Nezkoušejte doma

Některé věci působí jako časovaná bomba jenom v klubu.

„You blocked me on Facebook and now you’re going to die.“ Kdo nezná tuhle větu, pravděpodobně neví nic o Knife Party a dost možná ani ještě neobjevil jakoukoli odnož taneční hudby. Internet Friends byla sranda. Vtipný přesah ironizujícího textu i údernost samotného tracku nenechala nikoho v klidu a v jakémkoli klubu kterýkoli DJ svrhnul tuhle časovanou bombu, celý parket okamžitě explodoval. Je to bez dlouhého přemýšlení jasná poznávací značka Knife Party, na kterou můžou být právem hrdí. Tohle australské producentské duo odpadlíků z momentálně disfunkčních Pendulum má ale samozřejmě zářezů povícero, byť si dělá jméno na taneční scéně poměrně krátkou dobu. To nepochybně svědčí o tom, že jsou to brilantní producenti, kteří umí nakládat jak s vrtkavým trendem, tak s rockovým přemostěním na území, kde se cítí pohodlně i většina fanoušků středního proudu. Dalo se logicky čekat, že Knife Party přijdou brzo s regulérní deskou. Jenže tenhle formát v kontextu s něčím tak „konzumním“, jako je bez debat a obecně elektronická taneční hudba (EDM), může jednomu lehce zlomit vaz. Abandon Ship částečně zachraňuje častá ironie, poměrně rozpoznatelný zvuk i fakt, že se jedná o soudržný mix dubstepu, elektra a house: atak na první signální, subwoofer orgie, ideální na velký taneční festival, kdy tohle spolehlivě rozpohybuje nahoru a dolů masy tancechtivých lidí. Ve své lehké předvídatelnosti přináší přesto Abandon Ship pár zajímavých momentů. Třeba v EDM Trend Machine, která vybočuje svým ultra nakažlivým housovým groovem, jenž se konstantně proměnuje a vyvíjí. Nebo ragga vokály v Give It Up i celá D.I.M.H., která vás časoprostorem odnese z už lehce otravné Ibizy do Chicaga cirka kolem roku 2001, kdy byl house ‚opravdový‘. Jenže pak jsou na albu momenty, které jsou vyloženě špatně, jako je třeba Micropenis, u které to začíná už názvem. Nebo rádoby ironizující Superstar, která dost nešťastně parafrázuje funky Daft Punk a pokouší se to celé sestřelit samplovaným recitativem. Nemluvě o laciných blízkovýchodních motivech v Red Dawn. Prostě Knife Party nejsou The Prodigy, kteří se v pohodě dali a stále dají poslouchat i doma. Něco z Abandon Ship bude fungovat v klubu, ale dobrá půlka udělá dobře i fanouškům Davida Guetty či pravidelným návštěvníkům Sensation White, což není zrovna omračující vizitka.

1.Reconnect

2.Resistance

3.Boss Mode

4.EDM Trend Machine

5.404

6.Begin Again

7.D.I.M.H.

8.Micropenis

9.Superstar

10.Red Dawn

11.Give It Up

12.Kaleidoscope

Géniův omyl

Kdyby vyšla jen verze desky, která je v luxusním dvojcédéčkovém balení jako bonus, byla by to ukázka klasikova průzračného písničkářského umění. Bohužel to tak ale není.

Je to už druhé letošní album Neila Younga. Po nízkonákladovém programovém lo-fi projektu folkových coververzí A Letter Home, natočeném ve spolupráci s Jackem Whitem, přichází desetipísňová kolekce, která je pravým opakem. Nerozpakujme se použít toho slova: je to kolekce nabubřelá. Větší část písniček je podložena až třiadevadesátičlenným symfonickým orchestrem a vokálním sborem, který je sice takzvaně „příjemně“, ale tudíž naprosto tuctově zaranžován jako hudba k nejposlednější hollywoodské limonádě. Některé, a to je ještě horší, bigbandem. V něm se Youngův rozčepýřený hlas utápí, a co víc, sám zpěvák absolutně necítí to, co je základní předpoklad pro každou „gastrojazzovou“ barovou zpěvačku, totiž swing. Už jednou se mimochodem o práci s dechy písničkář pokusil v roce 1988, to zapomenuté album se jmenovalo This Note’s for You.

