Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Novinky

Co se děje

Redakční tipy

Headparáda

Headliner

Vojtěch Dyk

Rozhovor

Elis

Start

Čerstvé (z)boží

Portrét

Enter Shikari

Headliner

Eminem

Enface

Korben Dallas

Rozhovor

Živé kvety

Anketa

Nominace na čtenářskou desku roku 2014

Anketa

Nominace na čtenářskou desku roku 2014

Story

Mark Ronson

Vzpomínáme

Zůstala po nich muzika

Rozloučení

Joe Cocker

TOP

10 vět, které by muzikanti neměli říkat

Story

Scott Stapp

Story

Moby

Portrét

Charli XCX

Výročí

Tom Waits

Po stopách

Kdo je Mirek Tabák?

Odhalení

Petr Ostrouchov

Výročí

Tina Turner

Nominace

Cena Apollo

Rozhovor

Josef Sedloň

TOP 50

50 nejzásadnějších singlů roku 2014

TOP 50

50 nejzásadnějších singlů roku 2014

TOP 50

50 nejzásadnějších singlů roku 2014

TOP 50

50 nejzásadnějších singlů roku 2014

Objektivem

2014 Objektivem

Objektivem

Jan Nožička

Objektivem

Ivan Prokop

Objektivem

Martin Semenysin

Objektivem

Tomáš Třeštík

Objektivem

Andrea Sovová

Objektivem

Vojta Florian

Objektivem

Kryštof Kalina

Objektivem

Jakub Macháček

Insider

Michal Thomes

Test

HD kvíz

Ženský element

Macy Gray

Co poslouchá

Ondřej Kobza

Tip

Wounds

Televize

Videorama

Rozhovor

Voxel

Hip Hop

Elementy ulice

Klasika

Teď vážně

Folk

Bez cancáku

Hard & Heavy

Ocelové srdce

Jazz Blues

Bluesbar

Alternativa

Kroky podzem

EDM

MDMA

Pohled

Slabý rok 2014

Deska měsíce

Vojtěch Dyk

Recenze

Recenze 15. ledna 2015

  •  
     

    rec

    Oval
     

    enze

    RectangleRectangleRectangleRectangleRectangleRectangleRectangleRectangle

    recenze

    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    1

  • Oval

    zpet

    Polygon PolygonPolygon

    Michal Hrůza

    Noc / Den

    GraphicLine
    EPS
    EPS
    PDF
    PDF
    Polygon

    Víc škrtat

    Michal Hrůza píše na dvě dobré skladby jednu odrhovačku.

    Těžko hledat hlubší opodstatnění pro souborné vydání Hrůzových desek Noc (2012) a Den (2014), se kterým před Vánoci přišlo vydavatelství Universal. Jde sice o dvě části jednoho projektu, vyšly ovšem nedávno samostatně, jsou v separátní formě stále k dostání a jejich společná edice kromě papírového obalu a relativně nízké ceny nic nového nepřináší. I když jednu věc ilustruje: Michal Hrůza má nesporně talent, jen by měl víc škrtat.

    Žádný autor totiž nepíše jen a pouze dobré věci, zvláště pokud toho vyprodukuje tolik, co bývalý frontman Ready Kirken. Zvláštní důvod, proč by jednotlivé písně měly být umístěny právě na „Noci“ nebo na „Dni“, není z nahrávek patrné. Hrůza se dlouhodobě pohybuje ve svém specifickém autorském i aranžérském okruhu a všechny jeho skladby nesou jasný rukopis. Vulgárně řečeno, nesejde na tom, zda je nahrál v roce 2007 na desku Bílá velryba, o dva roky později na Napořád či na loňský Den.

    Hrůza si jede vlastní lajnu, je věrný svému módu a to je ze zásady dobře. Prakticky to ale znamená, že na dvě dobré písně (Duše do vesmíru, Plamen) napíše jednu odrhovačku (Zakázané uvolnění). Kdyby víc škrtal, měl by víc autorského odpadu, méně písní v rotacích rádií, ale zároveň také opravdu silná alba, kterými by mohl navazovat na slavné nahrávky skupiny Lucie, jejíž tvorbu má tolik v oblibě.

