Royal Blood právě jedou světové turné a na Prahu se opět zapomnělo. Bez debat jsou jedním z nejvýraznějších nováčků za uplynulý rok, a tak by byla škoda je propásnout, když se zrovna motají kolem – třeba v Mnichově.

text Kateřina Nováková

foto Universal Music

Theaterfabrik, Mnichov, 16. 1. 2014

V roce 2013 ještě ani nevydali desku a bubeník Matt Helders z Arctic Monkeys už nosil jejich triko na Glastonbury. Zamiloval se do nich i Matt Bellamy, který jim špital chvalozpěvy na večírku loňských Brit Awards. Letos si už na Glastonbury zahráli oni sami, sice něco kousek po poledni, ale zájem byl takový, že by potřebovali minimálně ještě jeden stejný stan.

Přestože se pořád rozkoukávají a příliš toho mezi písněmi nenapovídají, o to zábavnější je každé jejich gesto, které vybočuje ze standardního koncertního nasazení. Stačí, aby se bubeník Ben Thatcher během mezihry jednoho songu na chvíli zastavil, dal jen ruce před sebe a lidi začnou skoro šílet. U Little Monster nebo Out of The Black se rozjíždí moshpit a ať už se zmítáte v něm, nebo se kryjete před poletujícíma rukama, stejně máte

pusu od ucha k uchu a marně vzpomínáte, kdy jste si takhle užili koncert nějakých nováčků.

I když jsou na pódiu jenom dva, ve spojení s jejich maximální koncentrací a potutelnou komunikací mezi čtyřma očima je právě tohle spiklenectví jejich síla. Jeden pořád nechápe, jak můžou pouštět ven takový zvuk, jako by měl Mike Kerr rovnou čtyři kytary najednou. Ben Thatcher s každým máchnutím paliček freneticky odpočítává jediné možné povolené tempo dechu všech v sále a crowdsurfing nemá konce. Tomuhle cirkusu je konec za pouhých pětapadesát minut, ale povídat o něm budete ještě pěkně dlouho.

Když zpěvačka Lorde zpívá „we will never be royals,“ nemá díky téhle kapele tak docela pravdu. Spanilá jízda Royal Blood totiž pokračuje svižně a strmě vzhůru.