Jak se pozná dobrý rok v hudbě? Minimálně podle toho, že si některé album budeme pamatovat tak dobře, že dáme na povel dohromady melodie alespoň pěti písniček z něho. V roce 2014 se ale ve světovém mainstreamu žádné takové nenarodilo.

V loňském roce nepřesvědčili ani velikáni jako U2 nebo Coldplay

Neuspěli ani titáni. Irští U2 se ztratili v nadhodnocování vlastní slávy a ceny, a byť písničky na albu Songs of Innocence jsou slušné, naduté divadlo a samožerství, které vydání počinu provázelo, zastínilo výsledek. Takoví AC/DC v prosinci sice vydali velmi dobré album, objektivně však po čertech podobné všem svým předcházejícím, a například Pink Floyd měli tu drzost považovat za nové album nahrávky staré dvacet let, hudební fragmenty tehdy odložené a objektivně docela mizerné. Coldplay zase experimentovali až moc a teď už vymýšlejí, jak se vrátit do centra pozornosti, protože tak špatnou reakci na své album ještě nezažili. Ani velikáni tedy v loňském roce nepřesvědčili.

Vezmeme-li v úvahu ještě neblahou skutečnost, že největší popové hvězdy doby vystupují v halách a zpívají minimálně částečně na playback (u nás to loni předvedli Lady Gaga, Pharrell Williams nebo Kylie Minogue), jiné neustále tvrdí, že chystají nové revoluční album, ale nic se neděje (Madonna), a elektronická a taneční hudba produkují de facto muzak a leckdy si přivlastňují nápady z let minulých, potom lze rok 2014 považovat za mimořádně nezajímavý.

Nebylo by špatné, kdyby se v tom letošním spřáhli všichni hudební svatí a rozhodli se vdechnout současnému mainstreamu nový život. Pokud se to totiž nestane a bude to ještě horší než loni, nebylo by pak už kam padat.

Samozřejmě je to subjektivní pohled. Loňský rok byl nicméně jedním z nejslabších v posledních deseti po sobě jdoucích. Možná nejslabším ze všech. Soudím tak i podle toho, že zatímco v dávných letech panovala celosvětová shoda na nejlepších deskách uplynulých dvanácti měsíců, loni se tak nestalo (předloni mimochodem také ne a v roce 2012 jakbysmet). Dobrým příkladem je rok 2011, kdy drtivou většinu výročních anket vyhrálo album 21 zpěvačky Adele a nikdo nediskutoval o tom, zda to bylo spravedlivé, protože to byla přesně ta nahrávka, na kterou nikdo jen tak nezapomene. Míním, že to byla poslední výrazná deska v mainstreamu vůbec.

V dalších letech se vítězové anket lišili kraj od kraje, médium od média i kus od kusu. Byť se především britská média předháněla v počtu představených nových hvězd, opravdu výrazné jméno nepřišlo. A v roce 2014 to bylo obdobné, ne-li horší. Žádná senzace, žádný progres, žádné bouchnutí do stolu, zkrátka nic.

Pokud bych měl přistoupit na z britských ostrovů tvrdošíjně podstrkovanou verzi, že nejlepším albem loňska byla nahrávka dvojice Royal Blood, musel bych připustit, že mi z hlavy vypadlo všechno to skvělé, co se v muzice dělo v šedesátých a sedmdesátých letech. Čtenáři magazínu NME si zmíněné album zvolili jako počin roku, osobně si však myslím, že nejlepší album roku by mělo být silné, inspirující, svým způsobem progresivní a milované kritiky i fanoušky. Žádné takové ale v minulém roce nevidím, a to beru v potaz i díla Sama Smitha, Eda Sheerana nebo George Ezry.