Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Novinky

Co se děje

Redakční tipy

Headparáda

Ve studiu

The Prostitutes

Můj soundtrack

Masker

Čerstvé (z)boží

Max Bazowski

Headliner 1/3

Jelen

Headliner 2/3

Jelen

Headliner 3/3

Jelen v říjnu

Enface

Sima Martausová

TOP

8 posmrtných alb

Rozhovor

Zebra Katz

Enface

Myles Kennedy

Reportáž

Fenomén Liberec

Rozhovor

Paulie Garand

Čerstvé (z)boží

Červen

Headliner 1/2

Ellie Goulding

Headliner 2/2

Ellie Goulding

Rozhovor

Support Lesbiens

Art

7 nelepších architektonických obalů

Story

Story Acey Slade

Výslech

Mortal Cabinet

Rozhovor

Health

Téma 1/2

Producenti

Téma 2/2

6 dalších vyhledávaných producentů

Rozhovor

St. Germain

TOP

Madonna

Story

Jackie Crash

Jackie Crash

Papa Roach

Rozhovor

Five finger Death Punch

Retro

Kraftwerk

TOP

Bez šance

Návrat

Bez ladu a skladu

Anketa

Hudebnická knihovna

Rozhovor

Xindl X

Vizuál

Nabil

Rozhovor

Chelsea Wolfe

Výslech

TroubleGang

Rozhovor

The Dead Daisies

Song Story

Mňága a Žďorp

Rozhovor

Hrdinové nové fronty

Ženský element

Janet Jackson

Rozhovor

Mikoláš Růžička

Test

H-D Kvíz

Rozhovor

Tonya Graves

Insider

Martin Červinka

Televize

Videorama

Turné

Ben Cristovao

Kalendárium

Památné dny

Hip Hop 1/2

Elementy ulice

Hip Hop 2/2

Honza Pentifull

Klasika

Teď vážně

Folk 1/2

Bez cancáku

Folk 2/2

Kings of Convenience

Hard & heavy

Ocelové srdce

Jazz a blues

Bluesbar

Indie

Ty kytary!

Alternativa 1/2

Kroky podzem

Alternativa 2/2

Čankišou

EDM 1/2

MDMA

Mluvené slovo

Vyprávěj

Odjinud

Mimochodem

Tip

Struny podzimu

Recenze měsíce

Dave Gahan & Soulsavers

Recenze

19. 11. 2015

  •  
     

    rec

     

    enze

     

    10

    recenze

    1

  • zpet

    Olympic

    Souhvězdí romantiků

     

    Tak jdem hrát

    Se zombie tváří

    Jsem zmaten. Dostat na recenzování novou desku Olympic je čirá škodolibost a předpoklad, že se byť jen budu snažit být objektivní, nemá žádnou relevantní podstatu.

    Olympic pro mě vždycky byl a navždy bude pseudokulturním symbolem komančské připosranosti a alibismu. Už jako dorůstající teenager jsem podvědomě nenáviděl jejich status režimem tolerované kapely sloužící dementnímu argumentu, že i komanč přece podporuje rockovou hudbu pro mladé. Bylo to na zblití. Není sporu o tom, že pan Petr Janda a jeho kolegové spoluhráči disponují jistým talentem, ale důvod, proč pokračují v nahrávání a vydávání naprosto plytkých a historicky bezcenných alb, mi uniká. Nepochybuji o tom, že dodnes mají stále hrst zarytých fanoušků a fanynek vděčných za každou novou kolekci „melodických rockových písní s kvalitními texty a nápaditými aranžemi“. Já to vidím jinak. Pro mě to jsou naprosto neinvenční plísně s otřesnými texty a aranžemi, které hluboce urážejí termín retro, míříce někam zpátky do třetihor. Pozadí Kim Kardashian je zadkem anorektičky proti tomu, jak má Souhvězdí romantiků zoufale těžkou prdel a má i tak roztřesenou autorskou ruku, že by si ani nevyhonilo to romantické péro. O což se mimochodem na ploše nekonečných čtrnácti písní zoufale pokouší, a vůbec to nejde. Asi je rozptyluje ta normalizační loajalita, kterou já jim nemůžu nikdy zapomenout. Stejně jako „soudruh“ Michal David a jemu podobní, kteří naprosto bez jakékoli sebereflexe servilně vpluli do nových pořádků a adaptovali se na ně, ani Olympic pro mě nemá vůbec žádnou hodnotu v historické podobě a už vůbec ne v té současné. Takže nominaci na recenzování jejich novinky beru jako nechtěný vtip a nerozpakuju se přiznat k tomu, že jen s velkým sebezapřením jsem si poslechl fragmenty všech čtrnácti otřesných věcí. Nic na tom nemění ani hostování Laca Décziho (proč?) nebo houslového virtuosa s nulovým vkusem Pavla Šporcla (aha!). Ne, nechci, aby mi za krk dýchal smrad starých pořádků a jejich kulturních atašé v nově spíchlých kostýmech. Ne, děkuji.

