texT ondřej bezr (idnes.cz)

foto Archiv indies

Indies jsou stále jediný český label, který nikdy nevydal špatnou desku

Brněnské vydavatelství Indies bylo založeno před pětadvaceti lety. Na den přesně, 14. února, oslaví firma, rozdělená dnes na tři samostatné subjekty spojené pouze jednou distribucí, narozeniny v kulturním komplexu Sono Centrum v Brně velkým koncertem. Každé výročí vyvolává vzpomínky, někdy i docela osobní. Pár mi jich dovolte.

První prodejna Indies na ulici Milady Horákové 25 v Brně. Píše se rok 1992, na snímku drží prodavači Martin Kos (vlevo) a Bronislav Burian (vpravo) desku Records – Meat House Chicago I.R.A., vůbec první, která u Indies vyšla. Vzadu uprostřed stojí Milan Páleš.

Opět původní brněnská prodejna, na jejím místě dnes stojí nonstop herna. Tady se píše rok 1991 a zakladatel labelu Milan Páleš prodává LP desku stálému zákazníkovi z řad SNB.

Rozdělení původních Indies začalo „plíživě“. Nejprve v roce 2002 vznikly tři produkční skupiny pod jednou hlavičkou a o pět let později se z Indies Records stali tři: Indies Scope Milana Páleše, Indies MG Miloše Grubera a Indies Happy Trails Jaromíra Kratochvíla. Vše proběhlo bez – alespoň viditelných – vášní. Každý z nich si odvedl „své“ kapely a začal realizovat vlastní vize, jež se sice do značné míry protínají, ale základ, který byl dán už prapůvodním mottem „vydáváme jen hudbu, která se nám líbí“, zůstal zachován. Všichni tři protagonisté vsadili na jednoduchou úvahu: že hudba, která se líbí jim, osloví i větší či menší, ale vždy „nějaké“ množství dalších, tedy potenciálních zákazníků. A tak je tomu dodnes.

Dovolte nakonec osobní dovětek. Za těch pětadvacet let, která vlastně jdou paralelně s mojí profesionální drahou hudebního publicisty, mi rukama prošla absolutní většina produkce Indies, o většině jsem měl tu čest psát – recenzovat je nebo třeba dělat rozhovory s jejich interprety. Kdysi, v 90. letech, jsem se kdesi dopustil bonmotu, že „Indies jsou jediný český label, který nikdy nevydal špatnou desku“. Při zpětném pohledu do jejich katalogu bych sice dokázal nalézt tituly, bez kterých bych se obešel (při té produkci považuji za vyloučené, aby tomu tak nebylo), ale do značné míry si lze za obsahem onoho bonmotu pořád stát. Proto také pojedu 14. února do Brna všem třem „indiánům“ pogratulovat, potřást rukou, a hlavně poděkovat. Za tolik skvělé muziky, kterou mi zprostředkovali.

Hudbu, kterou měli pod svými křídly, se časem Indies pokoušeli vyvážet i do zahraničí. Sám jsem se s jejich stánkem setkal na hudebním festivalu a veletrhu ve francouzském Bourges, to bylo někdy ve druhé polovině 90. let, a v novém století se pravidelně účastní největšího obchodního a nabídkového setkání vydavatelů a propagátorů world music WOMEX.

Indies byli vpředu i v nových technologiích. Dodnes si vzpomínám na tiskovku, na které v roce 2000 Milan Páleš prezentoval nový způsob distribuce hudby prostřednictvím placeného stahování mp3 přes portál vltava.cz. Všichni v publiku jsme kroutili hlavami a někteří z nás vlastně moc netušili, o čem to ten Páleš mluví. V době, kdy ještě internet ani omylem nebyl samozřejmostí každé domácnosti, natožpak mobilních telefonů (ani ty ještě neměli zdaleka všichni), začali, zprvu samozřejmě bez valného úspěchu, což je pro „proroky“ příznačné, s něčím, bez čeho by se dnes žádný vydavatel neobešel. V Česku byli první.

