text kay buriánek

foto jan nožička

Nedlouho po vydání skvělé desky The Mindsweep jsou Enter Shikari na turné a jednou z prvních zastávek byla i Praha, respektive Lucerna Music Bar, ve kterém u nás kdysi debutovali. „Totální mayhem,“ vzpomínají na to v rozhovoru pro Headliner.

Dostal jsem od pořádajícího Roberta Vlčka možnost výběru, takže jsem si pochopitelně „vytáhl“ frontmana Roughtona „Rou“ Reynoldse a kytaristu Liama „Rory“ Clewlowa. Odpovídali na střídačku.

Je zjevné, že máte Českou republiku v oblibě. Pamatujete si, kolikrát jste v ní už hráli?

Rou: Pamatujeme si hlavně tenhle klub asi tak pět let zpátky. Určitě jsme u vás hráli víckrát, jeden festival, Rock for People a další. Akorát už si nemůžeme vzpomenout...

Takže ptát se, který z těch koncertů byl nejlepší, asi nemá moc cenu, co?

Rou: Ale jo! Ten první tady v Lucerna Music Baru byl skvělý. Strašně jsme si to užili. Totální mayhem. Nebyly ještě žádné bariéry,

takže probíhal mocný stagediving. Mě někdo trefil dortem přímo do obličeje, protože jsem zrovna slavil narozeniny, prostě jízda. V porovnání s tím festivalem, který, pokud si dobře pamatuju, nebyl vůbec tak zábavný, to bylo geniální.

Co se tam stalo?

Rou: Měli jsme problémy s ochrankou pod pódiem. Bylo to divoké, ty děti tam se prostě chtěly jenom dobře bavit, crowdsurfovaly, a vždycky, když někdo doplaval až k bariérám pod pódiem, ochranka ho dost neomaleně a agresivně strhávala přes, za hlavu, za cokoli. Museli jsme koncert v jednu chvíli zastavit a napomenout ji. Jenže naše promluva šla do prázdna, protože lidi z ochranky pravděpodobně neuměli anglicky. Když se ani potom na jejich chování nic nezměnilo,

museli jsme říct lidem, že už žádný crowdsurfing. Pro jejich dobro. Takové věci jsou otravné a kazí prožitek nám a pochopitelně i fanouškům.

To je hloupé. Změním téma – měli jste tentokrát čas podívat se po Praze?

Rory: Ano, včera. Měli jsme den volno a strávili ho procházením po městě. Měli jsme takové náhodné průvodce. Narazili jsme na partu, která nás poznala. Ukázala nám pár věcí v centru, Karlův most a tak. Bylo to zábavné.

Před vydáním nové desky se lidé obávali, abyste moc nevyměkli a nešli víc naproti mainstreamu. Můj názor je, že jste naopak přitvrdili. Baví vás pořád ještě hrát ostře a tvrdě?

Rory: Přísahám, že tahle situace se opakuje pokaždé, když máme vydat novou desku. Na každé z těch čtyř máme mainstreamové songy a singly, jako je třeba hodně radio friendly Jonny Sniper z Take To The Skies. Moc nad tím nepřemýšlíme a netaktizujeme. Prostě když jdeme do studia, chceme dělat věci, které nás oslovují a inspirují, ale po svém. Když jsme v procesu skládání, nic není před

Hudba je poslední možný způsob komunikace, který bez diskriminace spojuje lidi dohromady

Rou: Na téhle první části turné máme s sebou jenom asi polovinu věcí, které hodláme používat později. Chceme zakomponovat víc živých nástrojů, třeba xylofon nebo indický buben dhol, Chris bude kromě basy hrát víc kláves naživo, já také. Je dost komplikované to všechno rozběhat a pak uhlídat, ale naštěstí s sebou máme úžasnou partu techniků.

V rámci turné budete na začátku února hrát v Paříži. Nemůžu se nezeptat, jak se vás dotkly události ze začátku ledna letošního roku?

