text Václav Trávníček (MF DNES)

foto Supraphon

Kapela z Hanspaulky zase vévodí obálce říjnového Headlineru. Jak už jsme sami slyšeli, zpívá na ní opravdu nečekaný bonusový track pojmenovaný Národní.

Praha, ha ha ha. To vám poradili na Moravě?

Mardoša: To ne, ale na Moravě jsme natočili finále písničky Národní. Publikum na letošních Colours of Ostrava jsme požádali, aby si s námi zazpívalo. Myslím, že lidi bavilo trochu se té Praze vysmát. I když občas do toho někdo zabučel.

Milan: Nejdřív jsme publikum nechali zazpívat Ostrava, va va va, abychom se mu vetřeli do přízně a pak už lidi skousli i tu

Prahu. Letošní koncert na Colours byl z našeho pohledu mimořádný, už od začátku v něm byla skvělá energie. Podle odhadů tam bylo nějakých šestnáct tisíc lidí, nebylo vidět na konec. Když dav začal zpívat, byla to velká síla.

Máte k Národní výjimečný vztah?

Milan: Je formálně úplně jiná než zbytek desky. Zařadili jsme ji na ni jako bonus, což ale neznamená, že bychom si jí vážili nějak míň. Naopak, myslím, že je důležitou součástí celkové mozaiky. Je to typ skladby, jako byly v minulosti třeba To sou hlásky. Taková vokální legrace, která zároveň i něco trefně glosuje.

Původně ale měla punkový základ, že?

Milan: Zkoušeli jsme ji klasicky v nástrojovém obsazení. Základní mužský part sboru hrála na prvním demáči basa. Nakonec jsme ale Národní nahráli a capella. Přijde nám, že takhle funguje víc než jako punková vypalovačka.

Funguje i coby součást alba. Měli jste při jeho psaní nějaký jasný koncept?

Milan: Na předchozí Ležaté osmičce jsme pracovali s tématem opakování, recyklace a vykrádání sebe sama. Nové album ale jednotící téma nemá. Teprve až z textů se vylouply určité protiklady – muž a žena, východ a západ, samota a dav, věda a umění. To je ale spíše náhoda.

Mardoša: Je to dáno tím, že písničky často vznikají v dlouhém období. Máme spoustu nápadů, a když nás některý zrovna

neinspiruje, odsuneme ho. Já mám třeba spoustu rozdělaných textů – ležáků. Když děláme desku, zkouším, jak fungují s tím kterým hudebním nápadem. Kolikrát mám své favority, ale na desce je nakonec nezpracujeme, protože rozdělané písničky si zkrátka říkají o jiné textové náměty. A naopak, z některých dlouho uleželých béček se najednou s hudbou vyloupnou nečekaní favorité. Některé textové základy na novém albu jsou hodně staré.

Který je nejstarší?

Mardoša: Kamarádky. Jejich základ je někdy z devadesátých let. Ale já tenhle postup mám často. Vzpomínám si, že třeba Splasklé vzpomínky jsem měl rozdělané už v období Biorytmů, ale dotáhl jsem je až za pět let na desce Kluci kde ste? Nápad občas dojde do slepé uličky, ale může se vrátit. Když k nám zrovna nepromlouvá, necháme ho ležet, a jednou třeba přijde jeho čas. I teď mám v šuplíku spoustu čekatelů.

To mě překvapuje, protože mi připadá, jako byste na předchozí Ležaté osmičce shrnuli dosavadní tvorbu a na A / B vykročili novým směrem.

Milan: Vždycky je obohacující sledovat, jak deska působí na jiné lidi. Když něco děláte čtyři roky, logicky ztrácíte odstup. Žijeme v konstantním toku kapely, a proto bych neřekl, že jsme udělali nějakou tlustou čáru. Každou desku vždycky definují písničky, které se na ni dostanou. Já si dlouho myslel, že na A / B jich nebude tolik, protože to

Jak to snažení vypadalo?

