text Veronika Ondečková

foto archiv Katarína KnechtOvá

Má za sebou nahrávání se zahraničními producenty a s novou deskou Prežijú len milenci jí znovu pomáhal spolupracovník Depeche Mode Christian Eigner. Sólově je Katarína Knechtová spokojená a z Pehy si už pamatuje hlavně mindráky z toho, že hrála v kapele plné chlapů.

Před sedmi lety jste odešla ze skupiny Peha, v níž jste se proslavila. Do jaké míry je stále součástí vašeho života?

Stále méně. Nejčastěji si na období Pehy vzpomenu tady v Čechách, kde mi jej novináři pořád ještě připomínají. Na Slovensku už je to ale skoro historie. Pokud jde o mě osobně, provázanost s Pehou jsem

pociťovala zejména při práci na prvním sólovém albu. Postupně jsem se vzpamatovávala z odchodu z kapely, který provázel velký mediální humbuk, a snažila jsem se postavit na vlastní nohy. Bylo to poměrně těžké období. S příchodem druhé desky, na němž jsem spolupracovala s rakouským producentem Christianem Eignerem, jsem se ale muzikantsky i niterně posunula někam úplně jinam. Všechno, na co jsem byla dosud zvyklá, včetně mindráků, které jsem získala členstvím v kapele mezi samými muži, odešlo pryč.

Mluvíte o mindrácích, znamená to, že na Pehu nevzpomínáte v dobrém?

Říká se, že v kapelách vedených ženami, musí ostatní spoluhráči vykazovat jistou dávku submisivity, jinak se dostaví problémy. Souhlasíte s tím?

Shodou okolností jsem se na toto téma před časem bavila s britským producentem Headem, který produkoval moji první desku. Překvapilo mě, že navzdory tomu, jak svobodomyslný člověk to je, považuje majetnické tendence mužů a nejrůznější ego bitky ve formacích s ženami v čele za nevyhnutelné. Z vlastní zkušenosti ale musím potvrdit, že je na tom něco pravdy. Je třeba si uvědomit, že písně jsou

Ne, to určitě ne. Vnímám ty časy s pokorou. V kapele jsem získala obrovské zkušenosti, bez nichž bych rozhodně nebyla tam, kde jsem nyní. Na druhé straně je mi ale líto některých věcí, které jsme tehdy řešili. Uvízli jsme na mrtvém bodě a nevěděli, jak dál. Bylo to podobné jako s manželstvím. Někdy stačí jeden zádrhel a přestane fungovat, ať se snažíte, jak chcete.

Musela jste na začátku bojovat proti tomu, aby vás veřejnost nevnímala pouze jako „tu zpěvačku z Pehy“?

Věděla jsem, že srovnávání se nevyhnu, a to tím spíš, že po mém odchodu se

poselstvím a každý muzikant by měl mít pochopení pro to, jak obrovskou zbraň drží v rukou. Ženy ovšem do hudby vnáší svébytný element, na který může být pro muže těžké se naladit, a tak je pochopitelné, že dochází k neshodám.

Kolik se toho pro vás změnilo zahájením sólové dráhy?

Z hlediska mého uměleckého a osobního růstu nesrovnatelně mnoho. Když muzikantka nastoupí na svoji vlastní cestu, je to naprosto odlišné než práce v kolektivu, v němž se rozkládají síly mezi jednotlivé členy, a žena často nemá poslední slovo. Musí být sebevědomá, schopná se obklopit správnými lidmi a mít vlastní názor. Právě tyto vlastnosti mi pomohl v sobě objevit již zmíněný Christian Eigner.

Nakonec jsem se obrátila opět na Christiana, zda by mi nepomohl alespoň udat směr, jemu se ale nový materiál líbil natolik, že mě rovnou pozval do studia, kde jsme natočili první dva singly. V tu chvíli jsem se uklidnila a rozhodla se, že lepší než vést desku v jedné linii bude soustředit se na každou píseň zvlášť a tvarovat ji podle toho, jaký žánr a provedení k ní sedí nejlépe. V tomto ohledu jde, myslím, o mé zatím nejpestřejší album.

Znovu jste tedy oslovila zahraniční produkci. Je to náhoda nebo je vám bližší než domácí?

Vždy jsem si chtěla vyzkoušet, jaké to je dělat muziku způsobem obvyklým venku, a Christian Eigner byl pro mě jasnou volbou. Už jako malá holka jsem měla ráda Depeche Mode, s nimiž hraje jako koncertní bubeník, a když se mi zhruba před deseti lety dostalo do ruky cédéčko jedné zpěvačky, které produkoval, moc se mi líbilo. V duchu jsem si říkala, kéž by se mi jednou podařilo spolupracovat s takovým člověkem, a netušila jsem, že se mi ten sen splní. Poprvé mě sice poslal do háje, pak jsem na sobě ale zamakala a pustili jsme se do práce na Tajomstvá. Tentokrát jsme si spolupráci zopakovali, na nové desce se ale podílela také řada šikovných muzikantů ze Slovenska, a to z nejrůznějších žánrů. Zastoupena je například hiphopová komunita kolem Majka Spirita nebo tým Celeste Buckingham. Když se sejdou otevření lidé, dají se dělat velké věci nejen v zahraničí.

