text Václav Trávníček

foto Tino Svoboda

Jak má Dyk ve zvyku, ani tentokrát nechodil kolem horké kaše. Své první sólové album pojmenoval jednoduše Deska. „Nikdy jsem nezastíral, že mě lákají různé žánry a odvětví hudby. Baví mě zkoušet, co všechno dokážu nebo nedokážu,“ říká zpěvák, který se pro tentokrát našel v bigbandovém zvuku.

Platí za nejlepšího českého zpěváka své generace. Popularitu získal působením v recesistickém sdružení Nightwork, ale poslední čtyři roky se věnuje hlavně svému aktuálnímu projektu. Tím je zpívání v brněnském swingovém orchestru B-Side Band, se kterým dříve natočil živou, a loni v prosinci i studiovou desku.

Než jsem za vámi přišel, dal jsem Desku poslechnout pěti různým kamarádům. A jejich reakce byly v podstatě totožné: Sakra, tohle že je ten chlapík z Nightwork?

To znamená, že se jim to líbilo, nebo ne?

Myslím, že byli pozitivně překvapení.

Tak to je samozřejmě super. V big bandu jde o jiný druh zpívání a ta hudba také vychází z něčeho jiného. Ale tipuju, že vaši kamarádi

nikdy neviděli Nightwork naživo. Na koncertech se toho totiž také děla spousta. Uznávám, že studiové nahrávky byly víc písničkářské a v uvozovkách víc mainstreamové. S big bandem můžu i na cédéčku ulítnout až do echt jazzu nebo swingu.

Trápí vás, že Nightwork pro někoho už navždy zůstanou jako něco méně hodnotného?

Hudba Nightwork byla poplatná tomu, aby byla rozšířitelná pro masy. Ale já si za ní stojím a stát budu vždycky. Vím, jak jsme to zamýšleli a dělali. Jsem momentálně šťastný, že už to skončilo, protože se to dalo dělat asi jen v určitém věku. Písničku Jsem gay bych v šestapadesáti nedokázal zpívat. Na druhou stranu jsem měl od spousty lidí velmi kladné ohlasy a nešlo o žádné poblázněné fanynky. Třeba pan Smoljak, jehož cimrmanovské hry zbožňuju. Pochválil nás a řekl, že děláme

něco podobného jako oni. To bylo vyznamenání. Obecně mě ale názory ostatních lidí moc nezajímají. Pro mě je důležité, co si o tom myslím já sám.

Ale na nějaké lidi kolem sebe přece jen dáte, ne?

To jo. Vlastně musím říct, že mám kolem sebe jenom takové lidi. To třeba v období skupiny Nightwork až tak neplatilo. Musel jsem to filtrovat. Když se někomu něco líbí až příliš, není to zdravé. V takovém případě jsem radši, když mi člověk rázně poví, co si o tom myslí. To teď zažívám v hojné míře.

Považujete Nightwork za uzavřenou kapitolu?

Momentálně v tom nechci pokračovat. Třeba se někdy s některými členy sejdeme u nějakého jiného projektu, ale půjde už o něco jiného. V Nightwork nás bylo příliš výrazných osobností a každý toužil dělat něco jiného. Já chtěl do každé písničky prosadit jódlování, zatímco Kuba Prachař si doma skládal krásné depresivní písně. Zároveň jsme všichni vyrůstali na Nirvaně a Twenty 4 Seven. Prostě velký rozstřel, každý pes byl jiná ves. Vyplynulo z toho, že jsme si z toho začali dělat prdel. V podstatě jsme k tomu byli donuceni.

Zato v big bandu legrace skončila.

Je to dáno tím, že bigbandová muzika má svůj charakter. Vyhovuje mi spolupráce s kapelníkem Josefem Buchtou, který je mozek kapely, a to zejména finanční. Já jsem

Písničku Jsem gay bych v šestapadesáti nedokázal zpívat

Všichni kluci z kapely nepochází z Brna, někteří chudáci jsou dokonce z Mutěnic

intuitivní člověk, který všechno spíš nějak cítí, než by si to vypočítal. Nechci, aby B-Side Band byla vyloženě moje skupina. Je to projekt, kterého se momentálně účastním nejvíc, protože zatím nemám vlastní kapelu. Považuju se za stálého hosta, jenže se v něm cítím jako v kapele. Když jsme spolu, vzniká kreativní energie. Kluci to neberou jako holírnu, je fakt baví hrát a těší se na koncerty.

