New Order

Music Complete (2015)

Symfonie minimalismu

Designového mága Petera Savilla jsme tu vzývali už při ohlížení se za temnou ikoničností Uknown Pleasures od Joy Division. Teď ho tu máme znovu. A opět stojí na vrcholu. Britský eklektik si svůj styl celý život brousil na rozvíjení nadčasovosti evropské moderny a jeho génia zachytily desítky alb ze stáje legendární Factory Records. Jeho vizualizace výtečné aktuální desky New Order pokračuje v nastoleném směru. Saville se tentokrát obrací k poválečné abstrakci se stejným smyslem pro absolutní čistotu a harmonii tvarů i barev, s jakou ji léta tvaroval už nizozemský mistr Piet Mondrian. Saville je postmoderní recyklátor, který ale staré krásy se současnými detaily spojuje citlivě a především elegantně. Přední strana obalu Music Complete si sebevědomě a naprosto právem žádá o velký formát a místo v galerii. Všem nadšencům nezbývá nic jiného než si pořídit luxusní box set, v němž má každá píseň z desky vlastní černobílý cover i vlastní barvu pro vinyl. Půvab geometrie, souhra linií, barvitosti, hudebního obsahu, merche, doprovodných vizuálů, zkrátka všeho.

The Velvet Underground & Nico

(1967)

Pomalu oloupejte a uvidíte

Andy Warhol v polovině 60. let ze své Factory přestává chrlit pop-artová plátna a pokouší se dobýt jak experimentální kinematografii, tak hudební průmysl. Výsledkem společné spolupráce s Velvet Underground jsou koncerty v podobě multimediálních performancí, které mají sílu likvidovat hranice mezi oběma médii. Kapela s nezaměnitelnou aurou levituje na pódiu, přes těla se valí projekce Warholových extrémních snímků tematizujících plynutí času, jež mnohdy působí jako jeho vlastní rozpohybované obrazy. Intenzita a inovativnost vystoupení ve své době zasahují snad všechny přihlížející, fascinace se nevyhýbá ani rané sestavě Pink Floyd. Warhol je producentem, strůjcem image i duchovním otcem kapely a logicky obstarává obal pro debutovou nahrávku. Přesto, že sítotiskový banán dnes patří mezi globálně rozšířené opusy, které se tisknou prakticky na cokoli, drtivá většina smrtelníků zapomíná, že Warholův původní majstrštyk dokázal skutečně pobuřovat. Na prvních vydáních alba je totiž žlutý banán totiž pouze nálepkovou slupkou, po jejímž strhnutí (vybízel k němu přímo slogan Peel Slowly and See) odhalíte ztopořený narůžovělý obsah. Obal ve své době postrádal i název kapely, na bílém podkladu dominovala pouze nálepka banánu a jméno autora – Andyho Warhola. Na jedné straně typicky sebestředná záležitost, na té druhé promyšlený vtip podtrhující dekadenci a sexuální náboj desky i formace samotné. Mimochodem, tisk coveru vyžadoval technologicky náročnější postup, nicméně společnost MGM se o finanční vklad nestrachovala s vědomím, že Warholovo jméno zaručí stabilitu prodejů. Nestalo se tak a desky se během pěti let prodalo pouhých třicet tisíc kusů. Z dnešního pohledu je každopádně jasné, že ideálnější start pro nesmrtelný kult snad ani neexistuje.