    Kay Buriánek

    text

     

    1. Nech si o tom zdát

    2. Krteček

    3. Láska má bejt akorát

    4. Tak jdem hrát
    (Rockový šílenství)

    5. Asi to byl správnej flám

    6. Amoleta

    7. Lampión

    8. Život je vzácný dar

    9. Bourák

    10. Mimino

    11. Opilej touhou

    12. Láska je někdy černá

    13. Nám to neva
    (Vzpomínka na Mirka Berku)

    14. Nemám žádnej plán

     
     
     

    10

    recenze

    2

     
     
  • zpet

    Bryan Adams

    Get Up!

     

    Brand New Day

    Deska pro desku

    Bryan Adams si tentokrát mohl počkat na víc inspirace

    Kanadský zpěvák, kytarista a fotograf Bryan Adams zařadil na třinácté studiové album v pořadí symbolicky třináct skladeb. Přesněji řečeno deska obsahuje devět nových písní, které doplňují čtyři z nich nahrané v akustické verzi. Těžko říct, jestli mu při tvorbě nového materiálu chyběla invence, a tak se rozhodl vydat desku jen proto, aby něco vydal. Navíc většina tracků má stopáž jen kolem dvou a půl minuty.

    Jako spolupracovníka Bryan Adams angažoval producenta Jeffa Lynneho z Electric Light Orchestra a skládal společně s dlouholetým spolupracovníkem Jimem Vallancem. Výsledkem je malá sbírka jednoduchých songů postavených na vcelku povedených refrénech. Chybí pořádný rockový zápal, na druhou stranu album nepostrádá Adamsův pověstný cit pro kvalitní melodie.

    Jako první ochutnávka z této desky posloužila už v polovině srpna rytmicky šlapavá country rocková pecka You Belong To Me, která lehce připomíná hitovky od Johnnyho Cashe. Nakonec ale mezi devíti novými songy nenajdete žádný zásadní hit. Rozhodně poznáte, že posloucháte Bryana Adamse a budete lovit v paměti, kdy a kde jste už na tu či onu píseň v jeho dosavadní diskografii narazili. I po několikátém poslechu se zeptáte: Kam se ztratil ten muzikant, který vytvořil několik zásadních hymnických skladeb rockové historie? Návrat k jeho hudebním kořenům se nekoná, spíš pokračuje v nevýrazné tvorbě posledních sólových alb.

    Grafiku alba Get Up! zvolil Bryan Adams černo-bílou s šedými tóny, které oživil trochou červené. Snad tím chtěl signalizovat čistotu a s největší pravděpodobností naopak nechtěl naznačit, že deska je šedivá, jenže… ona taková je.

    Iva Boková

    text

     

    1. You Belong to Me

    2. Go Down Rockin‘

    3. We Did It All

    4. That‘s Rock and Roll

    5. Don‘t Even Try

    6. Do What Ya Gotta Do

    7. Thunderbolt

    8. Yesterday Was Just a Dream

    9. Brand New Day

    10. Don‘t Even Try
    (acoustic version)

    11. We Did It All (acoustic version)

    12. You Belong to Me
    (acoustic version)

    13. Brand New Day
    (acoustic version)

     
     
     

    10

    recenze

    3

     
     
  • zpet

    Marek Ztracený

    Pády

     

    Pády

    Pořád to není ono

    Marek Ztracený má pro pop hodně talentu, jenže chybí producent.

