Brněnské vydavatelství Indies Records sice nebylo prvním, které po roce 1989 začalo vydávat nekomerční hudbu u nás, ale postupně se stalo „největším z nejmenších“. Na oslavách zahrály stájové kapely, alkohol tekl proudem, potkávali se staří známí a večírek se protáhl až do ranních hodin.

text Antonín Kocábek

foto Tomáš Valda

Už jsme doma nebo Čankišou odehráli rozjeté koncertní bloky, které přesně zapadly do večírkové oslavy. Vše vtipně uváděl Martin Kyšperský a skvělá byla i oslavná scénka, kdy se na pódiu sešli k přípitku všichni, kdo dnes za třemi značkami Indies stojí. Základní trio Milan Páleš, Miloš Gruber a Jaromír Kratochvíl namaskované za máničky-vozíčkáře názorně předvedlo svou vizi budoucnosti.

Vedle hlavní scény fungovala v předsálí i menší, určená hlavně akustičtějším interpretům: neobvyklé (a skvělé) spojení písničkářů Karla Vepřeka a Marcela Kříže bylo přesně tím, co akci slušelo. Větší dav, než prostor unesl, přitáhli i Jananas, výtečně komunikující s publikem. Trio v čele se zpěvačkou Janou Ivanovič-Infeldovou, která nezapře hereckou zkušenost, navíc zaskočilo i za na poslední chvíli nepřítomné Kieslowski, jejichž mužskou polovinu přepadl zákeřný virus.

Atmosféru večírku na malé scéně podpořilo i divoké finálové blues dua Beňa – Radvány a jeho výtečná, sborem s publikem hulákaná verze Sweet Home Indies Records.

Pár dní před koncertem Milan Páleš v jednom rozhovoru řekl, že se jedná o poslední výroční oslavu, protože každá další by musela být ve větším a větším prostoru. Doufejme, že ho to přesvědčení, při vědomí o jak podařený mejdan tentokrát šlo, do třicátých narozenin Indies přejde.

Sono centrum, Brno, 14. 2. 2015

Koncert ke čtvrtstoletí Indies vybízel k úvaze o účasti toho nejvíce reprezentativního, co produkce značky, která se nedávno rozdělila na tři samostatné labely, nabízí. Při znalosti katalogu tak jednoho mohla napadnout jména jako Iva Bittová, Markéta Irglová či například ojedinělé vystoupení některé již neexistující legendy. Bohužel však podobné plány narazily na tvrdou pěst ekonomiky, a tak program nabídl jen výběr z osvědčených, oblíbených, leč jinak běžně vystupujících jmen. To je rozhodně škoda, protože i v publiku byli k vidění někteří ten večer nehrající muzikanti, Jiřím Pavlicou počínaje a Pavlem Fajtem nekonče. Kupříkladu nečekané spojení těchto dvou na jednom pódiu by rozhodně bylo... přinejmenším zajímavé.

Brněnské Sono je v tuto chvíli největší klubový prostor v jihomoravské metropoli, ale zároveň také poněkud studeně snobský. Přesto to v něm tentokrát žilo až nečekaně. Od začátku bylo jasné, že v tomto případě jde víc o večírek než koncert, na němž by se soustředěně naslouchalo, nicméně zahajovalo se už odpoledne a pro děti. I po skončení představení divadélka Anička a letadýlko, bloku logopedických písniček Amálky K. Třebické nebo hravých Bongo Bombarďák pobíhalo těch nejmenších v celém prostoru tolik, že to způsobovalo nečekané bizarní situace.

Odneslo to třeba vystoupení Jablkoně, jehož hudba opravdu nedokáže ustát situaci, kdy ji polovina sálu neposlouchá a houf honících se a povykujících dětí pod pódiem způsobuje, že z ní nemají nic ani ti, kteří by chtěli. O moc lepší pozici měli interpreti, kteří přišli na řadu až v pozdějších hodinách: Traband,