Vtip, tedy vlastně smutek tohoto projektu je v tom, že v oné svrchu zmíněné rozšířené verzi je všech deset písniček v sólovém Youngově podání. Vlastně jakési „demáče“ jen s piánem, akustickou či elektrickou kytarou, harmonikou, ukulele. Jejich strohost dává vyniknout kráse jednoho každého songu, každý je zapamatovatelný po jediném poslechu. Obsahově se z nich nedozvídáme prakticky nic nového – snad jen reflexi skutečně nového autorova milostného vztahu (I’m Glad I Found You). Nechybějí volná pokračování tradičních témat záliby v řízení (I Want To Drive My Car) i ekologii (Plastic Flowers, Who’s Gonna Stand Up), což u Younga, jak znalci vědí, není v rozporu. Jsou to prostě krásné, typicky youngovské písničky, i když žádné nové Heart of Gold mezi nimi není.

Jenže co naplat, bonus je bonus a hlavní část projektu jsou „orchestrálky“. A v těch tvůrce skutečně šlápl vedle. Člověku, který má Neila Younga hluboce rád a pro něhož bylo jeho letošní vystoupení s Crazy Horse ve Vídni nejsilnějším koncertním zážitkem celého života, se takovýhle verdikt neříká snadno. Ale každý génius má právo na omyl. Bůh ví, jak by znělo pětatřicáté album třeba takového Jimiho Hendrixe, kdyby se ho dožil…

1.Plastic Flowers

2.Who‘s Gonna Stand Up?

3.I Want to Drive My Car

4.Glimmer

5.Say Hello to Chicago

6.Tumbleweed

7.Like You Used to Do

8.I‘m Glad I Found You

9.When I Watch You Sleeping

10.All Those Dreams

Trip hip hop

Tricky má stále ambice posluchače rozšmelcovat. Jeho desku budete notnou chvíli rozdýchávat.

Téměř dvacet let po zásadním debutu Maxinquaye vydal Tricky už jedenáctou desku, kterou tentokrát nazval svým občanským jménem Adrian Thaws. Na vlastním labelu s ní přichází jen rok po albu False Idols, podle všeho má tedy plodné období, o čemž svědčí i jeho koncertní aktivita – už 31. ledna vystoupí v pražském Lucerna Music Baru. Deska Adrian Thaws začíná songem Sun Down se svižnými beaty, celek je ale v porovnání s předchozím albem ještě o výrazný kus zádumčivější a táhlejší, plný pro něj signifikantní nálady místností plných kouře a všudypřítomné lehké paranoie. Což je ostatně i docela přesný popis artworku alba. Žánrově se převaluje především u hip hopu, svoje místo na něm má jazz, blues a také rock a house. Druhý hlavní vokál na desce patří zpěvačce Francesce Belmonte. S krásně zabarvenou, lehce povýšenou barvou skvěle sekunduje temnému a zastřenému Trickymu. Až se nechce věřit, že na sebe ti dva přišli díky castingu, který Tricky na desku dělal. Na albu je i několik dalších hostů, mezi nimi i MC Bella Gotti, která je slyšet třeba v agresivním tracku Why Don’t You, jenž zní jako ukradený od The Prodigy. I tak je nová deska vzkazem, že Trickyho pořád baví experimentovat a pořád má dost co říct.

Lidu vstříc!

Brooklynští rockoví experimentátoři mají za sebou nelehké časy. Na šesté desce ukazují, jak čelit trablům.

Od prvního alba, které vydali před dvanácti lety, se pro ně mnohé změnilo. Už jen tak nevysedávají celé noci doma a na kolečkách vydechnutého marihuanového dýmu nestaví beaty podbarvené artovou kytarou ve stylu britského undergroundu. V průběhu let se jejich nahrávací tlupa rozrostla do těžko dopočitatelných rozměrů o nejrůznější nástroje. Zároveň ale také TV On the Radio utrpěli bolestnou ztrátu svého baskytaristy, který podlehl rakovině.