    O tom, že Marek Ztracený v sobě má nebývalý hudební talent a cit pro popovou melodii, není pochyb. Jeho zjevení se skladbou Ztrácíš patřilo k důležitým okamžikům tuzemského středního proudu. Jenže od té doby, co se jeho cesty rozešly s producentem Martinem Ledvinou, na svých nahrávkách bojuje se soustředěním. Chce mít všechno najednou – pop, rock, elektroniku, dojáky, vtip, nadhled i emoce, až ze všech těch snah zůstává tak nějak uprostřed a z jeho boty posluchače šimrá sláma. Týká se to i aktuální čtvrté desky Pády, na níž jsou opět vedle vkusných popových kusů, jakou je titulní skladba, blbosti, které by měly maximálně strašit ve zkušebně. Když Ztracený po emotivních písničkách začne zpívat do sýrového reggae rytmu „stává se to i v lepších rodinách, že chlap se vrátí v ranních hodinách“ a konec písničky okoření dryáčnickou zvedačkou, působí to na atmosféru asi tak, jako když Halina Pawlovská vtrhne do cukrářství. Je přitom patrné, že když se zrovna nedopouští „humoru“, tak na sobě Ztracený pracuje – desku tentokrát překvapivě nepostavil na pianu, ale kytarách, textových i melodických nápadů má nepočítaně. Jenže na to, aby je sjednotil do kompaktního a vkusného celku, už sám nestačí. Je symptomatické, že z desky tak jako dotažené vystupují zrovna ty skladby, které natočil „s někým jiným“, mimo vlastní produkci. I když singly jsou v dnešním středním proudu nejdůležitější komodita a Ztracený je má, po doposlechnutí jeho poněkud nesoudržné novinky zůstane i tak pocit, že jako muzikant má na víc.

    Honza Vedral

    text

     

    1. Kolikrát

    2. Víš lásko

    3. Stůj při mně dál

    4. Pády

    5. Povolání syn

    6. O pravdě

    7. Stává se to i v lepších rodinách

    8. Opona

    9. Život

    10. Snad se něco stane

    11. Víš lásko (Long Version)

     
     
     

    10

    recenze

    4

     
  • zpet

    John Newman

    Revolve

     

    Come And Get It

    S nezlomnou energií

    Na Revolve John Newman navazuje na debut, jen s větším důrazem na taneční složku.

    Brit John Newman je pěvecky jedním z nejpozoruhodnějších úkazů současné ostrovní scény. Kromě skvělé barvy hlasu nabízí na Revolve i několik silných melodií, ale tím bychom mohli pomalu končit. Jeho písně mají sice dynamiku ostrou jako břitva, ale zároveň jsou tak trochu fraškami. V mezičase mezi debutem a druhým albem se Newman očividně nadopoval pořádnou dávkou sluníčkové energie, a tak ji chce mermomocí každým tónem rozdávat na všechny strany. Vydržet by to šlo tak do půlky desky, poté už to začíná spíše lézt na nervy.

    Zpěvák sice žánrově navazuje na o třídu lepší debut, ale tentokrát víc sází na hopsavé taneční aranžmá, které dělá z desky trochu soulovou spartakiádu. A kdykoli si posluchač myslí, že si konečně na chvilku oddychne, Newman se v další písní vrátí ještě s větší vervou. Nekonečná diskotéka zvolní teprve až při skladbě I’m Not Your Man, kde zpěvák konečně odkrývá svůj skutečný talent, hlasový i skladatelský.

    Problém netkví v tom, že by se Newman rozhodl udělat taneční album, ale spíše v tom, že se rozhodl zcela zazdít svoji niternější stránku. I přes posměšné poznámky k jeho nezlomné energii není deska žádnou ohromnou katastrofou. Ale je jednou z těch, na kterou musí být člověk ve správnou chvíli na správném místě a správně naladěn – nejlépe na zpěvákově vystoupení, kde mu ten neutuchající elán budou všichni přihlížející závidět.