    GroupGraphicLine

    Václav Trávníček

    text

     
    Rectangle
     

    Duše do vesmíru

    audio

    Noc

    1. Intuice

    2. Namaluj svítání 

    3. J.P.

    4. Paradigma

    5. Laura Palmer

    6. Ukolébavka

    7. Plamen

    8. Myslel jsem si, že je to láska

    9. Slunce bylo krásné

    10. Stůj



    Den

    1. Zakázané uvolnění 

    2. Duše do vesmíru (feat. Klára Vytisková) 

    3. Slunce 

    4. Světozor 

    5. Venuše (feat. Klára Vytisková) 

    6. Náhoda 

    7. Ráno 

    8. Vzducholoď 

    9. Rovaniemi 

    10. Sněhulák

    GroupGroup

    Noc

    Den

    recenze

    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    2

     
     
     
     
  • Oval

    zpet

    Polygon PolygonPolygon

    Billy Idol

    Kings & Queens of the Underground

    GraphicLineGraphicLine
    EPS
    PDF
    PolygonRectangle
     

    Can‘t Break Me Down

    Nové kousky starého psa

    Po devíti letech studiového mlčení nabízí Billy Idol trochu unavenou jízdu v zaběhnutých kolejích a pár silných momentů.

    Ona je také otázka, co nového lze od Billyho Idola čekat. Ne že by se o to nesnažil. Koketuje s elektronikou, která však mimovolně působí jako oslí můstek nikoli ke zpěvákovým new wave kořenům, ale nemastnému neslanému, o to více však nablýskanému halovému rocku devadesátek. Najdeme tu vynikající věci. Refrén Can‘t Break Me Down má v sobě přesně to, o co se snaží o generaci mladší punkrockové kapely a vylámou si na tom často zuby. Eyes Wide Shut je ploužák ze staré školy, který si z jukeboxu ve tři ráno bude chtít pustit každý rocker. Nothing To Fear zase připomene U2 v nejlepší formě, není náhoda, že Idol zvolil „bonovské“ frázování.

    Jenže to jsou spíše výjimky, většina skladeb se nese v duchu ohlížení se za Idolovým vrcholem a snaze si tu jízdu aspoň připomenout. Někdy se to daří, ale většinou spíš ne. Pomalým skladbám dochází dech (s výjimkou výše zmíněných a té, která dala desce jméno), v těch rychlejších bijí do očí šablonovité postupy a těžení ze starších hitů. Střídavou úroveň mají i texty, zatímco zapíjení prášků whiskey Idol podává se samozřejmostí, stesk, že nevěru partnerky odhalil přes sociální sítě, připomíná spíš trápení hvězdiček Disney Channel.

    Nová deska je tak rozpolcená na dvě nerovnoměrné části. Obsahuje pár pecek, které se nemusí omezovat jen na fanouškovskou obec. Zbytek je ale slabší, a až Idol na konci dubna uzavře k této novince turné, k většině písní z ní už se živě asi moc vracet nebude.

    1. Bitter Pill

    2. Can‘t Break Me Down

    3. Save Me Now

    4. One Breath Away

    5. Postcards From The Past

    6. Kings & Queens of the Underground

    7. Eyes Wide Shut

    8. Ghosts in My Guitar

    9. Nothing to Fear

    10. Love and Glory

    11. Whiskey and Pills

    GroupGroup
    Group

    Jarda Konáš

    text

    audio

    recenze

    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    3

     
     
  • Oval

    zpet

    Polygon PolygonPolygon

    Panda Bear

    Panda Bear Meets The Grim Reaper

    GraphicLinePolygonRectangle
     

    Mr Noah

    Podivíni Ruch a Bzuk

    Třináctidílnou soap operu z analogové džungle budou milovat podivíni, hudební gurmáni, poflakovači z Náplavky i intelektuální hudební pisálci.

    Label Domino je profilován jako útulek hodně excentrických psů, ale má dobrý vkus. Na jeho americké větvi vydává krom jiného jak jednočlenný projekt Panda Bear Noaha Lennoxe, tak i jeho domovská kapela Animal Collective.

    Hudební chlívek ‚experimental‘ je ideální alibismus, schovat se do něj dá leccos. Nevíme co a jak definovat a pojmenovat? Šup tam s tím! Panda Bear je experimentátor, o tom není pochyb, ale zároveň do svojí tvorby projektuje silnou náchylnost k popu, snové neo-psychedelii i vlivům devadesátkového hip hopu, jako byli třeba A Tribe Called Quest, Q-Tip nebo Dust Brothers.