Andy Warhol eating

a hamburger

The Velvet Underground
& Nico – I‘ll Be Your Mirror

Manic Street

Preachers

Journal For Plague

Lovers (2009)

Portrét bolesti

Surový obal, kvůli němuž několik britských supermarketů ani neuvedlo devátou studiovku velšských matadorů do prodeje. Cenzoři pravděpodobně sami nezvládli pohled do očí chlapce s napuchlou tváří, dost možná účastníka pouliční bitky, oběti šikany nebo domácího násilí. Určitá míra kontroverze a zdánlivé nepřístupnosti už ale k britské umělkyni Jenny Savillové patří odjakživa (pro MSP už navíc předtím vytvořila podobně nevybíravý obal pro desku The Holy Bible). Vychází z klasické figurativní malby, v jejích hrubých fyzických obrazech se ale odráží radikálnost depresivních vizí Francise Bacona. Přísná malířka o sobě tvrdí, že zobrazuje lidské maso, protože není nic přirozenějšího. Milovnice díla a myšlenek Sigmunda Freuda, kterou zajímá primárně odvrácená, špinavá stránka věcí, na něž obecně nahlížíme jako na něco esteticky přívětivého a pěkného. Jednou dokáže zachytit nepříjemnost pohledu na extrémní obezitu, podruhé vyobrazí profil půvabné ženy, jíž se ale (ne)patrně rozpadá obličej. Vše navíc s až reportážní bezprostředností, jako by si byla skutečně vědoma, že jakákoli, ať už opravdová, nebo umělá krása se musí vyvážit autentickým hnusem. Nejpravdivější obal tohoto výběru.

Blur

Think Tank (2003)

Tahle moderní láska

Geniální alba si žádají geniální obaly. Bývalá naděje bristolského streetartového undergroundu a dnešní globální superstar nevymyslela sedmé nahrávce Albarnových renesančních hrdinů „pouze“ výjimečnou vizuální identitu, ale i název. Think Tank se už ostatně jmenuje jeho o něco starší kus napálený (Banksyho typickou šablonovou metodou) na kus rezivějícího ocelového plátu. Stejně jako na pozdějším obalu desky Blur i tady dominují mužská a ženská postava v archivních potápěčských helmách, jen s tím rozdílem, že oba sedí u stolu, připíjejí si vínem, zatímco nad nimi se rozpíjí růžové srdce. Právě tenhle piece se v následné aukci stal jedním z jeho vůbec nejdražších děl, anonym za něho složil víc než 62 tisíc liber. Ať už Banksyho považujete za mimoběžného boha, anebo za „Babiše street artu“, trefný sarkasmus ve vizualizaci Think Tanku dodnes funguje dokonale. Posloucháte desku, v níž se jako ve vyspělé umělecké koláži sbíhají nejrůznější hudební vlivy a která textově postihuje jak smutek nad invazí do Iráku, tak nad chaotickým shonem současného světa nebo nad čím dál větší křečovitostí v navazování intimních mezilidských vztahů. A právě při tom vidíte obraz zamilovaného páru. Oba si jedou své vlastní soukromé think tanky, vítězí tu myšlenková uzavřenost a vůbec neschopnost vyjádřit vlastní pocity a emoce. Obě popkulturní ikony si tenkrát zkrátka a dobře ideově zatraceně sedly a nic už na tom nezmění ani fakt, že Banksy se zpětně vyjádřil, že ke spolupráci s Blur svolil čistě z toho důvodu, aby zaplatil nájem.

Massive Attack

Splitting The Atom (2009)

Štěpení aztéckých lebek

Jestli v tomhle subjektivním výběru máme Banksyho, byl by hřích vynechat jednoho z inspirativních velikánů, k nimž se sám neustále hlásí. Jmenuje se Robert Del Naja. Zpěvák a zakladatel Massive Attack, člověk se širokým záběrem a neutuchajícím zájmem o sociální a politická témata své země, potažmo Země. Dodnes je považovaný za vůbec prvního tvořivce, který v průběhu 80. let v Bristolu začal coby 3D páchat první skutečně kvalitní, Amerikou poučené graffiti kusy. V podstatě tak odstartoval streetartovou revoluci, z níž později vzešli všichni další včetně Banksyho. Vervu, chuť provokovat a vzněcovat kritické myšlení neztratil ani ve chvíli, kdy se z ulice přesunul na pódium a do galerií. Obal pro EP jeho domovského gangu zavedených hypnotiků je sugestivní úkaz novodobého expresionismu. Má v sobě sílu zaútočit na vaši imaginaci a pošťouchnout k interpretacím. 3D vycházel z aztécké mytologie i křišťálových lebek, na první pohled je navíc zřejmá inspirace pohansky živelnou tvorbou legendy Basquiata. Mimochodem, francouzský režisér Edouardo Salier natočil pro ústřední píseň video, které rovněž nepostrádá potenciál řezat do vašich smyslů. Řeč je o designově vycizelovaném průletu skleněným peklem uprostřed temné metropole, přičemž dílo zkázy má dle všeho na starosti něco, co vypadá jako gigantický zmutovaný králík. Bizarní apokalypsa s omamným soundtrackem od Massive Attack. Velké doporučení.