Z nejrůznějších životních ztrát se vyzpívávají na desce, která se od ostatních liší velkým podílem elektroniky a výrazným důrazem na pěveckou linku. Nejedná se ale o žádnou pěveckou onanii ani ždímání emocí. Zpěv zní stejně neutrálně, ať už se snaží přesvědčit sebe i okolí, že všechno bude zase OK a zima nás očistí, nebo se zpěvák vyznává z toho, že se cítí jako šťastný idiot, který po rozchodu fakt neví, co se sebou. Do kytar se rockeři tentokrát opírají jen výjimečně, což jim možná skalní fanoušci neodpustí, zato si kapela deskou Seeds může získat následovníky nové.

Ve skladbách se míchají různé hudební preference členů skupiny a vzniká voňavý koláč, jehož největší síla je právě v jednoduchosti a přímočarosti, která je ale stále dost rafinovaná. TV On The Radio totiž nevytahují všechny své trumfy na začátku nebo snad v prvních tónech písně. O desce říkají, že je nejlepší a nejsvobodomyslnější, jakou kdy natočili. A podle všeho to tak i bude.

1.Quartz  

2.Careful You  

3.Could You  

4.Happy Idiot  

5.Test Pilot  

6.Love Stained  

7.Ride  

8.Right Now  

9.Winter 

10.Lazerray  

11.Trouble  

12.Seeds

Zvuky, barvy, kouzla

Odvaha, nespoutaná poetika, zvukové experimenty i návrat k folkloru posouvají kdysi mainstreamovou Janu Kirschner do neohraničených vod alternativní hudby.

Album Moruša: Čierna je zasněnou procházkou dosud neprozkoumanými hudebními končinami. Písně místy tak silné a melancholické, až vám z nich na krku vyskočí husí kůže, prolínají textové jinotaje i odlehčené instrumentální hříčky, které naopak zanechávají v posluchači pocit jisté bezradnosti a neukotvenosti. Příjemný zmatek a proměnlivost celé desky vyžadují naprostou posluchačskou účast. Jakmile totiž na chvíli ztratíte pozornost, budete mít pocit, že vám utekla hlavní pointa. Na první poslech můžete mít pocit, že se Kirschner snažila co nejvíc oprostit od konvencí a že přehnaně umělecký záměr přebil výsledný dojem. Pokud se ale do alba ponoříte cele, začnete si spojovat souvislosti, silné melodie i texty začnou vystupovat samovolně do popředí. Spolupráce s velkým množstvím muzikantů pod vedením zpěvaččina partnera, britského producenta Eddieho Stevense, se opravdu vyplatila. Folklorní hudební odkazy v podobě cimbálů a smyčců v kombinaci se slovenskými texty v kontrastu s vpády elektroniky nutí vracet se k jednotlivým skladbám i přes mnohdy přehnanou stopáž. Pokud se Jana Kirschner někdy cítila ztracená sama V cudzom meste, v Moruši své kořeny opět našla.

1.Idú

2.Muzika!

3.Duch města

4.Jar na dvore

5.Zem, domova kraj

6.Na krídlach divých včiel

7.Premeny

8.Tajomstvo

9.Potopa

Madam Goldfinger

Velšské hvězdě to i po šedesáti letech v showbusinessu pořád zpívá a má šmrnc, ale Beatles zpívat neměla.

Její hlas zná úplně každý, i když mu třeba jméno nic neříká. Ano, Shirley Bassey je ta, která nazpívala titulní písně k bondovkám Goldfinger (1964), Diamonds Are Forever (1971) a Moonraker (1979). Už z toho plyne, že se jedná o věkovitou dámu – je jí sedmasedmdesát. A touhle deskou slaví šedesát let na scéně. Šedesát let plných mimořádných úspěchů zejména v 60. a 70. letech, patří ale obecně k vůbec nejúspěšnějším popovým zpěvačkám Spojeného království.

V některých momentech alba je až neuvěřitelné, co ještě ve svém věku dokáže svým hlasem i dechem utáhnout a posluchač se musí ujišťovat, že se nejedná o kompilaci starších nahrávek. Tomu ostatně napomáhají i tradiční, vlastně retro aranžmá vesměs s velkým orchestrem – smyčce a swingující dechy (i s jazzovými sóly) jejímu vokálnímu rozmachu sluší a podporují jeho dramatičnost. Je ovšem třeba uznat, že v nejexponovanějších okamžicích Shirley Bassey ztrácí hlasovou ohebnost, kterou nahrazuje přílišným forzírováním. Což je bohužel hlavně případ závěrečné Hey Jude, která je nejméně povedeným trackem alba.

