Minulý měsíc českým internetem proletěla nová skladba Tomáše Kluse nazvaná zmrZlým. Po delší době tak vybídla k zamyšlení, jak to dnes čeští folkaři vlastně mají s protestsongy.

Nastupující generace folkařů nemá témata

Abych se ale dostal k původní myšlence. Protestsong u nás má tradici díky nedávné minulosti a některé písně jsou dnes po zásluze v učebnicích i zpěvnících. Jenže proti čemu mají protestovat folkaři, kteří se narodili do svobodné éry? Správně, moc toho není. Přesto se pokouší, ale v drtivé většině případů z toho vylezou jen polopatické myšlenky jak z pamfletu Socialistické solidarity. Český protestsong ve 21. století, pokud bychom měli opustit neurčité sluníčkové zírání Tomáše Kluse a zaměřit se na konkrétní témata, to jsou písně kritizující ČEZ, Ochranný svaz autorský, poplatky u lékaře, zkrátka typické brblání nad tím, že za něco musím platit. Často takový protestsong vychází buď z prohřešku autora, nebo neznalosti problematiky (OSA je typický příklad) a jako takový pak naprosto ztrácí smysl, stává se jen karikaturou protestu, která dělá z interpreta upovídaného neználka.

V posledních letech u nás tedy máme dva druhy protestsongů. Jednu skupinu tvoří neurčité motání se okolo „vyššího“ problému ve stylu „někde něco nějací zlí“. Druhým typem jsou pak písně mající jasný cíl, ale ani ty nijak nerezonují společností a připomínají povzdech otráveného štamgasta. Ano, můžeme z toho odvodit, že protestsong u nás i nadále žije, a je dobře, že písničkáři cítí potřebu se k veřejnému dění vyjadřovat bez ohledu na to, o jak hluboké myšlenky jde. Ale že by se jednotlivé skladby zpívaly na náměstích, folkových festivalech, nebo se dokonce dostaly do dalších zpěvníků? Na to u nás nastupující generace folkařů nemá témata. A asi ani autory.

Při čtení článků na toto téma napříč médii se může zdát, že aktuální domácí protestsong rovná se Klusův Pánubohu do oken a Sami Barbory Polákové a Davida Kollera. Pokud bychom to měřili podle toho, mezi kolik posluchačů se skladba dostane, tak ano, jiné protestsongy u nás nejsou. Když půjdeme ale více pod povrch, zjistíme, že tento specifický subžánr mezi českými folkaři stále žije. Obsahově jde však o plácání do vody, o instantní povzdech vycházející ze standardně blbé nálady společnosti, nikoli angažování zpěváka či nějaký jeho dlouhodobý postoj, to už vůbec ne. Je to výmluvné i pro Pánubohu do oken a Sami, jejichž úspěch lze přičítat spíše známé tváři interpreta a dobrému mediálnímu načasování, obsahově totiž nenabízí nic, co by mělo posluchače zvednout ze židlí. A o to přece v protestsongu jde.

To samé platí i pro novinku zmrZlým, kde se pacifistický apel rozmělnil v neurčitých otázkách, jak můžou být lidé tak zlí. Navíc skrze naivní rýmování „ruce, co tvoří spoušť / tak chlapče, zmáčkni spoušť“. Brrr!