Jak jste se vlastně před čtyřmi lety dali dohromady?

Úplně jednoduše. Josef Buchta mi zavolal, já mu to zvedl a bylo to. Nabídl mi, jestli bych si chtěl zazpívat s big bandem, a já si řekl, že to zkusím. Nikdy jsem nezastíral, že mě lákají různé žánry a odvětví hudby. Baví mě zkoušet, co všechno dokážu nebo nedokážu. Tady se to rozrostlo až na dosavadní čtyři šňůry, jednu živou nahrávku a jedno aktuální autorské album. Já tohle vlastně potřebuju. Musím v životě dělat různé věci – to je asi náplň mého života – zkrátka abych sám sebe dokázal inspirovat.

Zatímco vy pocházíte z pražských Holešovic, B-Side Band se hlásí k Brnu. Probíhaly mezi vámi nějaké hecovačky?

Ty probíhají furt. A musím říct, že mě to čím dál víc baví a čím dál víc jsme schopní zajít do krajností. Brno je super, já maloměsta zbožňuju. Všichni kluci z kapely nepochází odtamtud, někteří chudáci jsou dokonce z Mutěnic. Ale to je v pořádku, mám vážně všechna tahle města rád – teda až na Opavu. V Brně mám vždycky pocit, že jsem na

Pořád nosíte tričko s nápisem I Love Brno?

Jednou za čas obměňuju šatník a dávám věci do různých charitativních bazarů, ale tohle tričko si nechám. Koupil jsem ho v Brně na náměstí Svobody, a když jsem do toho obchodu přišel po nějaké době znovu, řekli mi, že ho budu mít doživotně zdarma. Takže ho budu obnovovat. Ale aby to nebylo klukům líto, koupil jsem jim všem trička I Love Prague a nechal na ně dotisknout „more than Brno“.

prázdninách. Nevím, čím to je. Snad tím, že v neděli mají tamní obchody často zavřeno. Vždycky si to tam užívám a objevuju různé nové podniky.

Co jste objevil naposledy?

Ten podnik se jmenuje Bar, který neexistuje, a ve skutečnosti existuje. Má výborný logotyp. Můj drahý kamarád Kuba Uličník nám všem na to konto udělal placky se sloganem Borec, který nefetuje. Myslím, že na členy B-Side Bandu platí jako ulitý.

Jak vlastně vznikala aktuální Deska?

Jde o logické pokračování naší spolupráce. Došlo nám, že u nás žádný big band, až na Melody Makers Ondry Havelky, nehraje vlastní věci. Všichni jedou převzaté písničky. Tak jsme oslovili lidi jako Boris Urbánek, Ondra Brousek nebo Tomáš Koudelka a s výjimkou dvou předělávek vytvořili autorské cédéčko.

Dočetl jsem se, že jeho mixování proběhlo v New Yorku. Proč právě tam?

B-Side Band asi měsíc před naší společnou deskou vydal své instrumentální cédéčko Meeting Point. Míchal ho Phil Bulla, zvukař, který v minulosti spolupracoval s Christinou

Aguilerou, Whitney Houston nebo třeba kapelou Chicago. Tak jsme si řekli, proč to tam neudělat znovu? Nemyslím si, že by u nás byli nějací horší lidi. Mě ale baví zkoušet nové věci. Je přece super, když člověk žijící o šest časových pásem jinde, s námi funguje, jako kdyby bydlel o blok vedle.

Jaké máte s Deskou nejbližší plány?

Čeká nás intenzivní zkoušení na turné, které pojedeme od 18. února do 18. dubna. Půjde zhruba o dvacet koncertů v Česku a na Slovensku, jeden možná bude i ve Vídni. Budeme hrát v menších prostorech klubového rázu. Jediný větší koncert proběhne v pražském Foru Karlín, které mám rád. Oproti

Čím méně hrajete, tím víc peněz můžete chtít

Velkému sálu Lucerny s podobnou kapacitou má lepší zvuk a lepší logistické řešení. V létě pak chceme objet nějaké festivaly, jednáme s Colours of Ostrava nebo Rock for People.

U skupiny Nightwork to bylo asi jasné, ale – jaké publikum chodí na vaše koncerty s B-Side Bandem?

Je to taková všehochuť, ale většinou jde o lidi kolem třicítky. Asi jsem si vychoval něco z dob Nightworku, protože stejně jako u Nightworku chodí jak třináctiletí, tak sedm­desátiletí.

