text Veronika Ondečková

foto Lucie Levá

Palác Akropolis,

Praha, 3. 12. 2015

Možná to bylo prostředím, toho večera se ale i domácí Mayen představili s mnohem větší jiskrou než za uplynulou sezónu třeba v odtažitém MeetFactory nebo na Náplavce. Svým éterickým dream popem na sebe sice asi nikdy nebudou vyloženě strhávat pozornost, když se ale sejdou podmínky, zastanou přesně to, co se od předskokanů očekává – vyplní prostor atmosférou a usnadní aklimatizaci. To se tentokrát podařilo vrchovatě.

Silná reputace hlavních hvězd přiměla publikum shromáždit se do těsných řad ještě dlouho před tím, než se formace vedená Jonathanem Higgsem vůbec objevila na pódiu. A zvýšený zájem byl rozhodně na místě, protože Everything Everything jsou v mnoha ohledech unikátem. Charakter jejich produkce udává mathrockové střídání svébytných sekvencí, na které se kvartet nebojí naroubovat r’n’b, elektronické elementy nebo tribute okénka k poctě Radiohead. Samostatnou kapitolu pak tvoří Higgsův explozivní zpěv, který trhá rekordy jak v rychlosti rapování, tak ve výšce falzetu.

V globálu jde přesně o ten mix troufalých nápadů a lehkých bizarností, který buď zazáří, nebo skončí propadákem. Everything Everything se jejich metodika osvědčila, kdyby mě ale před dvěma lety někdo přesvědčoval, že bude přivádět davy k varu,

potažmo na tuzemské půdě, nevěřila bych. Akademický přístup, občasná překombinovanost a Higgsovy konfrontační vokály kapelu pasují spíš na atrakci pro nerdy než party záležitost. A ejhle, ono tomu bylo právě naopak.

Pokročilá dynamika nového alba plná požitkářského groovu a neustálých překvapení v Akropoli zafungovala doslova adrenalinově. Nepřetržité euforické reakce fanoušků zaskočily i samotnou kapelu, která si vlajkové hity pro jistotu schovávala až na konec setlistu. Nejvíce hýřil překvapivě Jonathan, který tak s přehledem vyvrátil pověst odměřeného patrona. Jeho tvář i gesta překypovala dětskou radostí, a když vzdával poklony Praze nebo sliboval brzký návrat, nebyl důvod podezírat ho z podlézání.

Atmosféra v Akropoli zkrátka tkvěla v jedinečnosti okamžiku. Zátah britských art-rockerů nejenže zbořil předsudky o tom, s čím lze slavit úspěch v širším měřítku, ale nabídl také nejeden mrazivý okamžik díky ožehavým textům, v nichž se zrcadlí násilím a bezmocí poznamenaná každodenní realita. Domýšlet dosah sloganů jako „I‘m gonna kill a stranger“ v klidu domova je jedna věc, když však zní sborově z úst rozjuchaného davu, to už je jinačí kafe. Zdá se, že zoufalá doba konečně nalezla svého mluvčího.