    Michael Švarc

    text

     

    1. Revolve

    2. All My Heart

    3. Something Special

    4. Lights Down

    5. Come And Get It

    6. Never Give It Up

    7. Tiring Game

    8. Give Me Your Love

    9. I’m Not Your Man

    10. Killing Me

    11. We All Get Lonely

     
     
     

    10

    recenze

    5

     
     
  • zpet

    Seal

    7

     

    Do You Ever

    Zpátky v dobrém i zlém

    Jeden neví, jestli se na novince Seal vrací k tomu, co umí nejlépe, nebo jen recykluje okoukané zboží.

    Z prvního dojmu jde tak trochu strach. Booklet je plný fotek, na kterých britský zpěvák objímá děti, jako kdyby mělo jít o nějakou charitativní agitku. Je to zvláštní kontrast, neboť skladby vlastně nic takového neobsahují. Naopak, Seal se vrací do devadesátých let, kdy dělal uhlazený popsoul o lásce a bolavém srdci.

    Na 7 jsou tak hlavně silné balady a orchestrální pop. Zpěvákovo žonglování s elektronikou a taneční hudbou, ke kterým přilnul na posledních albech, už se zde jen nenápadně přihlásí o slovo v Life On The Dancefloor, jinak je prozatím minulostí. Novinka je osobní album, Seal dopředu avizoval, že na něm bude reflektovat rozpad manželství a rodiny (aha, tak proto ty děti!), ale vlastně vůbec netlačí na pilu, nehraje na city a rozhodně nekňourá jako, řekněme, Robin Thicke na loňské podobně katarzní desce Paula.

    Seal si prostě jenom vyhrnul rukávy, vrátil se do práce a že mu nebylo zrovna do tance, je vlastně dobře – mnozí fanoušci návrat ke staré poloze uvítají. To bohužel nic nemění na tom, že po obsahové stránce zpěvák jen recykluje model, jímž se kdysi proslavil, mírně šablonovitý soul, který táhne a prodává především zpěvákovo charisma a ten stále nezaměnitelný hlas.

    Jarda Konáš

    text

     

    1. Daylight Saving

    2. Every Time I‘m With You

    3. Life On The Dancefloor

    4. Padded Cell

    5. Do You Ever

    6. The Big Love Has Died

    7. Redzone Killer

    8. Monascow

    9. Half a Heart

    10. Let Yourself

    11. Love

     
     
     

    10

    recenze

    6

     
     
  • zpet

    Mortal Cabinet

    Necrotica

     

    Cirkus mrtvých

    Zlá deska

    Na superdekadentní desce nikdo ze „tří úchyláků“ nepřekročil vlastní stín.

    Od začátku bylo zřejmé, že projekt Mortal Cabinet bude něco pro vyznavače temných odstínů života, nekompromisních textů a očistné síly zloby vyjádřené hudební formou. Pokud mají František Štorm z metalových Master’s Hammer, Samir Hauser coby hlavní postava EBM formace Vanessa a horror­coreový rapper Řezník, kteří se v projektu sešli, něco společného, je to cynický a špinavý pohled na svět, který vidí ve vší kráse jeho hnusu a bez iluzí. Přestože jejich žánrový rozptyl se na první pohled může zdát velký jako anální kolík ve filmové sérii Nestydatá mláďata, na albu Necrotica jsou ve spojení těsnějším než Jaro Slávik ve svých prvních filmových zážitcích před kamerou. Metalové kytary penetrují elektronické rytmy, do hypnoticky dekadentních Hauserových a Štormových vizí štěká Řezník svůj místy primitivně rýmovaný, ale za každou cenu provokativní a „zlý“ rap. Výsledek je sice samoúčelný, ale nedá se mu upřít cit pro detail a bahenní atmosféru. Asi nejblíž má logicky k tradičnímu zvuku Vanessy, i když oproti té je přece jen nahrávka zvukově mnohem víc zahleděná do minulosti. Rozpoznatelná je ale i v účinných sloganech, jako je ten ze skladby Nenávidím svůj job. „Mlátím sebou ode zdi ke zdi, moje psychika je narušená, ráno zvracím hrůzou a večer vděčně padám na kolena,“ zkrátka utkví. Když deska dohraje, zbude z ní přesto jen jediné překvapení, že žádná odbočka z dávno nastavených kurzů se po hudební ani textové stránce u žádného ze zúčastněných nekoná. To se u superprojektů evidentně stává, i když si berou inspiraci v hnusu.

