text antonín kocábek

foto archiv Galén

Provokujeme se k reakcím

Písničkář Jan Burian na novém albu i tentokrát přišel s pozoruhodným konceptem. Každou ze svých dvanácti skladeb svěřil jinému producentovi. Vedle svých vrstevníků i těm o generaci mladším, kteří se pohybují ve zcela odlišných žánrových světech. Kolekce Jiná doba je tak odrazem proměn společnosti i aktuálních technologických možností.

Některé písničky z nového alba Jan Burian už nějaký čas hraje jen s klavírem na koncertech. Zvukově pestrou nahrávku ovšem připravoval se svým synem Jiřím, který ho občas na pódiu doprovází i s dalšími členy Republic of Two. Dvojí podoba písniček je pro Buriana přirozená a umožňuje mu přirozeně setrvávat v hledáčku i u těch, kteří už často jeho vrstevníky ignorují.

Jak se zrodil nápad desky Jiná doba?

Chtěli jsme se synem Jiřím udělat zase něco nového, dát mým písničkám novou energii či náboj. Protože známe spoustu velmi zajímavých a nadaných producentů, řekli jsme si,

že by stálo za to je oslovit a propojit s myšlenkou té desky, která se objevuje v textech – nová doba, změna, smysl života za nových okolností, rezignace nebo právě naopak. Co má smysl a co ne... To je textový námět alba. Impulsy od různých producentů, kteří už se ve své tvorbě přirozeně adaptovali v té jiné době jednadvacátého století, se nám zdály velmi vhodné.

Slovo nová má spíš pozitivní nádech, ale když se rozhlédneme okolo, mnozí to tak nevnímají. V čem je vlastně pro vás ta současná doba jiná než předchozí časy?

Když se budeme bavit o hudbě a nahrávání,

To, že je posluchač konzervativní, ještě nemusí znamenat, že je blbý nebo hluchý

U nás v garáži velmi zamlouvá. Vyprávějí se na něm zkrátka staré příběhy novou řečí, a to příběhům určitě neublíží, spíš najdou nové posluchače. Já jsem zvyklý, že občas někdo z mých vrstevníků řekne: Stejně mám radši ty tvoje písničky jen s klavírem. A nevadí mi to, jsem rád, že je poslouchá a občas kvůli těmto lidem vydávám písničky jen v tom tvaru, jak se s nimi mohou potkat na mém sólovém koncertě. To, že je posluchač konzervativní, ještě nemusí znamenat, že je blbý nebo hluchý. Má prostě jiný vkus.

Podle čeho jste oslovené producenty vybíral?

Jednoduše podle vlastního vkusu. Napsali jsme si s Jiřím seznam lidí, kterých si vážíme a připadají nám zajímaví. A bylo to.

Překvapil vás někdo více, než jste čekal?

Ano. Třeba Martin Kyšperský, který z mého demosnímku ponechal jen zpěv, doprovod vypreparoval a nahradil kapelou. Přitom ovšem změnil harmonii z durové na mollovou a najednou ten hlas v dur získal na ještě větší sugestivitě a zvláštnosti. Nebo Kratochvílovi z DVA, když zaranžovali mou tak trochu kabaretní píseň Evoluce stylem, že zní jako něco mezi Manu Chaem a Gorillaz. To mě nadchlo. Ale vlastně všichni mě nějak překvapili, a to jsme vlastně chtěli.

Často spolupracujete s lidmi mladší generace, zatímco spousta vašich vrstevníků by vás nejradši viděla v obnoveném duu s Jiřím Dědečkem. Není v tom trochu schizofrenie?

To není schizofrenie. Pohybuju se s radostí v obou prostředích, v tom, kde se pořád

Jak se vyrovnáváte s přirozenou konzervativností nejen u vašich vrstevníků? Nepřipadáte si někdy odcizeně? Přiznám se, že mě třeba nedávno dost zaskočila velmi odmítavá reakce mých někdejších rockových idolů na jednorázový projekt U nás v garáži dua Tvrdý / Havelka. Vy jste se s podobnou negativní reakcí nikdy nesetkal?

