Čtrnáct let od vydání debutové desky přijeli Zoot Woman konečně zahrát do Prahy. Fanoušci byli během večera nadšenější než samotná kapela.

text Jarda Konáš

foto jakub macháček

La Loca, Praha, 24. 1. 2014

Kapela je vlastně přehnaný výraz, třetí člen Zoot Woman, trojnásobný držitel Grammy Stuart Price, se poslední dobou věnuje jen studiové tvorbě. Evropské turné k nové desce tak absolvují pouze sourozenci Blakeovi, kteří však na pódiu nepůsobí jako chudinké hudební duo. Jejich vystoupení mělo šťávu a fantastický zvuk, který i ze slabších písní dokázal vyčarovat plnohodnotnou zábavu. To hrálo velkou roli ve druhé půlce setu, kdy se hrály hlavně věci z nového alba, které je, bohužel, nejslabším článkem v diskografii Zoot Woman.

Když naopak došlo na starší hity, fungovalo to skvěle. Některé přehráli sourozenci přesně jako na desce, jinde naopak úplně měnili konstrukci skladby (Jessie) či naživo zvýraznili prvky, které podtrhly hitovost, jako v případě Taken It All nebo We Won‘t Break.

Jakkoli vynikající set Zoot Woman odehráli, celkový dojem z večera kazilo několik palčivých

problémů. První a zásadní – prostor. Je skvělé, že La Loca hodila Zoot Woman lano a nabídla jim koncert, když už teď křižují tou Evropou. Škoda, že čeští promotéři to ale úplně prospali nebo ignorovali. Pozvat je do MeetFactory, připravit pořádné promo, přijde tam bezpochyby víc lidí než těch třicet skalních fanoušků a padesát návštěvníků hostelu. S tím jde ruku v ruce druhý problém vystoupení. Hudebníci se tvářili dost otráveně, úvodní pozdrav přišel až po třetí písni, nějaké zahuhlání v půlce koncertu, „Thank you“ na začátku přídavku, zamávání na jeho konci a to bylo vše. Fanoušci čekali čtrnáct let na koncert a dostali studenou sprchu, jiskra nepřeskočila, atmosféra neměla jak a z čeho vzniknout. Po hudební stránce nelze kapele vytknout nic, ale lidsky z ní bylo cítit, že si první pražský koncert představovala trochu jinak.