Mardoša: Průběžně jsme si nahrávali nápady, které vznikly při společném jamování nebo které někdo vymyslel doma, a zapisovali si nápady na texty. Pak jsme si řekli, že bychom mohli cíleně začít pracovat na desce. Všechny tyhle polotovary jsme s sebou vzali na soustředění. Vybírali jsme ty, které nás zrovna oslovovaly, a zkoušeli je rozvinout.

Natáčeli jste hned ve třech studiích. Podepsalo se to výrazně na tom, jak deska zní?

prostě nestihneme. Původně jsme uvažovali o jedenácti, nakonec jsme jich s vypětím všech sil dodělali třináct. Kdyby tam ty dvě nebyly, kdoví, jak by deska jako celek působila. Záměrně jsme používali více osmdesátkových klávesových zvuků. V demáčích byly cítit ještě víc, při nahrávání živých nástrojů ve studiu ta chemičnost mírně ustoupila do pozadí. Přesto si myslím, že A / B je zvukově hladká deska a ve své podstatě dost popová. Mám dojem, že Ležatá osmička byla zvukově daleko ostřejší a tvrdší album. Zkrátka A / B je výsledkem našeho čtyřletého snažení.

probíhalo ve studiu Sono ve dvou fázích, jen většinu zpěvů jsem zpíval v našem studiu Gui-tón. Pár základů pro demáče jsme udělali u Jury v jeho domácím studiu. Takže myslím, že ten nástrojový základ působí shodně. Ale zajímavostí je, že pět písniček z třinácti míchal někdo jiný než Dušan Neuwerth, a přitom se podle mého zvukově snoubí. S ní a Antikvariát míchal Pavel Karlík a Nadčasovou, Noční linky a Národní Pája Bohatý, který s námi zároveň i většinu alba v Sonu nahrával.

Některým skladbám vévodí smyčce. Bylo to v plánu?

Milan: Neřekl bych. Prostě někdy se stane, že je tam slyšíme. Jsou jen ve dvou skladbách, a i když si nemyslím, že by ty

písničky na nich byly vyloženě postavené, hrají v nich důležitou roli. Přijdou vždycky až v závěru a pomáhají gradaci.

Oproti singlové verzi jste upravili zpěvovou linku v Antikvariátu. Nebyli jste s původní podobou spokojení?

Milan: Někdy se mi stane, že si vymyslím zpěvovou linku, zdá se mi dobrá, ale bohužel nemá to potřebné prověření na koncertech. Takže ji nahraji tak, jak je v danou chvíli vymyšlená. Až potom se začneme skladbu učit hrát živě a já zjistím, že to není zcela přirozené. To byl přesně případ Antikvariátu. Nástup refrénu je pro mě teď daleko přirozenější než předtím. Takže jsem to znovu pře­zpíval a rázem se z vinylového EP Strana A stala ještě větší rarita.

Dalo hodně práce získat na hostování do skladby Rubik a Kubrick Jana Buriana s Markem Ebenem?

Milan: Pana Buriana jsem zastihl kdesi na Islandu a už na dálku souhlasil. Po jeho návratu do Čech jsme se spolu sešli, vysvětlil jsem mu ideu a předal text a demáč. Odvětil, že je to milé a že se mu líbí, co děláme. Dohnat Marka Ebena bylo kapku těžší, ale nakonec i díky panu Burianovi se to povedlo. Myslím, že se oba svého úkolu zhostili s lehkostí sobě vlastní. Jsou to prostě – jak se tam zpívá: dva géniové u stolu v přátelském hovoru.

V Nočních linkách zní trubka Oskara Töröka. Pokud se nepletu, je to snad poprvé v jakékoli písničce Tata Bojs?

Milan: No, poprvé to není, ale po hodně dlouhé době ano. Měli jsme krátké období, kdy s Tata Bojs hráli Ondřej Ježek a František Štáfek z OTK a právě František hrál na trubku. Z tohoto období existuje nahrávka Lelci.

Milane, vy se už delší dobu o kapelu staráte i jako manažer. Jak se vám to daří kloubit s tvorbou?