    To je znát hlavně v programování beatů (Crosswords, Mr Noah). Celá kolekce třinácti tracků je dobrodružné putování velmi imaginativní, hudebně metaforickou krajinou. Dost zásadní podíl na tom má i sonický maestro Peter Kember z legendárních Spacemen 3 v roli producenta. Nespolupracuje s Panda Bear poprvé, dělal s Lennoxem už na albu Tomboy. Že si tihle dva dokonale sedli, je slyšet z téměř každého songu.

    Jako by kradli v šedesátkách, ale brali současné drogy. Velká část věcí má až skoro surfový feeling, vokály jako od Beach Boys, ale instrumentace osciluje mezi nezvykle delikátní preludií (Lonely Wanderer, Tropic of Cancer), groovy tracky (Boys Latin) až po zmršené retardované disko, za které by se ani ABBA nemusela stydět, pochopitelně v typické aranži (Principe Real a hlavně Selfish Gene).

    Panda Bear Meets The Grim Reaper je jako třináctidílná soap opera z analogové džungle, kde skrz opar a mlhu čas od času probleskne tropické slunce. Budou ji milovat podivíni, hudební gurmáni, poflakovači z Náplavky i intelektuální hudební pisálci. Vám soudným může zvednout náladu. Nebo vás vezme na krátký trip mimo realitu české zimy. Obojí se počítá, leč obojí je krátkodobé. Pro ZmrZlé je tady Klus.

    GraphicLineGroup

    Kay Buriánek

    text

    1. Sequential Circuits

    2. Mr Noah

    3. Davy Jones‘ Locker

    4. Crosswords

    5. Butcher Baker Candlestick Maker

    6. Boys Latin

    7. Come to Your Senses

    8. Tropic of Cancer

    9. Shadow of the Colossus

    10. Lonely Wanderer

    11. Principe Real

    12. Selfish Gene

    13. Acid Wash

    GroupGroup
    EPS
    PDF
    audio

    recenze

    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    4

     
     
  • Oval

    zpet

    Polygon PolygonPolygon

    Annie Lennox

    Nostalgia

    GraphicLineGraphicLine
    EPS
    PDF
    PolygonRectangle
     

    September In The Rain

    A tu mám taky ráda

    Annie Lennox se sólově tak trochu motá v kruhu.

    Zatím totiž vydala šest desek, z nichž je půlka (včetně Nostalgie) nahrávkami coverů. Nic proti tomu, Lennox je svým způsobem hudební aristokratka a solitér, jen je předem potřeba upozornit fanoušky, že nové věci se opět nekonají.

    Na poslední desce se zpívaly koledy, tentokrát došlo na písně z Great American Songbook, což je pojem sám o sobě. Jde o archiv písní, které v minulém století položily základy populární hudby za Atlantikem. Archiv písní, které se coverují neustále, a to je asi nejcitelnější slabina Nostalgie. Annie Lennox zpívá skvěle a neztratila nic ze svého charismatu, jenže všechny ty skladby už jsme někde slyšeli v zajímavějším podání. Deska tak působí jako průvodce zpěvaččinými oblíbenými kusy, jako by fanouškům říkala: „A tuhle mám taky ráda.“ Fanoušek se zájmem odkývá, poslechne, ale časem se vrátí ke klasičtějším zpracováním, protože, ve vší úctě, materiál z Great American Songbook v podání Raye Charlese nebo Niny Simone prostě Lennox netrumfne.

    Přesto by nebylo fér lámat nad deskou hůl. Jde o dobře odvedenou práci, která po zásluze uspěla v prodejnosti i u kritiků – popere se o Grammy s loňskými alby Barbry Streisandové nebo Tonyho Bennetta a Lady Gaga, což je zatraceně dobrá společnost. Nelze se však zbavit dojmu, že kdyby Lennox přidala alespoň jednu dvě autorské skladby, šlo by o zajímavější nahrávku.

