Srbský hudebník Goran Bregović vystoupí 8. února v Brně a 10. února roztančí se svou kapelou The Wedding and Funeral Band balkánskou hudbou pražské Fórum Karlín. Pro Headliner zavzpomínal na osm významných okamžiků svého života.

Začal jsem být velmi brzy dost dobrý hudebník, ale asi první krásná vzpomínka je z doby, kdy jsem hrál ve striptýzových barech. Bylo mi sedmnáct a v těch barech tančily opravdu krásné Češky. Myslím, že tehdy mi Bůh seslal zprávu, že když budu dělat tohle, budu se v životě bavit.

Některé skladby Arvo Pärta mě dokážou opravdu dojmout. Jeho hudba je jako jedno nekonečné intro. Je to, jako byste nikdy nikam nedošli a pořád byli jen u vstupu. To znamená, že před sebou máte neustále milion otevřených možností. A tento moment, ta chvíle předtím než se něco stane, je vždy krásný. Kdybyste měli možnost si ho poslechnout, vyzkoušejte to.

Zlomil jsem si před pár lety páteř. Poškodil jsem si dva obratle. Necelé dva měsíce poté jsem začal opět koncertovat, ale zůstala mi v zádech kovová destička. Ta mě chrání. To je každopádně důvod, proč na koncertech sedím. O něco později v Paříži na pódium skočila krásná černoška, jestli to můžu říct, s opravdu krásným zadkem. Normálně by to bylo skvělé, že mi tak krásná žena sedí na kolenou, ale já jsem se tak bál, že spadneme a že si zase pochroumám páteř, že jsem si prožil poměrně děsivou chvilku, než přišla ochranka a zařídila to. Samozřejmě to nebyla její chyba. Nevěděla, jak dramatický moment to pro mě je.

Při studiu jsem měl období, kdy jsem slíbil mámě, že nebudu hrát, protože jsem měl problém s drogami. To bylo před univerzitou, hrál jsem tehdy v Itálii, bylo mi devatenáct. A skoro celou vysokou školu jsem nehrál. Byly to skoro čtyři roky. Jenom jsem studoval.

Když cestujete po světě, odezva je pokaždé jiná. Na východě, třeba v Rusku, Koreji nebo v Číně, dostávám hodně kytek a dárků. V Jižní Americe po koncertě pokračují a zpívají cestou z haly některé refrény. Ale všechno je krásné. Už to, že vidíte, že vaše hudba někomu udělala radost, je největší odměna.

Mám dlouhou a dalo by se říct úspěšnou kariéru. A upřímně? Vůbec nevím.

To je také těžké. Jsem čestný občan deseti velkých měst, mám čestný doktorát na univerzitě v Sheffieldu, mám francouzský řád za kulturu. Ale víte, co mě vlastně asi činí nejšťastnějším? Když vím, že nějaké cikánské kapely dnes večer budou hrát mou hudbu a přinesou pak domů trochu peněz. Na to jsem asi nejvíc hrdý.

Asi tři, které jsem před pár lety dělal se svou starou rock’n’rollovou kapelou Bijelo Dugme. Bylo po válce, hráli jsme v Bělehradu, Záhřebu a Sarajevu a měl jsem pocit, že to nebyly jen tak nějaké koncerty. Já tam tehdy letěl ze Soulu, takže jsem navštívil hned několik letišť, než jsem se dostal na první koncert. A nebyl jsem tehdy jediný, kdo kvůli těm večerům cestoval. Jeli tam lidé z celé Evropy. Chtěli u toho být. Pro mě to byl krásný doklad toho, že válka konečně skončila a lidé chtějí být spolu. Ne jako Srbové, Chorvati a Bosňané, ale prostě jen jako lidé. Být spolu a zpívat písničky. A že máme písničky, které chceme společně zpívat. A některé ty písničky jsem napsal já. Bylo to opravdu mnohem víc než jen koncerty.

8 nej balkánského šílence

Text ŠÁRKA HELLEROVÁ

foto Universal Music

Nejranější silná vzpomínka spojená s hudbou

Nejemotivnější

hudba

Nejbláznivější věc,

která se mi přihodila na pódiu

Nejdelší období

bez hudby

Nejlepší odměna

od fanoušků

Nejšťastnější

chvíle

Na co jsem

nejvíce hrdý

Nejlepší

koncerty

Goran Bregović je rodákem ze Sarajeva, jeho otec je Chorvat a matka Srbka. Známým se stal především skladbami, které složil pro filmy Emira Kusturici, konkrétně Dům k pověšení (1988), Arizonský sen (1993) a Underground (1995). Spolupracovali s ním i legendární americký zpěvák a hudebník Iggy Pop či zesnulá kapverdská zpěvačka Cesária Évora. V roce 1995 získal na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes Zlatou palmu. Na svém kontě má řadu skladeb i nahrávek. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl se svou kapelou Bijelo Dugme balkánskou rockovou hvězdou první velikosti a říká, že nebýt války, byl by dnes provinčním rockerem v důchodu. Místo toho čtyřiašedesátiletý hudebník čile koncertuje po celém světě. V roce 2012 vydal album Champagne for Gypsies.