Vokály, z nichž čiší naléhavost, kytary, které uklidňují, a pořádná dávka emotivního elektro popu. Přesně tohle naservírovala britská kapela Battle lines poprvé českému publiku. A pražská Roxy nabídku sympatických nováčků bezpodmínečně přijala.

text Lucie Drugdová

foto Matěj Mysliveček

Nenápadný

spínač smršti emocí

Roxy, Praha, 26. 1. 2015

Skomírající atmosféra poloprázdného sálu v Roxy přímo křičela po resuscitaci. Oživení v podobě české indierockové kapely I Love You Honey Bunny, která předskakovala britským Battle Lines, ale zafungovalo spíš jako přišlápnutí kyslíkových hadiček.

I když se Sebastian Jacques, lídr téhle partičky, snažil rozhýbat návštěvníky přibité k parketu vskutku všelijak, jeho poněkud děsivá snaha o moonwalk či série lascivních pohybů doplněná o neidentifikovatelné záškuby působily spíš strojeně a komicky. Nakonec ale přece jen jednoho z návštěvníků mladíci dohnali k desetiminutovému salutování a pochodování přes celý parket, kde bylo místa dost, jelikož víc narváno bylo ve frontě na desítku v plastu než v kotli pod pódiem.

Možná i proto, že tahle čtveřice svým vystupováním připomínala jen laciný padělek anglických rockerů Arctic Monkeys, působilo každé její gesto i prožitek falešně. A tak jediné, co jsem jí z jejího vystoupení uvěřila, bylo tvrzení, že zahraje další „song“, což pokaždé nezapomněla podotknout.

Naprosto jiná atmosféra nastala, když na pódium nastoupila britská elektropopová kapela Battle Lines. Tahle čtveřice z Leedsu, která je pohromadě od roku 2012, svou show nezatěžovala žádnými plytkými řečmi o nejlepším publiku a kromě prostého „děkuji“ neměla potřebu cokoli neustále komentovat. Drobná éterická zpěvačka Carly Humphries, jíž by člověk nejraději pomohl držet kytaru, aby ji vůbec unesla, působila

jako dokonalý spínač emocí a její čisté výšky jako stroj na výrobu husí kůže. Jelikož se nikdo ze skupiny za celou dobu prakticky nehnul z místa, vystoupení budilo dojem, že se veškerá energie celé kapely promítá jen do vokálů hnědovlasé frontmanky.

Aniž by tedy muzikanti burcovali publikum, skákali nebo běhali po pódiu, dokázali jen pomocí své hudby dostat dav do té správné koncertní nálady. A tak při novince Push skupinka cizinců zkoušela bojový tanec haka a pecky Colonies nebo The Walls donutily snad každého, aby si alespoň podupával do rytmu a hipstří pár na pohovkách se začal hladit po stehnech zase o něco intenzivněji. Celou atmosféru už jen dokreslovalo perfektní ozvučení i osvětlení.

Nejznámější hitovku Hearts pak zazpívala Carly Humphries s naléhavostí, jež donutí člověka přemýšlet a zároveň nemyslet vůbec na nic. U některých písní sice chyběla větší gradace, ale malé nedostatky ukryly opravdovost a upřímnost, se kterými se svého vystoupení Britové zhostili. Netroufám si sice odhadovat, kolik lidí dorazilo jen proto, že vstup byl zdarma, ale podle toho, jak moc celá Roxy volala po přídavku, bych řekla, že příště už by klidně zaplatili.