Brilantní balast

Psát popové sentimenty a jedním dechem proklamovat, že mezi popaře nepatříte, to vyžaduje buď notnou dávku drzosti, přezíravosti, smyslu pro sarkastický humor, nebo lehkou demenci.

Imagine Dragon moc dobře vědí, co dělají. Teď už bezesporu. Možná to nevěděli před debutovou deskou Night Visions, která je ve stylu pohádky od Walta Disneyho katapultovala z průměrných amerických klubů mezi poprockovou elitu. Smoke + Mirrors je schizofrenní album, které má na jedné straně fungovat jako jasný a silný postoj, kde se kapela na současné scéně nachází. Na té druhé se snaží mezi falzetové slaďáčky horečnatě implementovat trochu divnosti a nespoutanosti, podobně jako to kdysi dělali krajani The Killers.

Na dvou židlích se moc sedět nedá, pěkně z toho bolí prdel. Kdo chce s vlky... no, znáte to. Nedivím se, že Ještěrky svůj megahit Radioactive nemůžou ani cítit. Kdo by mohl? A tak se zdá, jako by na Smoke + Mirrors dělali vše pro to, aby nic podobného nenapsali. Ta soudržnější část nového alba je čistá poprocková práce, esence stovky demonahrávek, ze kterých s britským producentem Alexem da Kidem vybírali. Nic nevyčnívá, rádia se budou tetelit blahem. Procítěné fistule, čípácké ‚zapalovač nad hlavu‘ balady, prefabrikované emoce, odvážené s chirurgickou přesností.

Odkazy možná ještě jasněji vedou ke vtíravé coldplayovské nabubřelosti, za níž velký kus ve mně nemá rád Chrise Martina, jakkoli mi Coldplay vlastně asi nevadí. Je tohle to, co chceme obecně slyšet v rádiích? Možná. Moderní vypulírovaný pop rock je pro někoho brilantní skvost, pro jiného kalkul. Obojí je správně.

Vtipné jsou na desce odkazy na Paula Simona (Smoke and Mirrors, Hopeless Opus a pár dalších), Mumford and Sons (I Bet My Life) a jistou frenetičnost Arcade Fire, která je ale asi tak skutečná jako umělé sladidlo. Pak je tu pár divnějších věcí v čele s těžkou bluesovkou I’m Sorry, která v té vypjatější pasáži zní jako The White Stripes karaoke opus a v pianissimo intermezzu klouže někde mezi Beach Boys a soulovým Pharrellem Williamsem.

Nejdál jde v slepování skladba Friction, v níž se potkávají arabské vyhrávky kytar, nervní sloky, trochu Kasabian a hodně imbecilní metal. A hned po těžkém finále přijde terapie tropickým Simonem, skřivánci a tudu-tůdů, ou, ou. A tak to jde dál a dál.

Se zvyšujícím se číslem označujícím další track se dostavují zívání, nerozehnatelná nuda i protivný pocit, že se fórky a triky opakují, jen v jiném pořadí. Sólo v posledním rádoby epickém songu Warriors je tak hloupé, že to snad musí být vtip. Měli kluci udělat těch demáčů tak čtvrtinu a trochu míň zohledňovat tantiémy. Byla by to možná přinejmenším slušná deska. I když určitě ne pro mě.

1. Shots

2. Gold

3. Smoke And Mirrors

4. I’m So Sorry

5. I Bet My Life

6. Polaroid

7. Friction

8. It Comes Back To You

9. Dream

10. Trouble

11. Summer

12. Hopeless Opus

13. The Fall

14. Thief

15. The Unknown

16. Second Chances

17. Release

18. Warriors

Syntetické uspávání hadů

Soundtrackově ambientní cosi se místy dá poslouchat jako náladotvorná kulisa, ale dost často se propadá do nemoderní bažiny remixování bez jasného konceptu.

