„Ed – Ed – Ed – Ed!“ skandovalo před začátkem koncertu natěšené publikum. Do konce večera se nadšení násobilo a násobilo.

text Jarda Konáš

foto jakub macháček

Tipsport Arena, Praha, 12. 2. 2015

A důvodů se našlo hodně. Sheeran nic neprotahoval, nastoupil na pódium v avizovaný čas a od té doby byla hala jeho. I kdyby si jen hvízdal, fanoušci by mu i tak viseli na rtech a tleskali do rytmu. Většina folkařů, kteří prošli obdobím buskování, tedy hraní na ulici, se shoduje v jedné věci. Tato zkušenost je naučila komunikovat s publikem, neboť není pro interpreta nic těžšího, než získat si pozornost nezaujatých kolemjdoucích. Sheeran je toho důkazem, jeho bezprostřednost, vtip a schopnost reagovat na publikum stejně, jako ono reagovalo na něj, dokázaly vyvolat atmosféru folkově komorního propojení i ve vyprodané hokejové hale.

K folku odkazovala i modrá flanelka, ale jinak je Sheeranova písničkařina postavená na popových základech. Je až k neuvěření, kolik hitů už stihl napsat. Vždyť mu v době koncertu ještě nebylo ani čtyřiadvacet, byť mu sál v jednu chvíli přál k blížícím se narozeninám. Tohle publikum však zpívalo od první do poslední písně, reagovalo na každé písničkářovo mrknutí, na každý jeho apel, aby se teď všichni ztišili nebo naopak mávali rukama ve vzduchu. Jen jedna drobná chybička se vloudila, a sice když písničkář rozdělil dav na dvě půlky a snažil se jej rozezpívat vícehlasně. To bohužel nevyšlo, ale zkuste během pár vteřin sladit několik tisíců lidí do dvou hlasů, že ano.

V momentech, kdy hrál své nejznámější písně, dosahoval dav až frenetického stavu. „I See Fire“, vyvolávala parta přiopilých kamarádů z balkonu svou oblíbenou skladbu, a když na ni opravdu přišlo, chytali se za ramena a dojatě si utírali oči. Dívky si zase

padaly do náručí během Thinking Out Loud a všichni společně pak trsali v rychlejších skladbách na začátku i během skvěle vygradovaného finále. Sheeran umí silné a okamžitě zapamatovatelné melodie, takže i když mu občas v rapovaných pasážích mohli rozumět jen rodilí mluvčí, publikum se stejně chytlo s nástupem každého refrénu a zpívalo, až se hala třásla.

Mimochodem, právě pečlivě sestavený setlist byl dalším z důvodů, proč večer tak rychle utekl a neměl slabé místo. Bude to znít jako kacířská věta, ale není od věci se zamyslet, kolik písničkářů dokáže vyprodávat sportovní haly po celém světě a zároveň v kuse dvě hodiny bavit tisícihlavé publikum, aniž by jediný návštěvník zívnul. Bob Dylan, Paul Simon, Neil Young, pár dalších a teď Ed Sheeran.

Samozřejmě jeho hudbu nelze srovnávat s folkovými velikány. Je to akustický pop, který zrovna frčí, britský mladík přijel na aktuálním vrcholu kariéry a je velkou neznámou, jak to s jeho tvorbou bude za pět, deset let, patnáct let. Dokázat ale jen tak s kytarou a loopery na celý večer okouzlit vyprodanou halu, to je fenomenální výkon sám o sobě. Když si k tomu přičtete melodie zavrtávající se pod kůži, bezprostřední projev a báječně naladěné publikum, nelze koncertu dát jiné než nejvyšší možné hodnocení.