text jaroslav špulák (právo)

foto jan nožička

taxikáře jsem nikdy nedělal

S Petrem Ostrouchovem, který pod pseudonymem Mirek Tabák v roce 2002 nahrál a letos vydal album countryových písní Černej pasažér, jsme si sedli na kafe. Bylo o čem diskutovat. Tykání jsme si navrhli ve stejný moment oba najednou.

„Nedělám si iluze, že jméno Petr Ostrouchov by nahrávkám pomohlo,“ říká muzikant známý komponováním pro film i svým někdejším působením v kapele Sto zvířat, kde si vymyslel nejednu mystifikaci.

Mohl sis vybrat jakékoli jméno a rozhodl ses být Mirkem Tabákem. Proč?

To jméno už bylo trochu dané. Někdy v polovině devadesátých let jsme totiž dělali s Tomášem Belkem mystifikační akci na podporu jedné pražské kavárny. Otevírali jsme ji tiskovou konferencí, ze které pak odjel cyklista na cestu kolem světa. Všichni účinkující měli pseudonymy. Cyklista byl náš kamarád Petr Jelínek, jenž vystupoval jako Tibor Šťastný, Tomáš Belko a já jsme akci moderovali

s tím, že on byl Dušan Šajnosta a já Mirek Tabák. Tenkrát nic neprasklo, kavárna ale bohužel byla asi za dva měsíce vypálena, protože její majitel odmítl zaplatit výpalné. Tím skončily i naše mystifikační akce. Když jsme o pár let později řešili, pod jakým jménem by album Černej pasažér mělo vyjít, vzpomněli jsme si na to a bylo jasné, že ho vydá Mirek Tabák. Je to přiléhavé a unikátní. Myslím, že Tabák se u nás nejmenuje nikdo.

Jeden český gymnasta se jmenoval Jiří Tabák. Na olympiádě v Moskvě dokonce získal bronzovou medaili ve cvičení na kruzích.

Tak to jsem nevěděl. Ale bral bych příští rok bronzovou medaili na Andělech. V hudebních kruzích...

Jsem fanouškem country, byť to v Čechách zní skoro jako sprosté slovo

Proč jsi album nevydal pod civilním jménem? Bylo by to přece nejjednodušší, tím spíš, když se na umělecké scéně pohybuješ.

Od začátku to bylo myšleno jako mystifikace. Nahrávky vznikaly v roce 2002, v době, kdy éteru vládlo Country Rádio, písně bratří Nedvědů měly zvuk a byl to ten nejprodejnější hudební artikl. Rozhodli jsme se proto natočit písničky, které se ponesou na vlně mainstreamového countryového šoubyznysu. Jsem navíc fanouškem country, byť toto stylové označení zní v Čechách skoro jako sprosté slovo, protože většina lidí si představí chlapa s kytarou, který někde v osadě zpívá o tom, jak ohně září tmou. Já ale miluju jako posluchač americký bluegrass, žánr zvaný americana, také to podstatné ze starších stylů a fundamentálních amerických tradic. Jako interpret jsem ale country nikdy nepovažoval za vlastní a na žánr jsem vždycky hleděl pouze zvenčí. Byla pro mě výzva napsat a nahrát písničky ve stylu, který jsem nikdy nedělal a znám ho jen jako fanoušek. Chci tím říct, že písničky nevznikaly jako má autentická umělecká výpověď, pod kterou bych se chtěl podepsat jako Petr Ostrouchov. To, že se některé pak ukázaly být tak povedené, že bych se pod ně ve výsledku klidně rád podepsal, je druhá věc. Už hudebníci ve studiu ale věděli, do čeho jdou, a byli vázáni mlčenlivostí.

Jak jsi je zavázal k mlčenlivosti?

Prostě jsem se s nimi dohodl, že to nikde neřeknou. I když ve výsledku o té desce po dvanácti letech vědělo hodně lidí. Například

Domnívám se, že čeští fanoušci jsou rádi, když vědí, kdo jim zpívá. Nemyslíš si, že avizovaný pseudonym Mirek Tabák mohl v mnoha případech opravdu pěkným písničkám v očích fanoušků trochu ublížit?