Mark Lanegan je démon. Desperát z Tarantinových filmů. Renezanční člověk-vlk potulující se napříč hudební scénou bez toho, že by si příliš lámal hlavu, jestli mu nějaké vymezení přece jen není moc těsné. Když na přelomu tisíciletí opustil kultovní grunge kapelu Screaming Trees a spontánně se připojil jako stálý člen k mnohem slavnějším Queens of the Stone Age, leckdo kroutil hlavou. Že vedle sebe pod jednou kapelní střechou mohou koexistovat dva tak výrazní frontmani jako jsou Josh Homme a právě Mark Lanegan, dokázalo plodné čtyřleté období. A nespočet Laneganových pěveckých zářezů na úspěšných deskách Rated R, Songs for the Deaf a Lullabies to Paralyze. Byli jako bratři i potom, co odešel, a spolupracovali pochopitelně dál. Mark Lanegan, krom jiných kolaborací, neúnavně vydával také své sólové desky. Čert ví, čí nápad byl vzít poslední album Phantom Radio, skladby naházet do mixéru a pořídit z nich soundtrackově ambientní cosi, co se místy dá poslouchat jako vkusná, náladotvorná kulisa, ale dost často se propadá do nemoderní bažiny remixování pro remixování bez jasného konceptu. Pochopitelně nejlépe dopadly kousky, na kterých participovali ti, se kterými si Lanegan rozumí a spolupracoval s nimi už kdysi. Řeč je hlavně o remixu Grega Dulliho (The Afg­han Whigs), Mobyho a pochopitelně králů divného downtempa a trip hopu UNKLE. Zbytek místy horko těžko lavíruje na hraně jakéhosi vkusu a velmi často nudí. Celou remixovou desku tak od průseru nakonec nepřekvapivě zachraňuje samotný Laneganův vokál a schopnost psát v základu démonické trojrozměrné songy. Na road trip do pouště je ta deska asi fajn, ale radši to chce do auta s sebou ještě něco, co vám bude dávat křídla a nedovolí usnout. Pro pocit jistoty.

1. Death Trip To Tulsa – Mark Stewart’s exopolitix demix

2. I Am The Wolf – Greg Dulli remix

3. The Killing Season – UNKLE remix

4. Torn Red Heart – Moby remix

5. No Bells On Sunday – Moon Gangs remix

6. Floor Of the Ocean – Pye Corner Audio remix

7. Sad Lover – Mikey Young remix

8. Waltzing in Blue – Earth dub mix

9. Harvest Home – Magnus remix

10. The Wild People – Alistair Galbraith remix

11. Dry Iced – Thomas Barfod remix

12. Jonas Pap – Soulsavers Aural Disorientation remix

13. Seventh Day – Tom Furse extrapolation

14. Judgement Time – Alain Johannes remix

Uniformita pro začátečníky

Nové album Diany Krall je tak uhlazené, že vyvolává řadu nepříjemných otázek.

Na dvanáctém studiovém albu se Diana Krall s posluchači dělí o své vzpomínky na mládí. Vybrala si tucet písniček od hudebních klasiků, oblékla je do aranžérského hávu, který momentálně vyhovuje jejímu naturelu, a prozpívala se svým zastřeným hlasem do jazzem vonících podob.

Poslouchá se to výborně. Romanticko-jazzové verze písniček Eltona Johna, Boba Dylana, Paula McCartneyho, The Eagles nebo Randyho Newmana jsou zavinuty do delikátního zvuku, v němž chvíli dominují vzlykavé tóny klavíru a jindy zase plovoucí mlha orchestrálních ploch. Hned úvodní California Dreamin’ od The Mamas & The Papas jasně nasadí náladu desky a ta z ní pak ani na okamžik nezmizí. Dokonce ani ve chvílích, kdy si s Krall přicházejí zazpívat Michael Bublé (Alone Again (Naturally) od Gilberta O’Sullivana) nebo Bryan Adams (Feels Like Home od Randyho Newmana).

Proti provedení vlastně není co namítat. Jsou v něm patrné hudební i vokální priority zpěvačky a v práci s coververzemi také úspěšně provedený záměr sjednotit je pod střechu alba a dát jim vlastní pocit. Otázkou je, zda je zrestaurování starých hitů důvodem po novém albu Diany Krall sáhnout. Zda hezky, citlivě a vkusně přezpívat písničky nejsou od umělkyně takového kalibru trochu málo. A jestli kolekce není zbytečně uniformní a ve finále i trochu nudná.

Odpovědi jsou nabíledni. Wallflower je deska pro posluchače-začátečníky, kterým Krall pomůže se k písničkám dostat. Originály ale nepodléhají jejímu producentskému záměru a každý z nich hoří jiným vnitřním ohněm. Na tomto albu to vlastně všechno končí s první písničkou. Zbytek, byť je zručně odvedený, je jen dodělek do stopáže alba.

