text Kay Buriánek

foto Adam Hencze

Public Service Broadcasting jsou sice velmi originální, žel hodí se spíš do menšího experimentálnějšího prostoru, jako je třeba Chapeau Rouge, kde už mimochodem nedávno hráli a ani tam to nebylo s návštěvností nikterak valné. Z tohoto úhlu pohledu pro ně byl koncert velká výhra, protože Roxy bylo ve středu večer beznadějně vyprodané dlouho dopředu. Pokud bylo filozofií výběru předkapely poukázat na hudební intelektuálno členů Editors, demonstrace to byla velmi transparentní. Pochybuju ale, že si ze setu Public Service Broadcasting někdo něco zásadně převratného odnesl. Čímž neříkám, že tahle kapela je úplně marná. Na druhou stranu je nutno si připomenout holý fakt – ten večer se Praha (nejenom, ale hlavně) přišla podívat na svoje miláčky

Editors. Jsou zde oblíbení, nasadili tomu korunu ještě výpravným klipem k songu Smokers Outside The Hospital Doors, který je komplet natočený v reáliích Prahy. To mají nacionalisticky založení Češi rádi a nic na tom nemění fakt, že se mělo původně natáčet v Londýně, jenže lokace v Praze byly mnohonásobně levnější, což rozhodlo. Ale zpátky ke koncertu. Tentokrát byly nové dvě věci. Tou první byla aktuální, čerstvá deska In Dream, kterou sem přijeli živě představit a také se z ní hodně hrálo. Není špatná, naopak, ale naštěstí se v setlistu vraceli hodně zpátky. Ostatně mají pět řadových alb, takže není takový problém postavit koncert tak, aby si přišli na své všichni. Druhou novinkou bylo místo. Na přání kapely samotné se tentokrát poprvé nehrálo v Lucerna Music Baru,

Roxy, Praha,
9. 12. 2015

ale o krapet větším Roxy. Tohle místo mívá problém se zvukem, ale tentokrát hrálo vše akurátně. Je to kombinace mnoha faktorů – nového aparátu, precizního zvukaře a v neposlední řadě velmi vyhrané, profesionální, už téměř stadionové kapely s repertoárem, který nemá bodliny, sonické záludnosti, kde je všechno dokonale učesané, a dokonce snad i emoce jsou předprogramované. A to je možná důvod, proč mě to sice bavilo, ale tak trochu z donucení, a ani jednou jsem uvnitř neposkočil radostí, že se dostáváme do dobrodružných vod a není jasné, jak to celé dopadne. U Editors je jasné skoro všechno. Tom Smith je bravurní pan zpěvák, který má koncertně stále slyšitelnou rezervu a kapela šlape jako švýcarský strojek. Jenže my, co máme rádi trochu toho bordelu, nepředvídatelnosti a nedokonalosti, jsme svou obvyklou porci nedostali. Vytržení z malátné letargie tak přicházelo vždy, když

se Editors začali propadat do historie a tahali věci z debutu The Black Room, ať už to byla Blood, All Sparks, Fingers In The Factories (po které přišla mimochodem brilantně intimně udělaná, již zmíněná Smokers Outside The Hospital Doors), nebo dokonalá věc
Munich, poslední před přídavkem. Tohle jsou totiž ti Editors, které jsem měl rád pro jejich drzost, hořkost, přímočarost, nihilismus i taneční rytmus. Na In Dream parciálně některé elementy oprašují, ale spontánnost kumštem nenahradíš. Tak se i toho večera ukázalo, že Editors dneška jsou takoví lehce dekadentní, smutní Coldplay, patří na pódia velkých festivalů v hlavních časech, nikdy výrazně nezklamou, ale také už ničím nepřekvapí. Prostě velmi slušný, lehce alternativní pop rock britské provenience, jehož jediná muzikantská rebelie spočívá zřejmě v občasném používání kytarového bustru.