Kay Buriánek a Ondřej Horák si vyměnili názory na novou desku nejslavnější hiphopové tlupy světa. Výsledek je skoro nerozhodný. Zdá se, že do slavného chrámu rapových mnichů po letech začalo tak trochu zatékat.

Wu-Tang Clan

A Better Tomorrow

Jestli bylo cílem vydat desku, jejíž obsah bez skrupulí stojí a padá na tom, že ji natočila zásadní hiphopová crew, která svolila potkat se znovu v jednom studiu, pak mi to dává smysl. S respektem přijmu výsledek jako něco, co už se možná nikdy nebude opakovat. Jiné ambice ale A Better Tomorrow podle mého nemá. Wu-Tang Clan se nepodařilo překročit deset černých stínů k lepším zítřkům, ohlížejí se opatrně přes rameno k 36 Chambers, ale nejsou ani z poloviny tak ostří a progresivní už vůbec ne.

Tohle nebude přelomová deska. Wu-Tang Clan jsou už za zenitem a členové klanu svou energii už směřují jinam. Přesto, setkání početné kapely může oslovit hip­hopové fanoušky, kteří jsou už unaveni prokouřeným trapem, eklektickým grimem a plastovými beaty obecně. Můžete to brát jako tvrdohlavost, ale Wu Tang Clan jdou (pravděpodobně záměrně) proti trendům současného hip hopu, a tedy svou vlastní cestou.

A Better Tomorrow nepůsobí jako regulérní comeback, ale spíš jako kompilace několika rapujících megahvězd. Je fajn sledovat, jak se mění nálada, témata i interpretace, když se po slokách střídají na majku. To byla asi vždycky jejich největší deviza. Co mně osobně moc nekonvenuje s klasickým Wu-Tang schématem, je produkce, která od až soundtrackových ploch velmi často sklouzává až ke karaoke kýči. Ambice lepit vše dohromady předlouhými intry, samply z filmů a špikovat odkazy na devadesátky moc nepomáhá. Deska nemá zrovna moc dynamický průběh a už v první půlce začne citelně nudit.

Úvodní skladba Ruckus in B Minor začíná výstřelem z pistole, pak přichází popěvek „pořád číslo jedna“ a vše funguje. S další skladbou se ale deska jaksi rozplyne a je těžké udržet pozornost. Přesto si ji skladby jako 40th Street Black / We Will Fight zaslouží. Deska zní trochu jako soundtrack k filmu, který nebyl nikdy natočen. Chybí jí jednotící energie.

Wu-Tang žijí? No, jestli se téhle hromadné resuscitaci dá říkat žití, tak potom ano. One more time only, zřejmě. Nahnat zpátky celý klan na jednu výroční desku, už jen to snad naplnilo alespoň nějaké očekávání. I když s tou slávou opatrně. Dvacet let výročí od vydání jedné ze zásadních hiphopových desek historie 36 Chambers uplynulo už loni, takže hoši jsou tu s dárečkem trochu jako s krucifixem po kremaci. Nicméně šestá studiová deska je tak nějak na světě.

Od poslední řadové desky 8 Diagrams uplynulo sedm let, rapoví pionýři před rokem oslavili dvacáté narozeniny. Vlci z mladé generace rapperů se vyjádřili ve smyslu, že pro dřevní styl klanu dnes už na scéně není místo. Očekávání byla logicky velká a houstla i kvůli neustálému odkládání data vydání. Nahnat devítičlennou rodinu na jedno místo není lehký logistický úkol.

Still number one, teatrálně štěká Method Man v otvíracím tracku Ruckus In B Minor, který má navíc samplované intro Ol‘ Dirty Bastarda odněkud ze záhrobí. Až se vás na chvíli zmocní pocit, že všechno je, jak má být. Výstřely i masivní scratching, intermezzo jak z Návštěvníků. Ne náhodou je pod tím podepsaný jako koproducent slovutný podivín Rick Rubin. Strach z průseru lehce opadá, ale nadšení nevydrží, žel, moc dlouho. Flow je v pořádku, tihle chlápci moc dobře vědí, co dělat a hlavně jak to dělat. Otázkou je, jak konzistentní jsou jejich nesporné dovednosti s vizionářskou produkcí RZA.

Vzhledem tomu, že mluvíme o albu, na kterém se sešli členové základní kapely žánru, není na místě čekat řemeslné neumětelství. Na druhou, nic než wu-standard také nečekejte.

Hned při prvním poslechu mi iTunes přehrávač zašmátral v playlistu a mezi aktuální Wu-Tang tracky náhodě šoupnul C.R.E.A.M právě ze zmiňovaného debutu. Tahle malá škodolibost pomůže dost neúprosně a realisticky determinovat, kam se Wu-Tang Clan za těch dvacet let dostali. Temná agrese, údernost odstrojených beatů, co šly pod kůži, na dřeň a pořád tak fungují i po dvou dekádách, vystřídala opulentní, až skoro filmová produkce. Postaral se o ni RZA, jehož skladatelský a producentský exhibicionismus zatáhl očividně lehce zmatenou, z konceptu místy vypadávající rapující partu na mělčinu, Raekwon totiž vyklidil pole. Což je na výsledku citelně znát.

Ze spojení živých nástrojů a umělých beatů nevznikl bezpohlavní kozopes, ale solidní a elegantní hudební podklad. Kdo by však od kapely tohoto formátu čekal něco jiného? O produkci se postaral stále ambiciózní RZA, s úvodní skladbou mu pomohl producent a kouzelník Rick Rubin. A u té je to sakra slyšet.