Sestavu desky tvoří vesměs více či méně známé standardy, od bilanční sinatrovky It Was A Very Good Year přes Fever, kterou nahrál kdekdo a nejvíc asi proslavil Elvis, až po Stingovu Englishman In New York. A nechybí ani remake největšího zpěvaččina hitu Goldfinger ve verzi v podstatě velmi věrné originálu.

Není podstatné, že se tahle deska asi nezapíše mezi top alba konce roku 2014. Má svou atmosféru, hodí se skvěle k lehce dekadentním večírkům s pravým šampaňským a drahými doutníky, ale hlavně: dává zprávu o tom, že i v pokročilém věku lze při držení se svého kopyta natočit album, za které se v žádném případě nemusí jeho původkyně stydět.

Toulat se ve snech

Vlastní kapelu leadera Blink-182 Toma DeLonga bude už navždycky provázet stín posměšného srovnávání s jeho domovskou formací. Byť už je to dávno svébytná a sebevědomá kapela.

Jestli se Blink-182, až na pár odboček, poměrně ortodoxně hlásili ke klasickému pop punku, pak právě Tom DeLonge a jeho parta svým soundem vždy proklamovali jistou žánrovou neohraničenost. The Dream Walker je jejich pátá studiová deska a zároveň součást multimediálního projektu, který má obsahovat krátký film, komiks, novelu, klipy a animace související s ústřední postavou toho všeho – figurkou jménem Poet Anderson. Smělá záležitost ambiciózně evokuje, řekněme, Gorillaz a rozkrývá leccos o snílkovi Tomovi.

Hudebně je to rock na stadióny, ale pochopitelně mu chybí charisma, které mají třeba U2. Možná i proto, že používat podobné postupy, reverby a delaye na kytary a tuny kláves prostě nestačí. A zcela bezpochyby je to dané i DeLongovým hudebním pozadím, zabarvením hlasu a stupnicemi, které při skládání používá, protože je má jednoduše v sobě zažrané hluboko a vytěsnit je nelze. Přesto třeba v jednom z nejvýraznějších songů The Wolfpack je možné překvapivě dostopovat vliv tanečních punkáčů LCD Soundsystem. Kiss With a Spell jsou Interpol bez mollových pasáží s trochou Phila Collinse, evokující ale ze všeho nejvíc skandinávské The Sounds. Obdiv k The Cure není žádná novinka, koneckonců Robert Smith hostoval už kdysi v Blink-182 v písni All Of This. I tentokrát se pochopitelně objevují drobné fragmenty v kytarových vyhrávkách. V Mercenaries zase Tom frázuje místy jako Brian Molko z Placebo.

Tohle všechno a ještě mnohem víc jsou tenká vlákna vlivů, ze kterých je The Dream Walker delikátně upředený. Sice to nebude deska roku, zase se bude do mrtva řešit podobnost s Blink-182 a nekonečně polemizovat, zda má kapela kam růst. Nechal bych to koňovi. Dobrých desek nevychází zase tak moc a je třeba si každé vážit a místo hledání chyb mít schopnost ocenit detaily a pozitivní souvislosti. The Dream Walker je dobrá deska.

1.The Wolfpack

2.Tunnels

3.Tremors

4.Paralyzed

5.Mercenaries

6.Kiss With a Spell

7.The Disease

8.C

9.Bullets in the Wind

10.Anomaly

Lesy, louky, pop

Deska Anety Langerové bude asi jedním z posledních překvapení letošního roku. Stále jde o pop, ale obohacený o prvky, které z něj dělají víc. Mnohem víc.

„Na Radosti je místo, kde se zastavil čas a s ním i osudy lidí, kteří tam žili. To místo jsme si zamilovali, okouzlilo nás a vtáhlo do příběhů, které chceme vyprávět,“ píše zpěvačka v bookletu a posluchači tím velmi přesně naznačuje, co může od novinky očekávat. Není kam spěchat, sedněte si do trávy, promněte klásek pšenice v prstech, poslouchejte zurčení potoka v údolí nebo zvony kostela za lesem. S takovými dojmy a obrazy Langerová pracuje a jde jí to skvěle. Určité písničkářské trendy bylo možné sledovat v její tvorbě už dříve, ale teprve přidáním folklorních motivů zpěvačka definitivně překračuje popovou škatulku a přináší sebevědomý autorský rukopis.