1. California Dreamin’

2. Desperado

3. Superstar

4. Alone Again (Naturally) – Diana Krall, Michael Bublé

5. Wallflower – Diana Krall, Blake Mills

6. If I Take You Home Tonight

7. I Can‘t Tell You Why

8. Sorry Seems To Be The Hardest Word

9. Operator (That’s Not The Way It Feels)

10. I’m Not In Love

11. Feels Like Home – Diana Krall, Bryan Adams

12. Don‘t Dream It’s Over

Méně emocí, více progresu

Po osmi letech, kdy se věnoval skupině Junip, přichází švédský písničkář s další sólovkou. Dlouhá pauza se na ní podepsala.

A to pravděpodobně víc, než si fanoušci přáli. První dvě Gonzálezovy desky byly typické intimitou a emocemi, které tou dobou nikde jinde nešlo slyšet. Intimita sice zůstala, ale právě ty emoce se kamsi vytratily. Nahradil je větší důraz na technickou stránku (byť González byl fascinující kytarista už předtím), bohatší zvuk a nástrojové obsazení, což je nejspíš pozůstatkem Junip, neboť zvyk je železná košile.

Deset věcí, čtyřicet minut, vlastně standardní formát, dalo by se říct. Přesto Vestiges & Claws umí překvapit, například nezvykle dlouhými stopážemi skladeb Let It Carry You a What Will. Jde opět o ovlivnění Junip, kteří nahrávali pětiminutové a delší skladby běžně, zatímco González se sólově s výjimkou Cycling Trivialities z první desky držel kratších formátů. A takových příkladů vývoje (a citelné proměny) písničkářovy tvorby bychom našli na Vestiges & Claws několik.

Je velkou otázkou, jak takové album hodnotit. González pokračuje v kariéře originálního songwritera s jasně rozpoznatelným rukopisem. Původní intimitu, emoce a důraz na melancholické melodie nahradila hravost, až instrumentální sofistikovanost, která je v indie folku spíše výjimečným jevem. Zkrátka – kdo čeká od nové desky podobně dechberoucí skladby, jako byly svého času Crosses nebo Down The Line, bude zklamán. Jde však jen o první dojmy, smutnit skutečně není proč. José González zůstává stále jedinečným a nebojí se posouvat. Důležité je, jestli se fanoušci budou chtít posunout s ním.

1. With the Ink of a Ghost

2. Let It Carry You

3. Stories We Build, Stories We Tell

4. The Forest

5. Leaf Off / The Cave

6. Every Age

7. What Will

8. Vissel

9. Afterglow

10. Open Book

Mladost, radost, opakovanost

Subways se na čtvrté desce odpoutali od producentů, ale opět nahráli jen dvou a půlminutové skladby s rokenrolovým odpichem. Zapomněli na silnější hity.

Chlapci a děvče z anglického maloměsta jsou známí především svými koncerty, díky nimž se stali festivalovou sázkou na jistotu. Špatně si nevedou ani v klubech. Čas strávený ve studiu, kdy jsou odříznuti od fanoušků, si rozhodli zpříjemnit a čtvrtou desku natočili v pohodlí domova a bez producentů.

Eponymní nahrávka postrádá silné hity. Je možné, že je kapela nechala na v tomto ohledu mnohem přesvědčivější předchozí desce Money and Celebrity (2011). Asi nejpovedenější skladbou je Taking All the Blame, výborný love song, kterých už sice byly miliony, ale nikdy jich nebude dost. Překotný rytmus písně určuje bubeník Josh, jenž je skrytou akvizicí kapely. Je to ten typ, který drží rytmus a hraje takzvaně pro kapelu, přitom se nebojí sem tam předvést nějakou tu parádu, jež skladbu příjemně nakopne, aniž by ji rušila.

Zpěvák a kytarista Billy je velký snílek, ve skladbě Because of you (Negative Love) ho ale zastihneme ještě zasněnějšího než obvykle a baladu doprovází pro kapelu netypický klavír. Jinak se deska veze na staromilských kytarových riffech, některé jsou klišovitější než jindy, možná i pod dojmem úspěchu Royal Blood. Hlavní motiv skladby Black Letter jako by vypadl z Woodstocku ‘69. Zatímco Royal Blood si z tisíckrát ohraných postupů dělají legraci, u The Subways není jasné, nakolik je berou vážně.

