhazuje bezstarostněji než debutu, nestydí se za emoce a bluesové kořeny. A co je důležitější: navzdory žánrové roztříštěnosti nenudí, ale naopak s každým dalším poslechem nutí nechat o sobě víc přemýšlet.

Popular Problems se drží typického, od osmdesátých let téměř neměnného blues-folkového stylu, který předkládá hlasem vraha všech svých lásek, z něhož mrazí.

Lana Del Rey neopustila svou roli femme fatale z katalogu bydlení. Její rukopis je výrazný a ten, kdo si jej oblíbil už dříve, může desku prakticky hned koupit, neboť bude nadšen.

World Peace Is None of Your Business

Nikdo to moc nečekal, ale ikonická postava britské kytarové scény přišla s dobrou deskou, která ukazuje, jak se dělá moderní inteligentní pop.

Lullaby and the Ceaseless Roar

Plant před vydáním avizoval, že si máme představit mejdan na poušti. To je přesný výraz, rozsáhlé syrové pasáže doplněné o prvky rozdivočelé world music evokují odpočívající karavanu, jejíž členové se jeden po druhém dostávají do tranzu.

Nelze jim upřít schopnost docílit přitažlivé rockové atmosféry starých časů i zajímavých melodických motivů.

Nejsilnějšími momenty desky jsou temné a hutné skladby v pomalejším tempu jako Don‘t You Find nebo Mary Lee. Poměr deprese a pozitivní nálady je proměnlivý.

Mají talent masochisticky šroubovat ne úplně vlídné, repetitivní, až skoro industriální plochy a řev až na hranu snesitelnosti, aby pak náhle jako zázrakem spadly a zlomily se do brilantního soulového trojzpěvu.

Ačkoli měl Václav Neckář nejprve v plánu natočit kompilaci vánočních hitů jako poděkování pro své blízké, vyvrbila se z toho deska plná původních písní, které mají k prvoplánovému kýči a nablýskanému pozlátku daleko.

Od nesmělých autorských pokusů na albu Aneta Langerová vyspěla. Je to deska s rozmáchlou filmovou atmosférou a velkými melodiemi, které plní příběhy.

Beck umí již na první poslech vtáhnout do děje, který je v tomto případě procházkou po rozkvetlé zahradě melancholie.

Hypnotizující zpěv, příjemně zvonivé kytary a solidní dávka melancholie – všechny tradiční elementy jsou na albu poskládány umným způsobem. Cítit je to zejména z energie, která z písniček vychází.

Přes všechen vzruch kolem skoro zaniklo, že U2 natočili dost možná nejosobnější desku své kariéry, na níž se obrací do vlastní minulosti.