Yeah Yeah Yeahs

It’s Blitz! (2009)

Vnuknutí

Chtělo by se říct, že pokud by Andy Warhol byl dnes naživu, newyorské artpopové trio v čele s éterickou Karen O by patřilo mezi jeho jasné favority. Průbojní Yeah Yeah Yeahs měli vždy dostatečně blízko k umělecké avantgardě a jejich třetí (a dosud nejosobitější) album to jedině potvrzuje. Jako by se radikální švýcarský konceptualista Urs Fischer rozhodl, že fotografii pro obal desky pojme jako imaginaci jejího poslechu. Ruka extravagantní zpěvačky drtí vejce stejně přímě a razantně, jako by to s ním provedla úderná hudba její kapely. Zachycení prostého kouzla okamžiku, navíc s věcí, která může působit naprosto všedně. Právě v tom tkví ojedinělá magie Fischerovy tvorby. Dokáže banalitu přetvořit v něco zcela unikátního a nevídaného. Anebo vám alespoň takový pocit vnuknout. Kličkuje mezi neřízeným dadaismem a surrealismem. Žádný z jeho objektů nepostrádá vtip a spontaneitu, přestože často zachycuje fázi rozkladu nebo alespoň částečné deformace. V galeriích je schopný jednotlivé místnosti propojit tak, že vybourá obří díry do zdí. Jindy vás ze sálu do sálu pošle přes podlahu propadlou do písku, abyste vzápětí kličkovali v dešti tvořeným z enormních modelových kapek. Pokud byste někdy zavítali na jeho výstavu, už alespoň víte, co konkrétně u toho máte poslouchat.

King Crimson

In The Court Of The
Crimson King (1969)

Schíza 21. století

Nejpalčivější obal tohoto výběru. Pokud byste na tenhle zneklidňující obraz narazili někde na zdi v podobě obřího muralu, otřese vámi úděs, abyste vzápětí propadli čisté fascinaci. Jeho autor, mladý programátor a dle všeho velmi talentovaný malíř Barry Godber, ho nazval přímo dle albového singlu 21st Century Schizoid Man. Dost možná náhodou vytvořil dílo, které i po dlouhých šestačtyřiceti letech neztratilo pranic ze své mocné působivosti. V tom výrazu je zhmotněný strach, křeč, šílenství i zoufalost, přesně ten typ obalu, který emotivností předčí i hudební obsah samotný. Godber dokázal umně skloubit vizuální psychedelii s ukázkovým expresionismem a dodnes jeho malbu fanoušci zcela právem připodobňují ke stejně depresivnímu (jen slavnějšímu) obrazu Nebuchadnezzar malíře a básníka Williama Blakea. Oba nesmrtelné okamžiky nepříjemně zachycují touhu raněného utéct nebo se alespoň schovat. Godber, sám s vizáží novodobého prokletého básníka, měl evidentně našlápnuto stát se velkým malířským objevem. Krutou ironií osudu zůstává, že pár měsíců po vydání desky zemřel na infarkt. Ve svých čtyřiadvaceti letech, jako autor fenomenálního obalu, jednoho koncertního plakátu a celé řady nikdy nezveřejněných klenotů.

King Crimson – 21st Century
Schizoid Man