text Vojta Libich

foto universal music, Lucie Levá

Občas to připomínalo politickou diskuzi na sjezdu Amnesty International. Kdo však zná agendu této vysoce radikální punkrockové veličiny, ani by nic jiného nečekal. Anti-Flag jsou známí svými levicovými a především silně pacifistickými postoji, které jsou také textovou náplní prakticky celé jejich tvorby. Navazují tím nejen na étos legendárních
The Clash, ale i na americkou tradici moderního protestsongu, kterou známe od Bruce Springsteena, ale například také od Rage Against The Machine. Teď už ale nechme slovo bubeníkovi, který si říká Pat Thetic, s nímž jsme mluvili v šatnách pražského Lucerna Music Baru.

Jak vidíte současnou atmosféru v Evropě kolem uprchlické krize očima poměrně

radikální politické kapely z USA, která už problematiku imigrace a negace vůči ní zná velice dobře z domova?

Samozřejmě to velice bedlivě sledujeme a jsme si vědomi, jak moc vyhrocená ta situace je. Bohužel je to skoro přes kopírák jako to, co se dělo a děje u nás zejména v souvislosti s mexickými a jihoamerickými imigranty. Lidi jako Donald Trump staví svůj reálný politický úspěch na vytváření a udržování strachu. To se brzo stane i v Evropě. Uprchlická krize je strašná situace, ti lidé nemají kam jít, z jejich domovů je vyhnaly bomby a zbraně – nutno poznamenat, že dost často americké bomby a zbraně – a první, co se jim stane, je, že přijdou do naprosto nepřátelského prostředí. Bohužel se vždycky najdou lidi u moci, kteří budou chtít využít

Není trochu podezřelá americká nezúčastněnost? Tím myslím konkrétně v syrské občanské válce.

Jasně že je. Jenom to dokazuje, co si všichni myslí už dávno. Cynická odpověď na otázku, proč se v případě Sýrie Spojené státy neangažují, by zněla: žádná ropa. Skutečnost je samozřejmě mnohem komplikovanější. Kdo jsou totiž ti hodní? Ani já bych nevěděl, na čí stranu se připojit. Assad je očividně naprostá lidská zrůda, členové ISIS uřezávají lidem hlavy... jak přesně chcete v tomhle hledat kladné hrdiny? Takže znovu – jediné řešení, jakkoli utopické, je přestat zbrojit. Když nebudou zbraně, nebude nikdo, kdo by mačkal spoušť.

právě téhle atmosféry ve svůj prospěch. Je ale jasné, že neexistuje jednoduché řešení – kromě toho nejjednoduššího: přestat zbrojit, přestat bojovat, přestat zabíjet.

Mně osobně třeba taky nebyl hlavní protikandidát John Kerry dvakrát sympatický, ale Bushova administrativa i celá osobnost byla tak otřesná, že bychom opravdu brali kohokoli, jen aby to nebyl on. Spousta lidí měla tenkrát možná problém s faktem, že jsme my jako punková kapela s prakticky anarchistickými postoji nabádali lidi, aby šli k volbám. My si ale myslíme, že každá změna se musí dít zespodu. Bohatí lidé vždycky budou volit, budou volit tak, aby získali víc. Pokud obyčejní lidé nezačnou o věcech rozhodovat, vždycky bude někdo jiný rozhodovat v jejich

Před více než deseti lety jste se spolu s dalšími kapelami jako Rancid, No Doubt či Foo Fighters zúčastnili masivní hudebně-politické kampaně Rock Against Bush, která se snažila zabránit znovuzvolení prezidenta George W. Bushe. Jste přesvědčeni, že hudba může být takhle silným politickým hybatelem?

Určitě. Rock Against Bush byl jenom název kompilace, která byla součástí celého projektu Punk Voter, což bylo obří turné většiny zmíněných kapel. Cílem kampaně bylo přesvědčit lidi, aby šli k volbám a volili prakticky kohokoli kromě Bushe.

neprospěch. Jestli bylo naše rozhodnutí účastnit se té kampaně pro někoho málo punk, tak budiž. Jestli to ale někoho přimělo o věcech přemýšlet v širším spektru, pak svůj účel splnilo.

Když už jsme u otázky punkové etiky a jejích mantinelů – v ČR teď probíhá hned několik kapelních crowdfundingových kampaní. Zvlášť jedna týkající se punkrockové kapely vyvolává značnou kontroverzi nebo alespoň diskuzi. Jaký je váš pohled na tuhle problematiku?

Je zvláštní náhoda, že se na to ptáte, protože diskuze kolem crowdfundingu v současnosti dost pozorně sleduju. Netýkají se

zdaleka jenom hudby a punkrocku, ale například i světa restauratérství, ve kterém se pohybuji mimo svoji práci v kapele. Spousta majitelů restaurací využívá crowdfunding na financování různých projektů. Já jsem v tomhle konzervativní a myslím si, že pokud nedokážete udržet svoje podnikání nad vodou sám, neměl byste prosit lidi o peníze, ale měl byste to prostě zabalit. Je to totéž v případě kapel. Pokud dost lidí nechce zaplatit za moji muziku, možná prostě není tak dobrá a měl bych se na to radši vykašlat nebo zůstat víc při zemi. To teď přeháním, možná za rok budeme s Anti-Flag dělat crowdfundingovou kampaň, protože si nikdo nebude kupovat naše desky, haha! Ne, vážně, mám pochopení pro začínající kapely, které se

potřebují od něčeho odrazit a potřebují si zafinancovat výrobu desky, turné, merch, cokoli. Ale u kapel, které už crowdfunding vidí spíš jako možnost většího výdělku... tam už se sympatie hledají těžko. Nevím, neznám tu konkrétní kapelu od vás, o níž je řeč, třeba se jim to povede a vydají desku, která všechny pošle do kolen a ještě budeme všichni vděční za to, že na ni sehnali peníze. Ale něco mi říká, že to tak nebude.

