text Ondřej Bezr (iDNES.cz)

foto archiv tom waits

Vždycky mimo, vždycky správně

Psát o Tomu Waitsovi je jako chtít chytit vítr. Lhostejno, zda vám zpod rukou vyjde stručné slovníkové heslo nebo tlustospis, nikdy nenapíšete všechno, zpravidla ani všechno podstatné. To má společné snad jen s Bobem Dylanem. Ale když už mu bylo 7. prosince pětašedesát, stojí to aspoň za malé ohlédnutí.

Připomínání Waitsových nejdůležitějších děl má smysl už třeba proto, že se tento časopis zabývá převážně mladou muzikou. A Waits, navzdory svému věku, je krásnou ukázkou jednoho z těch několika hudebníků, kteří dokážou spojit generace. Možná proto, že nikdy nešel s dobou, spíš proti ní. A přesto se stal světovou ikonou. „Patronem ztracených existencí“, jak se o něm zhusta píše. Ty se najdou v každém věku.

Tom Waits ovšem, přestože k jeho fanouškům patří rozliční hloubalové, věční nespokojenci, neposední hledači neznámého, nenapravitelní intoši, kvartální opilci, čtenáři poezie a fanoušci tak „de mode“ a „out of time“ žánrů jako je jazz, vůbec není Marťan z jiného světa. Jakkoli ten svůj bezesporu vytvořil a zalidnil ho sobě podobnými postavami ze svých textů i vlastních vtělení.

Je to také – a možná v prvé řadě – rozverný milovník života se vším, co k němu náleží. Mimořádně vtipný chlapík, který na hitparádě „tvůrců hlášek“ v hudebním byznysu už dlouhá desetiletí nesestřelitelně obsazuje královský trůn. A taky dobrý byznysmen, jenž dokáže nejen velmi dobře prodat hudbu, která sama o sobě nemá šanci (ale ani chuť) se byť jen dotknout mainstreamu, ale taky se o ni dobře postarat.

Žádnej hipík

Už když se v šedesátých letech začínal zajímat o muziku a kulturu vůbec, neoslovovaly ho módní okorálkované máničkovské kapely či literární esotericko-drogoví rozpínači myslí. Jeho idoly byli swingoví zpěváci Bing Crosby

nebo Frank Sinatra, praotcové jazzu v čele s Louisem Armstrongem, staří bluesmani s hlasy hrubými jako zrezivělá pila Howlin‘ Wolf či Blind Willie Johnson, k smrti rád četl Jacka Kerouaka, žil nezdravým způsobem à la Charles Bukowski a místo módního LSD do sebe lil lahve irské whisky Bushmills.

Z toho všeho – a také pod vlivem jediné ikony, kterou měl společnou s dobovým hlavním proudem, Boba Dylana – uplácal styl svých prvních alb. Na koncertech si dělal z hipíků srandu, to měl společné s Frankem Zappou, který stál u jeho prvních hudebních kroků prostřednictvím manažera Herba Cohena. Společné koncerty se ale neosvědčily. Zatímco Zappu už díky dlouhovlasé image a kytaře byli hippies ochotni přijmout, Waits, sedící u piána s v podstatě jazzovou kapelou a vyprávějící mezi písničkami sáhodlouhé bláznivé historky, u nich naprosto propadl.

Začátek o zavíračce

Nakonec ale své publikum našel. Pomohli mu k tomu, jak se občas stává, jiní muzikanti. Z jeho prvního – a dodnes krásného – alba s příznačným hospodským názvem Closing Time (1973) si okamžitě k přezpívání vybral tehdy oblíbený písničkář Tim Buckley baladu Martha a megaúspěšná countryrocková kapela Eagles natočila jeho Ol‘ 55. Po celá sedmdesátá léta vyprávěl ve svém typickém jazz-folk-bluesovém duchu často konkrétně lokálně zasazené příběhy, které vypovídaly o lidech na okraji společnosti, které potkával v laciných motelích,

nálevnách, na večírcích v kalifornských bytech nebo u benzínových pump. Jeho stále hrubší hlas byl pro ně jako stvořený a hudba ve stylu „bluesového mišuňku rumu a deště“, jak by řekl český beatník Václav Hrabě, ukazovala, že lze obstát na vlastní cestě i v době nadvlády dlouhých kytarových sól vlasatých namakanců.