Rou: Pochopitelně, je to hrozné. Zároveň je to zajímavý fenomén se spoustou protichůdných názorů. Snažím se hodně číst, různé blogy a všechno napříč spektrem, abych se k tomu mohl vnitřně postavit co nejsprávnějším způsobem. Zrovna jsem četl dost ostrou polemiku o bití se v prsa za svobodu slova, která popisuje takový experiment: představ si, že uprostřed toho emocionálně vypjatého smutečního průvodu Paříží by byl najednou jeden člověk s transparentem, na kterém by byla karikatura mrtvého žurnalisty. Dav kolem by tím byl dost pravděpodobně znechucen a dotyčného by s jistotou začal napadat. Je to drsné, ale k zamyšlení. Svoboda slova nemůže přece být pouze jednosměrná. Já nevím... Západ posledních pár dekád opakovaně a dost nešťastně intervenoval do míst, na kterých nemá co dělat. Do Iráku, Afghánistánu a dalších. Jsou to zjevně aktivity, které pochopitelně vyostřují problém s terorismem, de facto produkují terorismus.

The Mindsweep, i přes svou tvrdost, má ve strukturách skladeb strašně moc vrstev. Je těžké hrát je naživo tak, aby byly s deskou co nejvíc identické?

Rory: Jo, to je pravda. Při kreativním procesu ve studiu nad tím nikdy moc nepřemýšlíme. Pochopitelně pak vzniká otázka, jak to všechno přenést na pódium. Hodně z toho se snažíme hrát živě, ale nedá se úplně vyhnout odbavování většiny samplů a kláves z počítače. Dokonce i některé basové a kytarové komponenty jsou v MIDI.

připravené. Rádi mícháme styly i nálady tak, jak přicházejí.

A baví vás ještě pořád implementovat do skladeb prvky taneční hudby, jako je dubstep nebo drum’n’bass?

Rory: Na nové desce jsme používali elektronické vsuvky spíš obecně než s akcentem na nějaký konkrétní styl, ze kterého bychom stavěli sloky, refrény nebo dropy. Takže se může zdát, že jsme od toho mírně poodstoupili. Soustředili jsme se hlavně na zvuk, energii a elementy, podle kterých jsme rozpoznatelní.

Je podle tebe potřeba skrze hudbu promlouvat k lidem o politických a společenských problémech, postojích... Je to vhodná platforma?

Rou: Absolutně. Hudba je poslední možný způsob komunikace, který bez diskriminace spojuje lidi. Pokud vytváříš společenské rozhraní tím, že ji děláš, logicky máš možnost, a vlastně i povinnost, vyjadřovat se k sociálním věcem. Jako kapela to tak velmi přirozeně cítíme, chceme zaujímat postoje a mluvit o nich nahlas.

V létě budete zpátky jako jeden z headlinerů festivalu Mighty Sounds, který má velmi dobrý status i atmosféru. Těšíte se?

Rory: Těšíme se moc!

Máte rádi festivaly, nebo preferujete spíš kluby?

Rory: Posledních deset let jsem se snažil vyřešit si dilema, jestli festivaly, nebo kluby. Je

to ale vlastně úplně jedno. Je to jen otázka vnitřního nastavení, nějaké chemie v kapele a mezi kapelou a publikem. Buď to funguje a je to skvělé, nebo ne a je to horší. Ani moc nezáleží na tom, jestli je to venku, nebo uvnitř. Festivaly mají jednu nespornou výhodu v tom, že všechno bývá nové, jiné, kompletně jinak nastavené, jiní lidé, je to vzrušující, co přijde a tak. Klub je víc předvídatelný.

Máte vůbec čas dívat se kolem na nové kapely, lokální scénu?

Rou: Když se dělá deska, je to těžké, protože veškerá koncentrace jde tím směrem. Měli jsme pro sebe trochu času v listopadu a prosinci. Takže jsem viděl třeba Fatherson, což je taková vlastně typicky rocková melodická kapela ze Skotska pokračující v tradici skotských kapel jako Biffy Clyro nebo Twin Atlantic. Skvělý zpěv, brilantní skladatelský talent. A pak je tu punková scéna v Anglii, kapely Gnarwolves, Baby Godzilla nebo Wounds a spousta dalších. To nás taky baví.