The Subways sice našli odvahu a desku si natočili a vyrobili sami. Otázkou ale zůstává, jestli by nebylo lepší najít sebezapření a nepustit do kredence někoho z venčí. Zkušený producent nezatěžkaný každodenní realitou pevně spjaté kapely mnohdy dokáže repertoár prohnat svěžím větrem. Není to špatná deska, jen jsou to prostě „jen další The Subways“. A to člověku dech nevyrazí.

1. My Heart Is Pumping To A Brand New Beat

2. I’m In Love And It’s Burning In My Soul

3. Taking All The Blame

4. Dirty Muddy Paws

5. Good Times06 – Because Of You (Negative Love)

6. Just Like Jude08 – We Get Around

7. Pet Boy

8. Black Letter

9. Twisted Game

10. Is That Enough

Dylan zpívá Sinatru

Předělávky jazzových standardů a melancholie – taková je překvapivá, šestatřicátá deska folkového barda.

Už sám název desky Shadows In The Night vypovídá o obsahu celkem dost. Stíny v noci evokují osamělost, nostalgii, do jisté míry i jakousi intimitu. A to vše Dylan skrze svůj projev zprostředkovává. Klasické standardy, které nejvíce proslavil Frank Sinatra, představil ve zcela novém hávu – pohybují se někde mezi romantickým blues a country, které je zde charakterizováno pedálovou steel kytarou. Hudba tak dostává zajímavý prvek, který podporuje celkovou atmosféru.

Skvělá je i sourodost desky. Ačkoli mají skladby vesměs podobné, nezatěžkané aranžmá, přece nevyvstává pocit, že jsou všechny úplně stejné. Shadows In The Night je vyloženě pocitové album. Není to pecka, kterou bylo možné poslouchat za každých okolností. Spíš jedna z těch nahrávek, která vnáší do duše klid, pokoru a nejspíš i lehký smutek – zpívá se na ní přece o ztrátách a nešťastných láskách. A v Dylanově nakřáplém hlase proto panuje také patřičná naléhavost. Je zcela jedno, že neintonuje všechny noty úplně bravurně, naopak to dodává na autentickém výrazu – dělá to zkrátka jako vždy po svém a dělá to dobře.

Už dlouho se na hudebním trhu neobjevila deska s předělávkami, která by byla tak odlišná a osobitá – povětšinou jde spíše o pokusy vzkřísit staré fláky, ale bez minimální přidané hodnoty. V Dylanově případě je to naštěstí jinak.

1. I’m A Fool To Want You

2. The Night We Called It A Day

3. Stay With Me

4. Autumn Leaves

5. Why Try To Change Me Now

6. Some Enchanted Evening

7. Full Moon And Empty Arms

8. Where Are You?

9. What I’ll Do

10. That Lucky Old Sun

Naval love, vole

Tahle deska nijak zásadně nepohne sebestřednou a stagnující alternativní scénou, ale škodolibě nastavuje pokřivené zrcadlo všem pseudouměleckým prdům a kníkům.

Dvoučlenné kapely jsou trendy, u Lo/ve to nějak celé navíc dává smysl. Někdo by mohl snadno čekat, že spojení výtvarníka a divadelní herečky plus zaštiťující label A.M. 180 Collective a osmička skladeb vydaná na kazetě bude dohromady pěkná kočičárna. Netvrdím, že to je hudba pro každého. To rozhodně ne. Ten, kdo ctí především melodie, harmonie, přesnou dikci a hezkou učesanou hudbu ani nemá kazeťák, měl by se pro jistotu držet od Lo/ve v uctivé vzdálenosti, případně je obezřetně obcházet velkým obloukem. Jedovatý Jaguar a kousavé bicí v Lo/ve kombinaci totiž zní jako disonantní satanský country punk.

Na bicí hrající Markéta Dvořáková se s tím vůbec nemaže. Ani s bubny, ani s hlasovým projevem. Je animální v obém, zpěv místy připomíná PJ Harvey, kterou někdo drží pod krkem přimáčklou na zeď deset centimetrů nad zemí jako levitující, ďáblem posedlou ženu, místo panenek v očích jen krvavé bělmo, skrz niž nám sám démon nespoutanosti lascivně olizuje ksicht. Jenže velmi vynalézavě přes looper smyčkovaná kytara Pavla Ptáčníka dost často vytváří zajímavé harmonie, nečekaně melancholické a jedinečným způsobem konstantně pracující s náladou.