    Honza Vedral

    text

     

    1. Cirkus mrtvých

    2. Crowley

    3. Menší zlo

    4. Baterie kurev

    5. Hlavonožec

    6. Nenávidím svůj job

    7. Černý myslivec

    8. Láska a hniloba

    9. Boží stáda

    10. Televangelista

    11. Pojď a ignoruj to

    12. Orgie iluminátů

     
     
     

    10

    recenze

    7

     
     
  • zpet

    Ellie Goulding

    Delirium

     

    On My Mind

    Unavený nadprůměr

    Goulding chce s Deliriem do popu vnést něco nového. Ale v půlce jí dochází dech.

    První věc, které si posluchač všimne, je celková změna projevu. Zpěvačka už tolik neexperimentuje s hlasem a už vůbec na něm nestaví své skladby, což bylo pro její dřívější tvorbu typické – hlavní byl hypnotický vokál roztoužené femme fatale a teprve pak následovala hudba.

    Na Deliriu na to jde obráceně. Soustředí se na samotné skladby, primární jsou melodie, současné rave-popové aranže a snaha přijít s něčím novým. Což se opravdu daří, skladby Keep On Dancin‘ či On My Mind opravdu působí v rámci středního proudu lehce novátorsky, svěže, a ačkoli vlastně těží z osvědčených indiepopových postupů. Goul­ding jim totiž dodává tvář velkého šoubyznysu. Zásluhu na tom má především producent Max Martin, který se na současný ženský pop zaměřuje s ďábelsky přesnou muškou, připomeňme jeho hity z poslední doby Shake It Off pro Taylor Swift nebo Roar Katy Perry.

    Ellie Goulding jde pod jeho taktovkou na jistotu. Delirium tak nabízí nadprůměrné singly, které prostě baví. Ale v polovině desky po superhitu Love Me Like You Do přichází také poněkud unavená vata. Víceméně se už jen opakují žánrové postupy a nebýt výjimečného zpěvaččina hlasu, důvodů pro opakovaný poslech by se moc nenašlo.

    Jarda Konáš

    text

     

    1. Intro (Delirium)

    2. Aftertaste

    3. Something In
    The Way You Move

    4. Keep On Dancin‘

    5. On My Mind

    6. Around You

    7. Codes

    8. Holding On For Life

    9. Love Me Like You Do

    10. Don‘t Need Nobody

    11. Don‘t Panic

    12. We Can‘t Move To This

    13. Army

    14. Lost And Found

    15. Devotion

    16. Scream It Out

     
     
     

    10

    recenze

    8

     
     
  • zpet

    Tori Kelly

    Unbreakable Smile

     

    Expensive

    Inspirace odjinud

    Debut zpěvačky Tori Kelly má náboj a není přehnaně podbízivý.

    Velký hlas, chytlavé melodie a pohodová nálada, to jsou prvky, které nejlépe charakterizují debut mladé Američanky Tori Kelly. I přesto se nelze ubránit otázce, jestli jsme ty stejné písně, nebo minimálně některé jejich motivy, už dávno někde neslyšeli. Hned po prvním přehrání desky je totiž znát, kam zpěvačka sáhla pro inspiraci – ke Christine Aguileře, Jessie J či Alicii Keys. Nejeden posluchač se jistě nachytá a Tori si s některou ze zmiňovaných souputnic splete.

    Není to, alespoň po hudební stránce, nutně špatně. Od svých kolegyň Tori pouze vyextrahovala to nejlepší – náboj, energii a elán. Přestože je jednoznačně popovou zpěvačkou, nesnaží se být zbytečně podbízivá a pozornost posluchačů si chce získat skutečně jen svým projevem. A pokud je v popu důležité napsat chytlavé písničky a oslovit s nimi masy lidí, je Tori Kelly důkazem, že něčeho takového lze dosáhnout už s debutem.

    Na desce navíc střídá dvě hlavní polohy – ráznou popovou, kterou kombinuje s r’n‘b a soulem, a intimnější popfolkovou, kde jí sekunduje především kytara. S nenucenou lehkostí bravurně zvládá obojí a do budoucna bude pro Tori důležitá pouze jedna věc. A to, aby se více přimkla k sobě samé a oprostila se od zbytečných inspirací „z druhé ruky“.