Tak to je skvělé, ne? Na to, že nejste žádný velký mainstream…

Nechtějí nás hrát rádia, takže asi mainstream nejsme. I když kvůli mé osobě nás tak někteří lidé vnímají. Nicméně já to nemám spojené s něčím méně hodnotným. Vždycky jde o lidi, kteří za hudbou stojí. Vezměte si Lady Gaga, která udělala cédéčko s Tonym Bennettem. Mohli jsme ji mít zaškatulkovanou kdekoli, ale tímhle předvedla, že je špičkový muzikant! Naši jazzmani by z ní byli úplně hotoví. Proto nechápu škatulkování. Vychází od novinářů, kteří musí informaci zhustit, zjednodušit a dostat do titulku. S realitou to ale nemá až tak moc společného.

Co vlastně soudíte o stavu české hudební scény na prahu roku 2015?

Vždycky poznáte, když se stane něco mimořádného, protože těch věcí není zas tolik. Pro mě takové výjimečné okamžiky nastávají

Nezávislost je pro vás velmi důležitá, viďte?

Je to tak. Co se týče financí, mám velkou výhodu, že točím i filmy. Zatím jsem nezažil, že bych musel jet hrát koncert, protože bych musel. Je velký rozdíl jet na VIPku, když si tím přivyděláte a i bez ní se máte dobře, a jet na ni, protože jste na ní závislý. Když něco udělat musíte, je to na výsledku znát.

Takže jste nikdy nevzal žádnou vyloženou holírnu?

Nikdy. Když přijedu na VIPku, hrozně mě to baví. Potkám tam různé lidi a vyzkouším si

tehdy, když udělá desku Dan Bárta, Lenka Dusilová nebo Monkey Bussiness či J.A.R. Jasně, jsou muzikanti, kteří udělají jeden singl, a zbytek desky se s ním sveze. Ale to mě moc nebaví. Já mám rád, když si dá umělec záležet a pojme album jako koncept, ve kterém se třeba hudba propojí s vizuální stránkou. Mám ale dojem, že se všechno opakuje, což je dáno velikostí trhu. Jsme malý rybníček, všichni se známe a potkáváme se na všech těch Sázavafestech a Benátských nocích. Proto jsem si vymyslel ten big band. Můžu si určovat, kdy budu hrát, kdy ne, a zkoušet nové věci.

zase něco jiného. Ale právě proto, že to nemám každý víkend. Navíc – čím méně hrajete, tím víc peněz můžete chtít.

Jak snášíte popularitu?

Je mi fuk. Když mi ale leze do soukromí a jedná se o děti, jsem schopen se i porvat. Já ji vlastně moc neuznávám a některé věci nikdy nepochopím. Když mi někdo strčí foťák před ksicht a zmáčkne spoušť, napadá mě: Co si to, kurva, dovolujete?

Nikdy jste z popularity netěžil?

Jednou mi na Slovensku dali zadarmo otvírák na konzervy. Chtěl jsem ho zaplatit, ale pán v obchodě si to nechtěl nechat vymluvit a dal mi ho gratis. Takže ano, získal jsem zadarmo otvírák na konzervy. Je to trochu absurdní. My tady sice všichni hrajeme v nějakých televizích a máme takzvanou popularitu, ale když je na dálnici zácpa, stojíme tam úplně stejně jako všichni ostatní.

Pečujete nějak coby zpěvák o svůj hlas?

Moc ne. Nechci říct, že je mi to jedno, ale hlasivky jsou prostě sval. Tak ho trénuju. Ale protože nejsem bubeník, nepotřebuju žádnou zkušebnu a zpívám si normálně během dne. Je ale na prd, když máte hraní a něco vám je. Tenhle pocit fakt nemám rád, takže pak vystoupení raději zruším. Nemusím hrát a zpívat za každou cenu. Spíš se snažím udržet si dobrou náladu a dostatek spánku, to pak hlas funguje úplně jinak.

V červenci oslavíte třicítku. Už vám to okolí dalo pocítit?

Nedávno jsem byl na nějakých kamerových zkouškách a pětadvacetiletí lidé mi vykali. V tu chvíli mi došlo, že asi stárnu. Ale neberu to fatalisticky. Vždycky se nacházíte v nějaké životní fázi. Ve třiceti vám začnou vykat, ve čtyřiceti přijdou nemoce a v šedesáti vás začnou pouštět v MHD sednout. Pro mě je to spíš námět na vtipnou historku než téma k zamyšlení. Alespoň zatím.