Meet Factory,
Praha, 16. 11. 2015

A) Jsem pochopitelně sebestředně nadšen, když některé moje hlášky zlidoví, jako například ta o Meet Factory coby klubu na samém okraji města. B) Jsem navýsost spokojen, když někdo hraje nahlas, neurvale a ještě přitom vyvolává duchy ikonických postav, jež formovaly novodobé hudební dějiny. Míněno kvalitní, ne ty komerčně úspěšné. V případě A Place To Bury Strangers jsou to bezpochyby hlavně The Jesus and Mary Chain a Sonic Youth. Nebyl jsem žel svědkem jejich úplně prvního vystoupení v Praze, ale znám dobře jejich desky a vím, nebo alespoň tuším, odkud a kam jdou. Pondělní fabrika byla zmenšená a pojímala tolik lidí, jako by v metropoli hrála nějaká trochu víc známá regionální kapela, což je celkem smutné zjištění. Na druhou stranu měl člověk hned přehled, kdo opravdu přišel a kdo jenom klikal na tom dementním Facebooku. A rázem se taky cítil tak trochu jako mezi svými.

Předskakující Grooms jsou určitě fajn týpci, hrát také umí, jenom je to trochu gympl. Pár hezkých momentů by se v jejich setu našlo, ale vyžadovalo by to jisté soustředění a jako na potvoru jejich styl je tak hermafroditní, že zachytit se nějakého bodu a držet se ho je velmi obtížné. Takže to odnesl bar, kde naštěstí ten večer nebyly žádné fronty, barmani

byli tudíž v dobrém rozmaru a reagovali velmi pružně.

S nástupem A Place To Bury Strangers bylo rázem všechno jinak. Je to jako stoupnout si před větrák zapnutý na největší obrátky, kdy mezi vámi a jím jsou jen konfety a hovna. Obojího si domů donesete tolik, že budete nacházet zbytky pojiva i třpytek ještě měsíc poté. Literárně řečeno, samozřejmě. Intenzita jejich pódiové prezentace je rafinovaně na hranici snesitelnosti. Pro slabší a nepoučené jedince daleko za ní. Koeficient rozpoznatelnosti jednotlivých skladeb – nula. Jste vystaveni hlukovému násilí, které se navíc stupňuje a jediným únikem je útěk, přesto jsem jedinců na rezignovaném ústupu napočítal jen pár. Tohle není jako jít do klubu a odnášet si nějaké relevantní zážitky. Koncert APTBS je totiž čirá seance. A tak je třeba s ním i nakládat. Fanoušci, řekněme, Coldplay, v horším případě po všech stránkách „ostravsky“ dokonalých Kryštof, by dostali po deseti vteřinách psotník, my divní jsme si prožili takový malý, ale sakra zapamatovatelný orgasmus. Jenom nechápu, kde ten večer byli všichni ti scenesteři, pražští influenceři, odborníci na všechno a nic, i zaručeně nejvíc vyhajpovaní umělci nového věku lokální hudby. Přitom vstupné bylo milosrdné a Meet Factory je přijemný klub. Asi vítr, Máchale, asi vítr.