    Group

    1. Memphis In June

    2. Georgia On My Mind

    3. I Put A Spell On You

    4. Summertime

    5. I Cover The Waterfront

    6. Strange Fruit

    7. God Bless The Child

    8. You Belong To Me

    9. September In The Rain

    10. I Can Dream, Can‘t I?

    11. The Nearness Of You

    12. Mood Indigo

    GroupGroup

    Jarda Konáš

    text

    audio

    recenze

    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    5

     
     
  • Oval

    zpet

    Polygon PolygonPolygon

    Archive

    Restriction

    GraphicLineGraphicLine
    EPS
    PDF
    PolygonRectangle
     

    Half Built Houses

    Směry bez cíle

    Londýnští Archive vsadili na jistotu. Ale písničky jsou každý pes jiná ves.

    Archive si letos s novou deskou pospíšili. A ambice nebyly malé; klávesista Darius Keeler měl plno řečí o vývoji a rozmanitosti. S trochou úšklebku ale stačí jediný poslech, aby komukoli došlo, že skladby jsou „každý pes jiná ves“ a že prostě početná squadra vsadila na jistotu, respektive usoudila, že něco zabrat musí.

    Výhodou je tak pestrost, rozdíly jsou občas značné, ale bohužel to platí i o kvalitě. Žádná ze skladeb už nemá tak apokalyptický nádech, jako ani ne rok starý předchůdce, soundtrack ke krátkému filmu Axiom. Vedle rozněžnělých a posmutnělých skladeb, jakou je Third Quarter Storm, se objevují i přímočaré jízdy, v nichž však kapela obvykle vystřílí všechny své trumfy během pár taktů a pak už umí zaujmout jen zvukem a produkcí. Snad jen energická Crushed, evokující divokost Nine Inch Nails či The Young Gods, se vymyká.

    Archive loni na podzim jako avízo alba vypustili hned tři klipy najednou, což si nelze vykládat jinak, než že si sami uvědomují, jak dobře jejich hudba funguje jako obrazový doprovod. Vizuální složka má mít výraznou roli i na probíhajícím mohutném turné, v rámci kterého se Archive zastaví i v Praze a Brně. S vizuální podobou dochází každopádně ke snadnějšímu „vtažení do děje“ a naladění posluchače na „podobnou stanici“.

    A právě atmosféra je – vedle propracovaného hraní si se samply a proměn nálad i za pomocí několika zpěváků – tím nejdůležitějším, co chybí. Bez ní album ze všeho nejvíc působí jako výběr dosavadní tvorby a nechává dojem, že si seskupení ve směru autorské invence vybralo oddechový čas. Ale pokud jde o emoce a schopnost je předat, jde stále i tak o zápas první ligy.

    Group

    1. Feel It

    2. Restriction

    3. Kid Corner

    4. End Of Our Days

    5. Third Quarter Storm

    6. Half Built Houses

    7. Ride In Squares

    8. Ruination

    9. Crushed

    10. Black And Blue

    11. Greater Goodbye

    12. Ladders

    GroupGroup

    Antonín Kocábek

    text

    audio

    recenze

    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    6

     
     
  • Oval

    zpet

    Polygon PolygonPolygon

    Fall Out Boy

    American Beauty/American Psycho

    GraphicLine
    EPS
    PDF
    PolygonRectangle
     

    Centuries

    Emo tančírna 2015

    Další deska mončičáků z Chicaga ctí heslo „hlavně se bavit“.

    Předně její vydání je rámováno dvěma slogany. Ten první jsou slova image frontmana Petea Wentze, který při rádiové premiéře singlu American Beauty/American Psycho řekl, že když od Fall Out Boy všichni čekají odbočku doprava, oni zahnou doleva. Fajn, ale spíš to vypadá, že zatím pořád jedou rovně. Za nosem. Což nemusí být nutně špatně. Během práce na šesti deskách se člověk hodně naučí, kapela posune, že ano. Nebo taky ne.

    Druhým verbálním vodítkem je tvrzení celé kapely, že album je jako divné místo, kde se potkává tma se světlem. To má symbolizovat zřejmě jistou odtažitost, bipolaritu nálad a obecně přístup ‚je nám všechno fuk, nemusíme nikomu nic dokazovat‘. Až sem je to sympatické a minimálně vzbuzuje zvědavost. A jaká je realita? Od všeho trochu, ředěno lehkou nedůvěrou a drobnou předpojatostí.