Tvůrčí jistota se projevila i do textů, které se nespokojí s již tak dost pečlivě vykreslenými obrazy, snaží se také vyprávět příběhy. Ne ledajaké, ale velmi specifické příběhy odkazující k lidové slovesnosti, čímž opět podtrhují originální pojetí alba Na Radosti. Najdeme na něm několik skladeb postavených na celé kapele, ale sama s kytarou je Langerová zajímavější vypravěčka. Právě v takových chvílích připomíná Na Radosti jinou folkově – lidově – popovou (a před pár lety na Anděla nominovanou) desku, a sice Peřiny z vody Žofie Kabelkové. Zatímco Kabelková folkařům našeptávala, že na líbivých popových melodiích není nic špatného, Langerová zase posluchačům středního proudu otevírá okna do bohatého, barevného a čistého světa folkloru. Víc takových desek!

Důstojná krása

Vánoční studiová deska Václava Neckáře je krásná, chytrá, atmosférická. Sváteční pojetí jí skvěle sedí a cítíme, že všichni zúčastnění šli svědomitě za výsledkem.

Vydávat vánoční desku, to je vždy ošemetná záležitost. Může to skončit komerčním úspěchem, ale i ostudou v podobě desítek minut kýče a ničeho jiného. V případě Mezi svými komerční úspěch moc čekat nelze, jelikož je to silně koncepční album pro zmlsané posluchače, které nenabízí žádné hity možné v éteru točit do zblbnutí. Vlastně do ledna. Zároveň je ale naprostým protipólem vánočních kýčovitých elpíček.

Sváteční atmosféru evokuje především rozvážné tempo desky, jinak Neckář pracuje s mnohem více emocemi. Od vzpomínek, zamyšlení, různých forem lásky přechází až k radostné rozvernosti („Nebe modrý dostal jsem darem / tak ať se dnes práší za kočárem“). Na první poslech zaujmou chytré texty, což je částečně dáno Neckářovým zpěvem – připomíná vypravěče, se kterým sedíte u krbu, a k dokonalosti chybí už jen hrnek punče v dlaních.

Nejdůležitějším faktorem desky jsou samotní autoři. Tvůrčí tým pokračuje v osvědčené sestavě (s přizváním několika dalších), která rozhýbala a nasměrovala zpěvákovu tvorbu během posledních let. Je tak zárukou, že deska vznikala trpělivě, důstojně, s citem a trochu dle vlastních pravidel bez ohledu na nálady trhu nebo vydavatele. To vše dělá z Mezi svými originální a krásné album, které patří jednoznačně k tomu nejlepšímu, co u nás v rámci vánočně laděné produkce během posledních let vzniklo.

1.Jsou s námi

2.Tak mi ruku dej

3.Hlídá je Bůh

4.Noc

5.Nebe modrý dostal jsem darem

6.Mezi svými

7.Andělé strážní

8.Hvězda

9.Pomíjivá

10.Ježíšku z dávných dní

11.Zpověď

12.Za všechny blízké

Moderní emo

Na třetí desce slovenská kapela potvrdila, že je jednou z nejslibnějších široko daleko.

Já to říkám furt. Slováci jsou dál. Máme mindrák silnějšího a neumíme ho proměnit. Oni jsou svobodomyslnější, kosmopolitnější. V případě From Our Hands nejsem objektivní (jsem kmotrem jedné z jejich desek), ale bez mučení se postavím za to, že dozráli jako víno. Vadí mi jen detaily. Raději se ale soustředím na elementy, které vás doufám navnadí.

Třetí album je závazek, je třeba prokázat dedikaci žánru i flexibilitu. Individuals je velmi dobré vysvědčení. Moderní emo, instrumentálně na top úrovni, ale nepodřizující koncept technice. Zvukově korespondující se světem. Angličtina je na slovanský kořen nadstandardně zvládnutá, kulhá trochu jen v těch pomalejších věcech, jako je zrovna titulní Individuals. Ta ale má zase takový emotivně-melodický potenciál, že je to skoro jedno.