Milan: Je to takové běhání mezi dvěma světy. Když to trochu přeženu, tak pro umělce

Nicméně Oskarova trubka v Nočních linkách je z trochu jiného soudku. Když byla písnička natočena, shodli jsme se, že takový typ nálady, pro Tata Bojs dost netypický, řekl bych, se nám v písničkách snad ještě nikdy nepodařilo vytvořit.

Deska vychází, co bude následovat?

Milan: Já si teď potřebuju trochu odpočinout, protože závěr nahrávání byl strašný. Vždycky si říkám, že finiše jsou peklo, ale pokaždé mě překvapí, jak velké peklo to je. Nikdy to nejde naplánovat tak, aby bylo všechno v klidu, pokaždé je to nelidská hektika. Měli jsme už domluvené termíny turné, a tak jsme chtěli dodržet i termín vydání, který se mimochodem stejně už jednou o půl roku posunul. Původně měla deska vyjít před letními prázdninami.

to masterem desky končí a pro manažera začíná. Takže never ending story. Následuje obal, turné, ke kterému spadá vizuál a scéna... Naštěstí mám okolo sebe hodně lidí, kteří mi pomáhají, a nejvíc naše produkční Petra. Bez ní bych to nezvládl.

Není to i tak někdy otrava?

Milan: Sice pořád brblám, že mě to vysiluje a jsem unavený, ale kdyby mi to za to nestálo, tolik energie bych do toho nevrhal. Kapela je naše dnes už dospělé dítě, které si léta letoucí pipláme. Bere mi hodně síly, ale rád jí obětuji. Vlastně je to takový nekonečný proces, který graduje vždycky s albem a následným turné. Příští rok se

Když vyjde deska Tata Bojs, je to vždycky událost. Pozorujete na sobě, že se stáváte kultem?

Mardoša: Kult je poněkud přehnaný výraz. Ale je pravda, že jsme teď asi trochu

chci víc věnovat výtvarným věcem, rád bych uspořádal výstavu.

A mají Tata Bojs pořád kam spět? Mají nějaký cíl?

Milan: Kdybych měl konkrétní metu, hnal se za ní a pak jí nedosáhl, byl bych z toho nervózní. Proto si myslím, že je lepší si velké cíle moc nevytyčovat. Prostě chceme dělat písničky, které mají nějakou výpovědní hodnotu, nemusíme se za ně stydět a dotvářejí obraz našeho života. To mi stačí.

Jste stále pěšáci rokenrolu, kteří jdou po žebříčkách spíš dolů?

Milan: Pěšáci jsme stále, to už tak asi zůstane. A uvidíme, jak rychle po nich bude sestupovat nová deska.

vydal Black Point, pak jsme byli u Indies, následně u Warnerů a teď u Supraphonu. Do koncertů vždycky jdeme naplno, stejně jako když jsme začínali. Akorát tehdy jsme moc neuměli hrát, všechny ty fígle jsme se museli teprve naučit. Také jsme si sami nosili a skládali aparaturu a neměli nikoho, kdo by nás pravidelně zvučil. Vždycky jsme někam přijeli a tam byl člověk, který nás v životě neslyšel a zkoušel to nějak poštelovat. Kolikrát to muselo znít všelijak. Je pravda, že tohle bychom už dneska asi nedali.

Milan: Důležité je, aby měl člověk pocit, že to celé pořád někam spěje. Aspoň pro něj samotného. Nemusí pršet, hlavně když kape. Pokud to ztratíte a zdá se vám, že přešlapujete na místě, začnou vás síly opouštět. To je pak začátek konce.

známější než třeba v roce 1990. Já tyhle věci vnímám dost pozvolně. Nikdy jsme nevystřelili z nuly na sto. Sice jsme natočili desky, které nás tu a tam někam popostrčily, ale nikdy to nebylo po nějaké manažersko-mediální masírce. Kumulovalo se to postupně, což dokládá i to, u jakých jsme byli vydavatelství. První album nám na kazetě