    Jestli je něco na první dobrou víc než zjevné, tak je to hravost v té světlejší hemisféře. Uma Thurman je rozhodně jeden z nejvtipnějších a sexy songů na celé desce. Věci jako třeba Novocaine evokují staré dobré Panic! at the Disco v období první desky A Fever You Can‘t Sweat Out, kterou jsem ve své době znal od začátku do konce a pozpátku zase na začátek.

    Zhoupni se v bocích a je fuk, jestli jsi holka, co to má prostě v krvi, nebo kluk, co se měl narodit spíš jako holka. Tohle je jedna věc, která na Fall Out Boy asi nikdy neomrzí. Jejich nakažlivá a tak nějak samozřejmá tanečnost, která má v sobě popovou lehkost Michaela Jacksona, jeho taneční kroky a kreace, a přitom je poháněná power-rockovým motorem (Fourth of July, Favorite Record, která je v tom asi nejdál, včetně úvodního riffu).

    Nejzábavnější na tom asi je, že kdybyste byli na party, kde bude hodně ‚dudes‘ a ještě víc ‚hot chicks‘, vypili pár drinků, možná dali i něco lehkých drog a nikdo vám neřekl, že to, co zrovna hraje, jsou noví Fall Out Boy, tak si vytancujete mozek z hlavy. Pohyby jako Majkl. Je jedno, že ráno nastoupí kocovina a z puzzle vzpomínek na večer vám bude trapně. Záleží na tom? Ne. Hlavně že jste se bavili. American Beauty/American Psycho je právě jako mejdanový soundtrack. Netřeba hledat seriózní kvalitu a nějak obsesivně se k ní vracet. Ale je řádná. Bez pochyb.

    1. Irresistible

    2. American Beauty / American Psycho

    3. Centuries

    4. The Kids Aren‘t Alright

    5. Uma Thurman

    6. Jet Pack Blues

    7. Novocaine

    8. Fourth Of July

    9. Favorite Record

    10. Immortals

    11. Twin Skeleton‘s (Hotel In NYC)

    GroupGroup
    GraphicLineGroup

    Kay Buriánek

    text

    audio

    recenze

    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    7

     
     
  • Oval

    zpet

    Polygon PolygonPolygon

    Mary J. Blige

    The London Sessions

    GraphicLine
    EPS
    PDF
    PolygonRectangle
     

    Right Now

    Transatlantický hudební most

    Ačkoli je novinka v pořadí již třináctým studiovým albem Mary J. Blige, umí překvapit a patří mezi její lepší nahrávky.

    Může za to především originální spolupráce, Newyorčanka se rozhodla spojit síly s převážně britskými autory a, jak název napovídá, výsledek nahrát pod jejich dohledem v srdci Anglie. Vznikl tak poměrně zajímavý etnický koktejl (tvůrčí tým tvořili lidé s kořeny v Pákistánu, Zambii nebo Izraeli), který v mnoha směrech přináší „američtější“ r‘n‘b než starší zpěvaččiny desky.

    Nejsilnější skladba čeká hned v úvodu, Therapy je soulem říznutý pop ze staré školy. Překvapí, že spoluatorem písně je Sam Smith. Neznamená to však, že zbytek desky má sestupnou tendenci, například předposlední Follow, na které se podíleli Disclosure, vyloženě pokropí posluchače živou vodou. Elektronické podbarvení se line téměř celým albem, někdy jde o ryze taneční polohy, jinde decentní aranže, ale občas se snaha mine účinkem, třeba když klávesové smyčce přehnaně synťákovým zvukem tahají za uši.

    Mary J. Blige natočila zvukově široce rozkročenou desku, protože má přece jen blíž k tradičnímu r‘n‘b než k elektronice. The London Sessions doplňuje i soul, pop a gospelové prvky. Vše je spojené do písní, které jsou místy možná zbytečně devadesátkové retro, ale melodicky jde o silný materiál. Přepočtěte si k tomu její nezaměnitelný pěvecký projev obsahující energii i entuziasmus a výsledkem je deska, která určitě stojí za poslech.