Když už je řeč o hudebním byznysu, co vůbec Anti-Flag a nahrávací společnosti? Jaká je současná situace?

Naše poslední deska American Spring vyšla na Spinefarm Records, což je dost překvapivě finský metalový label. My jsme s tím vždycky dost bojovali. Já osobně jednu značku vlastním – A-F Records. Na vyšší úrovni už jsou ale labely vymírající druh, do určité míry je ještě pořád potřebujete,

ale ve většině věcí už si vlastně jako trochu soběstačná kapela vystačíte bez nich. Dost jsme to v minulosti schytávali za to, že nám vyšly dvě desky u RCA Records, což je major label, který vlastní Sony. Musím ale říct, že to pro nás vlastně byla pozitivní zkušenost. Lidi z RCA se nás jako bandy radikálních politických pankáčů vlastně dost báli. Především se nám báli říct ne. Takže nám nikdo nikdy do ničeho nekecal a kdykoli jsme přišli, že potřebujeme zafinancovat nějaký aktivistický benefiční projekt, vždycky nám vyhověli. Takže se dá říct, že i díky tomu, že jsme byli na major labelu, se nám povedlo finančně pomoci řadě kauz, které pro nás byly nějakým způsobem důležité. V tomhle jsme si opravdu nemohli stěžovat. Management stál za hovno, ale koneckonců, to stojí každý management. Moje rada všem kapelám: Nemějte manažera! Všechno si dělejte radši sami, haha.

Teď vás ale určitě někdo zastupuje, ne?

Jak kdy, dost často fungujeme sami jako svůj vlastní management, což je ideální situace. Stejně jako se cítíme nejlíp, když si vydáváme svoje vlastní věci, například singly, na A-F Records, což je můj label, ve kterém všichni nějakým způsobem operujeme. Tohle se ale nedá úplně skloubit s full time hraním v kapele. Když jste na turné, těžko můžete řešit všechny distribuční zádrhely a podobně. Nicméně se snažíme všechno udržovat na co nejvíc DIY bázi. Náš basák Head se stará o všechny vizuály, já spravuju především finanční věci, kytarista Chris #2 řeší produkci a nahrávání a frontman Justin většinou dělá všechno kolem tisku včetně rozhovorů, když zrovna někde nelítá po městě jako dneska, haha.

Jak moc se změnila podstata punkrockových kapel od doby, řekněme, před pětadvaceti lety?

Pohybuju se v muzice i v punkrocku už nějaký ten pátek a musím říct, že se prakticky nic nemění tak dramaticky, jak si myslíme. Za ty roky jsem viděl mnohokrát, jak všechno přišlo a zase odešlo. Děje se to v pravidelných vlnách. Zní to jako vtip, ale když to hodně zjednoduším, tak vlastně vždycky, když byl na vrcholu metal, punk šel do hajzlu. Ale pak zase pár let nato se metal dostal do pozadí a lidi si opět oblíbili punk. Teď momentálně jsme v poměrně dlouhém období, kdy vládne metal a punk je v útlumu, ale to je zároveň i období, kdy se punk navrací do sklepa, kam patří. A v tom sklepě

se seskupuje, obnovuje, hledá nové formy a stává se znovu originálním. Protože jenom v prostředí, které není nijak svázané mainstreamem, může hudební žánr znova nalézt svoji vlastní podstatu. Vlastně mi to připomíná dobu na začátku devadesátých let, kdy jsme začínali i my. Tenkrát v punk rocku nebyly peníze a labely se netahaly o kapely, všichni jsme prostě jenom hráli muziku, která nás bavila a která šla opravdu z nás, nenapadlo nás ani vydávat alba nebo řešit marketing. Nezajímalo nás nic víc, než kdy naplánujeme další turné. Nebo jak uděláme splitko na sedmipalci s našimi kamarády. Mám pocit, že přesně v tomhle bodě hudebních dějin se právě teď nacházíme a z toho mám vážně radost.

Může tedy být i v roce 2015 punkrock revoluční a relevantní uměleckou formou?

Může a musí. Protože i v roce 2015 je představa chování se k lidem s respektem a soucitem pořád revoluční myšlenkou. Nabídnutí pomoci lidem v nouzi, co utíkají před válkou, je pořád revoluční myšlenkou. Tohle všechno by mělo být samozřejmostí, ale bohužel není, proto se na tyhle myšlenky pořád musíme dívat jako na revoluční. Protože žijeme ve světě, kde je realitou všedního dne násilí a bombardování nevinných lidí. Takže odpověď na vaši otázku zní – rozhodně ano. Všichni ti lidé, se kterými jsem se setkal, kteří nezištně pomáhají uprchlíkům z válečných zemí a nečekají na to, až ten problém vyřeší státy a vlády – může být něco víc podle filozofie do it yourself a víc punkrock? Pochybuju.