Také patřím k lidem, kterým se projekt

je pro mě současná doba jiná zejména tím, že už si spousta lidí, hlavně těch tvořivých, zvykla na nové technologické možnosti – třeba nahrávat na mobil či jiná drobná zařízení nejen ve studiu, ale prakticky kdekoli a tak dále a podobně. Už je to neudivuje, přestávají se tudíž zabývat samotnými technologiemi a vracejí se k otázkám obsahovým – o čem má to dílo být. V tom osobně spatřuji velkou naději, že zase vznikne něco, co stojí za to, a ne jen formální pokusy z okouzlení technickými možnostmi. Doložit své tvrzení nemůžu jinak než právě vydávanou deskou Jiná doba, kde námi přizvaní spolupracovníci takhle postupovali. Všechno bylo podřízeno obsahu sdělení, samoúčelnost či okouzlení formou se neprosadily.

Samotným klavírem těžko přesvědčíte, že jste Muchow nebo Bonus

Já už je většinou hraju několik měsíců v různých podobách. U některých se teď doprovod mění, víc mě baví přibližovat se tomu, co je na desce, u jiných mám dvě verze. Důležité je, aby v okamžiku, kdy ji hrajete, písnička neztratila na přesvědčivosti. A samotným klavírem těžko přesvědčíte, že jste Muchow nebo Bonus.

Co vaše spolupráce s kapelou Křehcí muži?

Teď v Arše jsme s Jiřím Burianem a Mikolášem Růžičkou zase společně vystupovali, na podzim bychom chtěli vyrazit na turné. Zrovna jsem ve stadiu, kdy bych s nimi hrál moc rád. Jen musíme vymyslet, jak na to. Nemít zvukaře ani řidiče, vejít se do jednoho auta a podobné organizační vychytávky, aby se to dalo vůbec uskutečnit. Ale hrát s takhle kreativními pány je pro mě velká radost.

Byl jste teď docela dlouho nemocný. Nedonutilo vás to třeba zvolnit?

Zatím to tak nevypadá, mám před sebou pár desítek vystoupení do konce sezóny, pak budu provádět turisty v Portugalsku, na Islandu a na Baltu, na podzim se uvidí.

I oba vaši synové vydali nedávno alba svých projektů Kyklos Galaktikos a Kapitán Demo. Řešíte spolu i jejich tvorbu?

Rád si poslechnu, co dělají, ale vesměs mě vyslechnou a udělají si, co chtějí. A to je asi správně. Funguje to tak i obráceně. Jsem rád, že to tak je a těší mě i jako otce, že mě ta děcka berou pořád vážně.

Na novém albu má znovu významnou roli elektronika. Budete ty písničky – tak jako dříve – zase hrát i tradičně písničkářsky, jen s klavírem?

něco nového hledá a vymýšlí, i v tom, kde se vyznávají určité tradiční hodnoty a trvá se na nich. Oba ty tábory mají leccos společného – například odpor ke komerci, povrchnosti a hlouposti. A dokonce i v občasných koncertech s Jiřím Dědečkem či jinými písničkáři je pořád možné nacházet cosi nového. Nevracíme se k reprízám, ale provokujeme se k reakcím na současný život či myšlenky.

Přiznal vám někdo z vašich vrstevníků, že jste ho svým přístupem inspiroval?

Myslím, že ne.

Odrazilo se do nových textů nějak i vaše časté cestování?

Na Jiné době je moje první písnička o cestování, jmenuje se Do Portugalska, ale je to spíš o mně. Jinak zatím nemám vůbec potřebu psát písničky o cestách či cizích zemích. Ani nevím, proč to tak je, třeba se to někdy změní. Moc na to nemyslím.

Klavírista, skladatel, textař, spisovatel a cestovatel. Syn E. F. Buriana. Na pódiích se objevuje od první poloviny sedmdesátých let. Nejprve tvořil v letech 1972–1985 autorské i koncertní duo s Jiřím Dědečkem. Sólově debutoval v roce 1989 albem Hodina duchů. Jeho písně interpretovali i další kolegové, například Vladimír Mišík či Petr Skoumal. V posledních letech se zaměřil na koncepční nahrávky, jako byly Dívčí válka, Muži jsou křehcí nebo Jak zestárnout. Je iniciátorem a organizátorem volného sdružení Osamělí písničkáři. Novinka Jiná doba vyšla ve vydavatelství Galén, prakticky zároveň s tamtéž vydanou novou knihou Dvacet let s Islandem.