Pro mě ta deska osciluje ve třech rovinách – nejlepší věci od Lostprophets, The Bronx a cit pro melodii odkazující na Alkaline Trio. Klišé se nekoná, čehož důkazem je My Inner Me, třeba. MNYTLKS, ke které je i jeden z klipů, je vypalovačka, kterou si nelze nezapamatovat. Konec alba, songy My Policy a We Are The Mess! jasně deklarují, o čem to celé je – inteligentní, ale nekomplikované texty, zpěv Matěje Hoťky je jistý a má charisma i rukopis a celá kapela napsala jedenáct věcí, které jsou jako pevný řetěz. Silný a reprezentativní materiál, který musí být zážitek slyšet živě. Těším se na ně. Tohle je totiž jedna z nejslibnějších česko-slovenských kapel současnosti.

1.Black-eyed

2.Ink

3.Blinded

4.Common_sense

5.Individuals

6.Losing Track

7.Livestock

8.My Inner Me

9.MNYTLKS

10.My Policy

11.We Are The Mess!

Dvakrát odjinud k cíli

Dva kytarové světy si kupodivu velmi přátelsky podaly ruce na albu, které není určeno jen fanatikům sáhodlouhých šestistrunných sól.

Mike Stern, kterého dobře známe z častého koncertování v České republice, patří k nejvýznamnějším současným jazzovým kytaristům. Jeho hráčský styl je většinou hladivý a tón i zvuk kytary naprosto nezaměnitelný. Eric Johnson je naproti tomu jedním z (blues)rockových virtuosů, před kterým smekají i takové veličiny jako Jeff Beck nebo Steve Vai, občas ale ve vlastních projektech propadá exhibicionismu. Východiska mají oba hudebníci sice rozdílná, oba jsou ale svým založením otevření různým druhům hudby – a to se velmi pozitivně podepsalo na jejich společném albu. Jeho kořeny najdeme na Sternově na Grammy nominovaném albu Big Neigh­borhood, na něž si do dvou skladeb pozval Erika Johnsona coby hosta.

Přestože se jedná o album vlastně typicky kytarové, tedy s naprosto převažujícím instrumentálním obsahem, přesahuje podobné desky, na kterých se namakaní hráči ukájejí vlastními rychlými prsty a přehráváním stupnic nahoru a dolů. V tomto ohledu je za Eclectic cítit hlavně zkušená ruka Mikea Sterna, který sází v prvním plánu na melodické nápady, jež jsou typické právě pro jeho skladatelský podíl na albu. Velmi přínosná je i stylová rozmanitost od rocku přes soul a funky, blues, ohlasy world music (ty vnáší vokálem i hrou na africký nástroj ngoni Sternova manželka Leni) až k jazzovým hrátkám, vždy ale přístupným i nespecializovanému posluchači. Celou cestu k cíli lemují muzikantské pocty předchůdcům a vzorům, a to jak kytarovým (Wes Montgomery), tak autorským (Benny Goodman). Celé album pak rámují skladby vyloženě na „první dobrou“, už proto, že jsou zpívané. Úvodní Roll With It je parádní funkrockové číslo, ve kterém navíc překvapí netušeně dobrý Sternův zpěv. Tečkou je pak Hendrixovo klasické blues Red House, v němž se ve vokálních i kytarových partech oba podílníci střídají. Nejen díky nim ale stojí vpravdě eklektické album za pozornost.

1.Roll With It

2.Remember

3.Benny Man’s Blues

4.Wishing Well

5.Big Foot (With Intro)

6.Tidal

7.You Never Know

8.Dry Ice

9.Sometimes

10.Hullabaloo

11.Wherever You Go (With Intro)

12.Red House

Ve velkém stylu

Syntetický zvuk si na desce britského popového elegána podává ruku s kytarami tak, jak to uměli Roxy Music.

Zvukově rozpažené popové písničky, to je pravá doména sólového Ferryho – experimenty s jazzem nebo dylanovkami v minulých letech nebyly bůh­víco. Jeho patetický hlas stylu, ke kterému se na Avonmore vrátil, dokonale sluší, i když zastřenost projevu někdy smazává slibné melodie. Ty ale naštěstí zase pozdvihuje aranžmá a celková produkce.