A pak už to šlo ráz naráz. Aspoň to při zpětném pohledu do katalogu Indies tak vypadá, i když za tím vším je mnoho historek, hodně vydavatelské odvahy, investic i ztrát. Záběr Indies byl převážně alternativní, těžil z tvorby kapel, které si udělaly jméno mnohdy už v 80. letech, kdy patřily mezi polozakázané či takzvaně tolerované komunistickým režimem a po kterých byl stále hlad. Sami vydavatelé ostatně mluví o tom, že jejich zlomovým titulem bylo album Sestra Psích vojáků, kapely, která značce po zbytek své dráhy, stejně jako řada podobných, zůstala věrná. V roce 1995 poprvé vydali Indies za jeden rok desítku titulů a o dva roky později spatřilo světlo světa dvojalbum Bílé inferno Ivy Bittové a Vladimíra Václavka, jedno z vůbec nejzásadnějších (i komerčně nejúspěšnějších) v historii značky. K letošnímu výročí ostatně firma vydala titul na vinylovém nosiči. A cestu „do Brna“ si nacházeli další interpreti, přesahující původní alternativní ladění, třeba Zuzana Navarová, Pavlicův Hradišťan, folkaři, interpreti akustické hudby všech možných druhů, tu a tam nějaký „vážňák“, a moravskou duši nezapřeli majitelé firmy v postupném vydávání pokud možná autentického folkloru.

Do vydávání hudby podle vzpomínek otců zakladatelů Miloše Grubera a Milana Páleše Indies vstoupili víceméně náhodou. Prý „Iru“ viděli na brněnském koncertě, zalíbila se jim, a když od ní chtěli nějaké cédéčko, které by mohli prodávat ve svém obchodě, Vyšohlíd jim řekl, že jedno mají natočené, ale nemá ho kdo vydat. A tak se nabídli… Takhle vznikl „největší z nejmenších“ labelů posledního čtvrtstoletí v Česku.

Následovala další alba. Na samém začátku kupodivu vlastně vesměs ze stejného vyšohlídovského hradeckého okruhu: performanční projekt MAO Vyšohlída a Langera, kapela Piráti, která jako první u nás už v 80. letech míchala tvrdý rock s rapem po vzoru Beastie Boys (Vyšohlíd byl jejím členem), následnických Pirátů 44 a další nahrávky „Iry“, která desku od desky volně variovala svůj název… Do první desítky katalogu se „vetřeli odjinud“ jen vyškovští Here se svým debutem Swirl, kapela, která byla jednou z dobových českých odpovědí na britskou vlnu „shoegazerských“ kytarovek, mimochodem velmi kvalitní a vlastně poněkud nedoceněná.

Jako Pražák jsem 14. únor 1990 jako zlomový nijak nezaznamenal – prodejny hudebních nosičů a půjčovny cédéček, tehdy zcela nového formátu, rostly jako houby po dešti v celé republice. Že jedna taková pod názvem Indies vznikla v Brně, jsem netušil. To až o rok později, když se mi dostalo do ruky CD s červenou obálkou, popartovým obalem se čtyřmi žiletkami, atakujícím názvem Steak! a podivným názvem kapely Meat House Chicago I.R.A.

Zaznamenal jsem, že anglické slovo „indies“ přestává být jen povšechným označením pro nezávislé labely, ale – s velkým I na začátku – také jedním z nových hudebních vydavatelství, která tehdy zkoušela prorazit s muzikou, již jsme ještě pár měsíců předtím schraňovali pouze na v podstatě samizdatově šířených kazetách. A ta deska byla vynikající. K výročí ji Indies na svých webových stránkách teď dali volně ke stažení – zkuste to. Možná ze mě mluví jen nostalgie, ale přes zvuk, daný okolnostmi vzniku, z ní dýchá značná míra originality, nekompromisnosti a nářezu, zvícího čtyřnásobku oné obalové žiletky. Co vlastně dneska dělá frontman kapely, kytarista a zpěvák Petr Vyšohlíd? A co jurodivý textař a „ideolog“ Milan Langer, v jedné osobě jakýsi Warhol a Jirous „Iry“, jak byl sáhodlouhý název kapely tehdy zkracován? Nevím. Třeba je na oslavách výročí potkám – a tajně se na to těším.