text Ondřej Bezr

foto Petra Hajská

velký sál Lucerna, Praha, 18. 11. 2015

A to byl oproti tomu, kterým americká zpěvačka pod hlavičkou téhož festivalu v Praze před šesti lety debutovala, vlastně o chlup slabší. Tehdy v Rudolfinu určitě roli sehrál fakt, že většina z nás ji naživo viděla poprvé, o tom není sporu. Tentokrát jsme ale čekali asi víc než standard, protože program, se kterým Cassandra Wilson přijela, vycházel z posledního výborného alba Coming Forth By Day, které je poctou jedné z nejvýznamnějších zpěvaček Billie Holiday. Záměrně nepíšu „jazzových“, protože její vliv sahá plošně mimo žánry. A ani Cassandra Wilson není a nikdy nebyla zpěvačkou v pravém slova smyslu jazzovou.

Problémem, který koncert trošku – ale opravdu jen trošku – poznamenal, byla jiná kapela než ta, která album nahrávala. Ve studiu byli profíci, které poskládal producent Nick Launay. Tedy třeba kytarista T Bone Burnett, který samozřejmě na šňůry nemá čas, nebo rytmika z Caveových The Bad Seeds, jež má logicky taky hlavní zástoje

jinde. V koncertní kapele Cassandry Wilson sice byl její dlouholetý parťák Lonnie Plaxico u basy nebo známý pianista Jon Cowherd, ale v pasážích, kdy odstoupila Cassandra Wilson od mikrofonu a kapele dala prostor k instrumentálnímu hraní, padal koncertu řemen. Elektrické housle Charlieho Burnhama, které suplovaly de facto kytaru, měly až příliš uniformní tón, který při exponovaných pasážích překrýval vše ostatní, což ale mohla být chyba zvukaře.

Nicméně hlavní v Lucerně samozřejmě byla samotná Cassandra Wilson, a té nelze vytknout nic. Do písní z repertoáru Billie Holiday, tedy vesměs klasických standardů, ale i jediné vlastní Last Song (For Lester), se absolutně vcítila, ponořila, ale přitom nelze mluvit o žádné ostentativní srdceryvnosti. Přesně ta potřebná porce nadhledu, aby nesklouzla k lacinosti, v Cassandře Wilson zůstala. A právě proto byl ten koncert i přes drobné výhrady tak dobrý.