Rozpis jmen u jednotlivých nahrávek je fascinující. Nejen vahou některých jmen (z kytaristů Johnny Marr, Chris Spedding, Mark Knopfler, Nile Rodgers ad., z basistů Marcus Miller a Flea, saxofonista Maceo Parker), ale i jejich počtem. Hned u dvou písniček, Midnight Train a One Night Stand, čteme jména devíti (!) kytaristů – to je v popu naprosté unikum – a vysoký počet i na stylově samozřejmě zcela nesouměřitelné jamovací živáky. Struny se ale nepředhánějí a nehlučí, vytvářejí spíš jakési husté, ale přitom až krajkově jemné zvukové „prostředí“, které je dobarvováno syntetickými zvuky a elektronicky přiživenými rytmy. V nejvýraznějších písničkách alba, jako jsou Midnight Train, Soldier of Fortune, Avonmore nebo One Night Stand, právě tenhle souzvuk vytváří s Ferryho projevem dokonalý soulad.

Nemá smysl si namlouvat, že Avonmore přináší cokoli nového nebo že obsahuje nějakou třeskutě současnou hudbu. Ale o to už dávno Ferrymu určitě nejde. S nonšalancí „jiného“ šansoniéra stárne. A to v docela velkém stylu.

1.Loop De Li

2.Midnight Train

3.Soldier of Fortune

4.Driving Me Wild

5.A Special Kind Of Guy

6.Avonmore

7.Lost

8.One Night Stand

9.Send In The Clowns

10.Johnny and Mary

Velké retro překvapení

Dýňová polévka už dlouho nechutnala tak dobře

Když se objevila první informace, že do bubenické služby v rámci nahrávání nové desky The Smashing Pumpkins nastupuje hairmetalová ikona a amatérský pornoherec Tommy Lee, byl to trochu šok. Billy Corgan je bez všech pochybností blázen, ale naštěstí byl natolik při smyslech, že konvertování k metalu se nekoná. O společném sex tejpu s Tommym není zatím nic známo.

Ale čekat se dalo prakticky cokoli. Corgan je nepředvídatelný. Bezesporu brilantní skladatel i performer s jasným rukopisem, na druhou stranu ale také nemá sebemenší problém vystřelit sám sebe na oběžnou dráhu a páchat zvěrstva na dobrém vkusu. Monuments to an Elegy se dá považovat za prostřední součást trilogie, kterou odstartovala Oceania v roce 2012 a nebyla vlastně vůbec špatná. I novinka od prvního momentu příjemně skóruje. Z čistě osobního pohledu musím přiznat, že jsem úplně zapomněl na sentiment a sladkobolnou pachuť v kombinaci s naléhavostí, i typickou Corganovou dikcí. S prvními riffy otvíráku Tiberius mi naskočila husí kůže a roztočil se kaleidoskop vzpomínek na kostkované košile, vlasy do očí i do pusy a zarputilost v předstírání, že grunge je ta poslední hudební revoluce, která kdy přijde. Vlastně je to jedna z nejstravitelnějších dýňových desek obecně. I přes staromilství z ní dýchá čerstvost i zjevná radost z hraní, naopak totálně absentuje upachtěnost a nuda. Rozhodně se na tom podepisuje i uposlouchatelná stopáž věcí veskrze pod čtyři minuty, Lee bubnuje velmi úsporně, aranže jsou na Pumpkins nezvykle provětrané, bez zbytečného exhibování a sólování ctí song. Výtky zaslouží snad jen časté sklouzávání k textovým povrchnostem a nešťastné laškování se synth popem (Run2Me). To, co si možná mohou dovolit The Killers a projde jim to, tady působí směšně a jako pěst na oko. Za absolutní highlight považuju Dorian, která sice evokuje lehce goticky orientované kapely, ale přitom v sobě má převažující množství posmutnělé nálady, tolik typické pro zásadní věci kapely. Drum + Fife má skvělé chytlavé sloky a dojemně jednoduchý, byť skvěle fungující refrén a poslední Anti-Hero jenom stvrzuje, že Billy Corgan je ve skvělé formě. Je to vzácně vyvážená deska, bez zbytečných úliteb současnému soundu i bez ufňukaného rochnění se v dobách dávno minulých. Zkrátka jedno velké retro překvapení, co se nekoná zase tak často.

1.Tiberius

2.Being Beige

3.Anaise!

3.One and All (We Are)

4.Run2Me

5.Drum + Fife

6.Monuments

7.Dorian

8.Anti-Hero