Přejděme k vaší nové desce Prežijú
len milenci. Jaké okolnosti provázely
její vznik?

Vydání alba předcházel poměrně komplikovaný sled událostí. Chtěla jsem udržet vysoko nastavenou laťku a zároveň si vyzkoušet zase něco nového, chvíli mi ale trvalo, než jsem dospěla k tomu, jak desku pojmout. Od producentů, které jsem oslovila jako první, se mi bohužel nevrátily nahrávky, jež by splňovaly moje představy, což mě ještě více znejistilo a nevěděla jsem, jak dál.

Peha ještě nějakou dobu snažila zformovat v nové sestavě. Měla jsem ale to štěstí, že publikum mě přijalo rychle, takže pokud se nějaký boj odehrával, tak pouze můj vnitřní. Netušila jsem, co mě čeká, a jak to všechno zvládnu, byla jsem ale připravená vytrvat a vybudovat si pozici. Věřím, že se mi to podařilo, zároveň jsem si ale vědoma, že tenhle boj nikdy neskončí, a neustále se snažím vyvíjet dál. S písničkami je to stejné jako s novým autem. Už ve chvíli, kdy opouštíte obchod, ztrácí na ceně. Člověk musí být připravený neustále začínat od nuly.

Vyjde novinka rovněž v anglicky zpívané verzi jako vaše předchozí nahrávka?

Album Tajomstvá jsem nazpívala anglicky, protože po něm byla poptávka na

zahraničním trhu a objevil se sponzor, který byl ochotný projekt zafinancovat. Jednalo se ale pouze o jednorázovou záležitost. Abych pravdu řekla, v současné době nemám žádné ambice realizovat se v zahraničí.
Ani cestování už mě tolik neláká. Vyhovuje mi pracovat tady v Čechách a na Slovensku, kde mi lidé rozumí a já zase rozumím jim. Angličtina je sice krásný jazyk, ale necítím se v ní doma a brání mi v tom, abych písničky naplno prožila. Kdybych ji používala častěji, možná by se to změnilo, jako zpěvačka ale necítím tu potřebu. V mojí muzice je patrný silný slovenský kořen, který nedokážu a nechci jenom tak vytrhnout.

Slovenská zpěvačka, skladatelka a textařka začínala jako patnáctiletá v kapele
IMT Smile, už o rok později ale stála u zrodu formace Peha, se kterou nahrála čtyři úspěšná alba. V době vydání posledního z nich s názvem Deň medzi nedeľou a pondeľkom byla kapela na vrcholu, Katarína se však rozhodla odejít a postavit se na vlastní nohy. Na sólové dráze debutovala albem Zodiak (2008), na jehož produkci dohlížel britský producent Head, známý dlouholetou spoluprací s PJ Harvey, v roce 2012 na něj ve spolupráci s Christianem Eignerem, koncertním bubeníkem Depeche Mode, navázala řadovkou Tajomstvá a letos se vrací s novinkou Prežijú len milenci. V mezidobí si vyzkoušela skládání hudby pro film, bubnování v dívčí kapele The Cubes nebo spolupráci s romským souborem El Diablo.

Rozlišujete mezi českým a slovenským publikem?

Nijak významně. Fanoušci jsou úžasní na obou stranách hranic. Často jsem ale
fascinovaná, když přijedu hrát do některých odlehlých koutů Česka, jako například
kdysi do Varnsdorfu, kde podvědomě
čekám slabší odezvu, publikum ale naopak reaguje neskutečně vřele a zpívá si se mnou všechny písničky včetně béčkových singlů. To jsou jedinečné okamžiky. Češi jsou podle mého názoru o něco otevřenější než Slováci a také častěji chodí na koncerty. Pamatuji si ještě z dob Pehy, že navzdory skvělé hranosti v rádiích jsme museli tvrdě bojovat o každého posluchače, abychom pozvolna zaplnili kluby. V Čechách
to z nějakého důvodu šlo mnohem snáze,
což platí i v současnosti.

Kdy představíte fanouškům nové
album naživo?

Přes zimu si dopřeji trochu odpočinku
a na jaro příštího roku plánuji turné,
které se zastaví v Čechách i na Slovensku.

Bude čas i na oprášení projektu
s romskými muzikanty El Diablo?

Se souborem El Diablo jsme se dali do kupy minulý rok, z dvanácti původně
plánovaných koncertů jich nakonec bylo kolem čtyřiceti, a všechny byly neskutečná jízda. Nejdřív jsem se spojení tohoto typu bála, romské písně a jejich temperament mě ale okouzlily, takže pokud ne příští rok, tak někdy v budoucnu se k nim určitě
budu chtít vrátit. Kdo ví, možná jednou skončím u lidovek.