Všechny hráčské chyby a škobrtance, a že jich na It’s Fucking Amazing That You Are Here je nepočítaně, dostávají najednou rozměr jakési rafinovaně nastražené poruchy. Jejím úkolem je nás opakovaně vytrhávat z letargie a nabourávat dogma našeho jednosměrného vnímání nudného krásna. Ne, není v tom nic hlubokomyslného, naopak, je to vše jen důsledek přístupu ke komponování a nahrávání, ale záhadné a náhodné setkání nedokonalosti s genialitou přineslo ovoce.

Z jedné strany láká k zakousnutí do šťavnaté, dokonale vybarvené dužiny, z té druhé, hnijící, se nám škodolibě vysmívá macatý červ. Tahle deska zřejmě nijak zásadně nepohne sebestřednou a stagnující domácí alternativní scénou, ani pravděpodobně nemá ty ambice. Ale nastavuje trochu pokřivené zrcadlo všem pseudouměleckým prdům a kníkům z akademických luhů a hájů, ze kterých se nepochopitelně připosrává kdekdo. Nechceme už další Dva, Tři, Zrní, Peří, Pidi Lidi, Kina, Muchy, Jeleny, Vepře ani Nebe. Chceme peklo a Lo/ve. Vaše duše a love.

1. Hey Mother

2. Negative Friend

3. Cowboy

4. Demons

5. Mike Mabes

6. Green Snakes

7. Lalala

8. How Are You

Utkví v paměti

Prvotina britské zpěvačky Rae Morris obsahuje silné melodie, je dynamicky rozmanitá a hlavně zapamatovatelná.

Rodačka z anglického Blackpoolu o sobě dala vědět už kolem roku 2012, kdy vydala první singl Don’t Go (který téhož roku zazněl i v populárním britském teenage seriálu Skins). Až do vydání debutu šla ale poměrně nezvyklou cestou. Dobrou polovinu materiálu z desky totiž vydávala právě formou singlů, čímž se při finálním poslechu trochu vytratil moment překvapení. Jako celek však album Unguarded funguje velmi dobře. Má totiž velmi chytlavé a silné melodie a vzhledem k tomu, že na něm Morris pracovala tři roky, je opravdu vymazlené i po aranžérské stránce.

Její hudba je směsicí alternativního popu, který je místy obohacen smyčci a snesitelnou dávkou elektroniky, hlavní roli však zaujímá klavír. Předností nahrávky je, že není plochá ani jednolitá, přesto je velmi kompaktní a neutíká z nastolené atmosféry. Spíše si dělá lehké žánrové odskoky – někdy ke tklivým baladám (Don’t Go, Skin), jindy k elektropopu, který je velmi příbuzný tvorbě Ellie Goulding (Love Again, Do You Even Know?). I když je deska dynamicky rozmanitá, drží se spíše pomalejšího či středního tempa a nezachází do zbytečných extrémů. Pokud si tedy posluchač na začátku zvykne na příjemnou plynulost hudby, nic ho nevyruší. Unguarded je velmi osobní záležitost.

Rae Morris oplývá také velmi flexibilním a krásně znělým hlasem, který si navíc zaručeně nespletete s žádnou jinou zpěvačkou. Ví, jak se přizpůsobit atmosféře skladby – kdy může ubrat a kdy naopak trochu zatlačit na pilu. Morris má navíc soudnost i ohledně svých hlasových možností, písničky si napsala přímo na tělo, a nemá proto potřebu exhibovat a hnát se do zbytečných výšek, což by obecně ani nemělo být cílem interpretů. Neznamená to však, že se drží pouze v jedné poloze.

Díky sebevědomému debutu má teď Rae Morris potenciál připojit se ke svým talentovaným britským písničkářským kolegům, jako jsou například Birdy či Tom Odell.

1. Skin

2. Under The Shadows

3. Closer

4. For You

5. Love Again

6. Don’t Go

7. Unguarded

8. Cold (feat. Fryars)

9. Do You Even Know?

10. Morne Fortune

11. This Time

12. Not Knowing