Já si nedělám iluze, že jméno Petr Ostrouchov by nahrávkám pomohlo. Hrál jsem sice čtrnáct let ve skupině Sto zvířat a možná mám nějaké postavení mezi autory filmové hudby, ale na countryové scéně mě nemůže nikdo znát a lidé, kteří country poslouchají, také ne. Myslím si, že obchodně by jméno Petr Ostrouchov bylo stejně zajímavé jako Mirek Tabák. Možná dokonce méně, protože Mirek Tabák je jméno úderné. A dal se s ním spojit příběh taxikáře, který jsme vymysleli už v roce 2002, kdy se album natáčelo.

celá kapela Sto zvířat, která byla takříkajíc u zrodu, přestože na ní nehraje. Jelikož album leželo v šuplíku, řada lidí ho považovala za takové, které nebude nikdy vydáno, a tak o něm mluvila, když se diskutovalo o tom, co jsem v minulosti dělal. Málokdo tušil, že Černej pasažér někdy vyjde.

Impulsem k reinkarnaci celého projektu Mirek Tabák bylo jeho loňské úmrtí Pavla Bobka

Autorem písniček jsi výhradně ty?

Hudby ano. Nejdříve ale vznikly texty, které napsali Tomáš Belko a Dan Bartek. Myslím, že Dan vymýšlel příběhy a Tomáš veršoval. Pracovali spolu tenkrát v reklamce, byli v úzkém kontaktu a mám dojem, že celý projekt původně vymyslel Dan. Dostal jsem od nich hotové texty a vzpomínám si, že 1. dubna 2002 se má přítelkyně učila na státnice a já byl vykázán z obývacího pokoje do kuchyně, kde jsem pak během tohoto jednoho odpoledne osm textů zhudebnil. Dodnes mám schované notové zápisy. Zbytek vznikl před natáčením a myslím, že dvě písně až ve studiu Sono, kde jsme točili v září 2002. Aranže dělala kapela přímo ve studiu, velký podíl na nich mají Peter Binder, Pavel J. Ryba a Martin Vajgl, kteří se mnou byli celou dobu.

Takže Mirek Tabák jsou vlastně tři lidé...

Ano, ve smyslu autorství jsme tři.

Jaké bylo nahrávání písničky s Pavlem Bobkem?

Krásné, a musím přiznat, že impulsem k reinkarnaci celého projektu Mirek Tabák bylo jeho loňské úmrtí. Zúčastnil jsem se pohřbu, na kterém jsem potkal některé hudebníky, kteří o projektu věděli, například Luboše Malinu, který na Černým pasažérovi též hraje a Pavlovi dělal poslední desetiletí kapelníka. Zavzpomínali jsme si a na pohřební hostině někdy nad ránem vznikla myšlenka celé to oživit. Nevím, je-li to známá informace, ale Pavel Bobek byl můj strýc, což byl v zásadě

i důvod, proč jsem ho v roce 2002 k nahrávání pozval. Od dětství jsem žil s jeho písničkami a tu, kterou na albu zpívá – tedy valčíkový Klub štvanců – jsme mu složili takříkajíc na tělo. Dnes mám z té skladby mrazení. Jednak jsem měl možnost zazpívat si duet se svým strýcem, což je pro mě důležitá věc, a jednak to není až tak vtipná písnička, protože v sobě nese hlubší roviny a sdělení.

Marek Eben je také tvůj příbuzný?

Ten ne. V roce 2002 jsme se neznali, ale když jsme ve studiu přemýšleli, kdo by do písničky Černej pasažér mohl namluvit recitativ, přišel producent Milan Cimfe s tím, že osloví Marka. Sešli jsme se pak někde na Starém Městě v Praze, pustili mu nahrávky do sluchátek, on se celému nápadu asi dvacet minut smál a pak se zeptal, kdy má do studia přijet.

Jezdil jsi někdy taxíkem?

V životě ne, alespoň ne jako řidič. Jako zákazník jsem však najezdil hodně tras, zvláště v době, kdy jsem byl členem skupiny Sto zvířat a jezdil po koncertech pozdě v noci domů. Musím říct, že taxikářskou scénu mám docela zmáklou. Vyslechl jsem od řidičů spoustu bizarních historek. Vlastně příběh o tom, jak Mirkovi Tabákovi, který byl taxikářem, vyprávějí zákazníci své historky, je ve skutečnosti mým příběhem naruby. Stejnou zkušenost mají nepochybně i Tomáš Belko a Dan Bartek.

Co bude s Mirkem Tabákem dál?

Netuším, nemám žádné plány. Jen jsem

chtěl vědět, co udělá vydat písničky pod pseudonymem. S Peterem Binderem jsme se nedávno dohodli a řekl to on, že koncert Mirka Tabáka bude dávat smysl, jen pokud to bude nevyhnutelné. Když budou fanoušci z nahrávek šílet, odehrajeme ho. To se ale zatím neděje, takže jsme v klidu.