Rozohněná vlála ve větru, tenká jako pírko, a její hlas prostupoval v zaplněném sále všechny přítomné. Selah Sue očarovala Roxy magií zpěvu, rapu a energické hudby.

text Ondřej Horák

foto jan nožička

Roxy, Praha,

11. 11. 2014

Drobná Belgičanka má mnoho tváří. Je přísná a plachá zároveň, zranitelná i silná. V jednu chvíli stojí sama na pódiu s akustickou kytarou a za okamžik přes sebe nechává vanout hutné a řezavé tóny dubstepu, staví se jim naproti a hlasem je krotí. Takovou dynamikou a silou oplýval její pražský koncert, za poslední dva roky třetí a opět vyprodaný.

Selah Sue si hlasem a technikou zadá se stadionovými hvězdami, kvalitativně ale míří jinam. S popem může úspěšně koketovat, jak je tomu u singlu Alone z aktuálního EP. Ten sice sleduje současný trend funky popu, zpěvačka si ale víc než letmé dotyky nedovolí. Bylo to příliš svazující, což vynikne právě v živém repertoáru, který je pestřejší než vlajka LGBT hnutí. Při Alone se mimochodem ukázalo, že publikum, které tak

náruživě skupuje lístky na její koncerty, je i hudebně vzdělané. Lidé v Roxy v refrénu intonovali s přesností kostelního sboru a ta chvíle náboženský glanc nepostrádala.

Kromě čistých emocí z koncertu sálala i výsostná profesionalita, jež nekončila u precizní kapely. Podobně promyšlená byla i práce se světlem. Každá píseň byla vyvedena v jiné barvě, což jen podtrhovalo rozmanitost repertoáru a dokreslovalo náladu jednotlivých skladeb.

Výraz Selah Sue může někomu přijít až příliš procítěný, pořád se ale bavíme o drobném děvčeti, bývalé baletce, talentované skladatelce a zázračné zpěvačce, která si jde vlastní cestou. A vychází jí to. Do velkých hal se asi jen tak nepodívá, ale pro intimitu její tvorby je to dobře. Prostory typu pražské Roxy jí ale už možná začínají být malé.