    Group

    1. Therapy

    2. Doubt

    3. Not Loving You

    4. When You‘re Gone

    5. Right Now

    6. My Loving

    7. Long Hard Look

    8. Whole Damn Year

    9. Nobody But You

    10. Pick Me Up

    11. Follow

    12. Worth My Time

    GroupGroup
    GraphicLine

    Jarda Konáš

    text

     
    audio

    recenze

    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    8

     
     
  • Oval

    zpet

    Polygon PolygonPolygon

    Enter Shikari

    The Mindsweep

    GraphicLine
    EPS
    PolygonRectangle
     

    The Last Garrison

    Zklouška z dospělosti

    Enter Shikari vám propláchnou hlavu. Přes uši a důkladně.

    Čtvrtá deska je jako prohlášení, které musíte obhájit. V opačném případě pardony moc nefungují. Hájemství prvních dvou alb je fuč a to třetí je, v případě sestupné tendence, něco jako reparát. Buď postoupíte dál, nebo sprostě propadnete. U čtvrté je to natvrdo, buď, anebo.

    Deska The Mindsweep nic neponechá náhodě. Zvukem počínaje, stavbou songů konče. Enter Shikari patří bez pochybností mezi dvě nejdůležitější britské kapely žánru (pokud tedy něco jako specifikovaný žánr vůbec ještě existuje). Jestliže Bring Me the Horizon nabrali směr, ze kterého je hodně fanoušků po Sempiternal rozpačitých, Enter Shikari válcují na plné čáře konglomerátem dokonalosti ve všech možných směrech. Desku produkoval Dan Weller, který dělal už tu předchozí, a míchal ji v Londýně Jeremy Wheatley, který má na triku mixy pro The Vaccines, Dizzee Rascala nebo Sugababes, což je rozptyl téměř strašidelný. Ale nebojte se nic, oba dva se zhostili svých rolí fantasticky.

    Možná je to i tím, že kapela fakt dospěla a napsala velmi konzistentní materiál, se kterým musela být radost pracovat. Občas překvapí. Hodně. Dear Future Historians... je takové zvolnění a jemnost, jakou bych snad ani nečekal, ale funguje skvěle. Umocňuje ji klavír a kudrliny ve stylu The Queen. The Bank of England začíná echt rockovým riffem a zhoupne se do něčeho, co připomíná současnou verzi hybridu Iron Maiden a Jethro Tull. Ale žádný strach, nečekaný drop odpálí chaotické finále, evokující At The Drive-In z dob In Casino Out.

    Enter Shikari na čtvrté desce vůbec dotáhli k dokonalosti schopnost překvapovat pestrou škálou výrazových prostředků, zároveň maximální soudržností a vyrovnaností podporovat celek. Ani v jedné věci nesklouzávají k trapné snaze se prodat a prodrat za každou cenu. Never Let Go of the Microscope je esence toho nejlepšího z Linkin Park v kombinaci se syrovostí Rage Against The Machine a už zmiňovanými ATD-I. Torn Apart zase rozseká úvodním kytarovým motivem jako ze staré školy Judas Priest(!!!), obratně využije momentu překvapení, aby rozjela tučnou drum & bassovou vycpávku, kterou stejně každý čekal. V momentě, kdy se začne zlehka zajídat – protože koho by bavil drum & bass v roce 2015, že ano – se zvrhne v epické refrénové finále. Nic se neopakuje, nic není šablonovitě prvoplánové.

    V tom je největší kouzlo The Mindsweep. A pro toho, kdo namítne, že Enter Shikari je přece kapela pro teenagery, mám jenom jeden vzkaz: přestaňte si sedět na uších a ignorovat hudební evoluci. Enter Shikari jsou její učebnicový příklad.

    Group

    1. The Appeal & The Mindsweep I

    2. The One True Colour

    3. Anaesthetist

    4. The Last Garrison

    5. Never Let Go Of The Microscope

    6. Myopia

    7. Torn Apart

    8. Interlude

    9. The Bank Of England

    10. There’s A Price On Your Head

    11. Dear Future Historians...

    12. The Appeal & The Mindsweep II

    GroupGroup
    GraphicLine

    Kay Buriánek

    text

     
    audio

    recenze

    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    9

     
 
×
Čtete:
2015/1
Recenze 15. ledna 2015

Recenze

Recenze 1. ledna 2015

SMS/REC

SMS/RECenze

Duel

Wu Tang Clan

Naživo

Lamb

Naživo

Taking Back Sunday

Naživo

Selah Sue

Naživo

Vypsaná fixa

Tipy

Kam vyrazit?

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.