    Michael Švarc

    text

     

    1. Where I Belong

    2. Unbreakable Smile

    3. Nobody Love

    4. Expensive feat. Date Jack

    5. Should’ve Been Us

    6. First Heartbreak

    7. I Was Made For Loving You feat. Ed Sheeran

    8. City Dove

    9. Talk

    10. Funny (Live)

    11. Art Of Letting Go

    12. California Lovers
    feat. LL Cool J

    13. Falling Slow

    14. Anyway

     
     
     

    10

    recenze

    9

     
     
  • zpet

    Def Leppard

    Def Leppard

     

    Dangerous

    Další sázení na jistotu

    Def Leppard sice recyklují, ale výsledek se i tak poslouchá hezky.

    Def Leppard se na hudební scéně pohybují téměř čtyřicet let. Zbytečnou nadprodukcí studiových nahrávek legendární britská kapela, která má na kontě řadu klasických rockových hitů, rozhodně netrpí. Na jedenácté album se čekalo sedm let a šlo o nejdelší pauzu mezi nahrávkami v historii kapely.

    Přestože původně kvintet v čele se zpěvákem Joe Elliottem plánoval nabídnout pouze pár nových songů na EP, ve finále vytvořil plnohodnotné album. Novinka je melodičtější, tvrdší a oproti předchozí desce „současnější“. Je postavena hlavně na harmoniích a hlasitých kytarách, přesto nijak nezatlačuje do pozadí rytmiku a zpěvy. První polovina skladeb reprezentuje tradiční tvorbu Leppard v podobě náladových písniček s velmi melodickými refrény. Druhá půlka je experimentálnější a pestřejší. Najdete na ní i materiál, jaký jste od kapely nikdy dříve neslyšeli, mix zvuku sedmdesátých a osmdesátých let s tím současným.

    Jako první ochutnávku Def Leppard nabídli singl v podobě otvíráku Let‘s Go, ve kterém je slyšet typický rukopis kapely, začátek by si dokonce leckdo mohl splést s úvodem dvacet osm let staré hitovky Pour Some Sugar On Me.

    Def Leppard zkrátka ctí heslo, že klasický rock se vrací, a tak není třeba riskovat, i když to znamená, že kapela zřejmě nerozšíří sérii hitových singlů o další perly. Přesto si mírně zaexperimentovala, například v diskem šmrncnuté skladbě Man Enough, tanečním popem okořeněné Energized, v psychedelickém folk-blues Battle Of My Own či country políbené akustické baladě Last Dance.

    Def Leppard na novince tak trochu zrecyklovali to, co nabízeli dřív, a navíc implementovali přidanou hodnotu v podobě moderního zvuku. Vzhledem k tomu, že zachovali úroveň i kvalitu a výsledek se poměrně příjemně poslouchá, není to vlastně vůbec špatně.

    Iva Boková

    text

     

    1. Let‘s Go

    2. Dangerous

    3. Man Enough

    4. We Belong

    5. Invincible

    6. Sea Of Love

    7. Energized

    8. All Time High

    9. Battle Of My Own

    10. Broke ‚N‘ Brokenhearted

    11. Forever Young

    12. Last Dance

    13. Wings Of An Angel

    14. Blind Faith

     
     
     

    10

    recenze

    10

     
     
 
×
Čtete:
2015/11
19. 11. 2015

Recenze

5. 11. 2015 1/2

Recenze

5. 11. 2015 2/2

Duel

Richard Müller

SMS REC

SMS/RECenze

Naživo

Young Fathers

Naživo

Converse workshop

Naživo

Nouvelle Prague

Naživo

Madonna

Naživo

Jaga Jazzist

Naživo

Tata Bojs

Naživo

Róisín Murphy

Naživo

Prodigy

Naživo

Joe Satriani

Naživo

Health

Naživo

Sto zvířat

Naživo

Troublegang

Naživo

Kryštof

Naživo

Simply Red

Naživo

Anti-Flag

Tipy

Kam vyrazit?

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.