Kam čert nemůže…

Velký zlom ve Waitsově tvorbě nastal zkraje osmdesátých let. Do nové dekády vstoupil jako ženáč – po všech krátkodechých známostech se jeho osudovou ženou stala Kathleen Brennan, spolupracovnice režiséra Francise Forda Coppoly, v jehož filmech začal Waits objevovat své herecké nadání a stal se pravidelným představitelem sice malých, ale výrazných rolí, jako byl ostrý manažer ve slavné jazzové gangsterce Cotton Club (1984) nebo – později – bláznivý pojídač hmyzu Renfield v Draculovi (1992).

Kathleen Brennan Waitsovi jeho dosavadní lásky jistě nevymlouvala, rozšířila ale jeho posluchačský záběr o experimentátory typu Captaina Beefhearta nebo svérázného skladatele Harryho Partche, jenž proslul konstruováním vlastních nástrojů, které neměly daleko k instrumentáři pozdějších industriálních kapel. K tomu všemu ještě přispělo Waitsovo vzetí na milost aspoň útržků rocku, třeba v osobě Keithe Richardse, parťáka z mokré čtvrti, ale také muziky evropské, třeba kabaretní a šansonové tradice zosobněné německým skladatelem Kurtem Weillem.

Přelomové album bizarního názvu Swordfishtrombones (1983) zní dodnes svěže a ve svém napasování „alternativních“ prvků na původní waitsovské jazzové písničkářství vlastně pořád avantgardně. Waits se obklopil stálejším týmem muzikantských kolegů, mezi nimiž hlavní postavení měl progresivní a dodnes (už na sólové dráze) hodně badatelský Marc Ribot nebo hráč na dechové nástroje Ralph Carney. Jako koproducentka a spoluautorka písniček, které se posouvaly tematicky od beatnických střípků k obecnější, ale vždy mírně ujeté výpovědi, stála Waitsovi věrně po boku manželka Kathleen.

Stejně jako si časem začal troufat na větší herecké role, hlavně pod taktovkou Jima Jarmusche, třeba v Mimo zákon (1986), výzvou

pro něj začaly být větší hudebně-dramatické celky, které tolik vyhovovaly jeho vypravěčství. Svérázný muzikál Frank‘s Wild Years, tedy album písní z něj (1987), patří k nejlepším Waitsovým deskám, stejně jako pozdější The Black Rider (1993), který pro Hamburg a režiséra Roberta Wilsona napsal s jedním ze svých beatnických idolů Williamem S. Burroughsem.

Od devadesátých let Tom Waits zvolnil svoje aktivity, jak koncertní, tak nahrávací, ale zpod rukou mu vycházely vesměs samé perly. Vždycky dokázal výtečně vyvážit svůj alternativní sound, který byl dán nezvyklými kombinacemi občas divných nebo zapomenutých perkusivních i melodických nástrojů, pekelnými rytmickými groovy a syrovými

Albová diskografie

Tak trochu proti své vůli se stal jednou z velkých postav hudebního byznysu

Smích z kurníku

Waitsova hudba ustála za těch čtyřicet let všechny vrtochy módy. Dobové modly zavál čas a Tom se jim ve své typické hučce směje ze svého kalifornského kurníku, předělaného na domácí studio. Tak trochu proti své vůli se stal jednou z velkých postav hudebního byznysu. Po svém, jako náhodný kolemjdoucí, se chová při ceremoniálech, jako bylo uvedení do Rock‘n‘rollové síně slávy (2011), i ve chvílích, kdy jeho písniček nebo jen evidentní nápodoby rachotivého hlasu někdo využije ke komerčním účelům. Ze své slávy se nezbláznil, doba ani peníze ho nesemlely, není na prodej. Kolik pětašedesátníků tohle o sobě může říct?

zvuky kytar či záhrobního chrapláku, s cituplnými baladami, na které nepřestal být expert – jako je to na přímo ukázkovém albu Mule Variations (1999), za které se dočkal ceny Grammy. Anebo zatím poslední titul vzhledem ke dlouhé kariéře vlastně nepříliš bohaté, avšak uvážlivě servírované diskografie Bad As Me (2011).