text lucie drugdová

foto Radek "DNT2“ Mauer

Většina lidí ho zná jako kluka s kytarou, jenž doprovází písničkáře Tomáše Kluse. Málokdo ale ví, že Jiří Kučerovský je už šestnáct let frontmanem rockové skupiny Animé. „Naši manažeři totiž byli jen dezorientovaní chudáci jako my,“ přiznal v rozhovoru, v němž jsme kromě „Mrtvých tramvají“ rozebrali také jeho zálibu v poslechu spotřebičů a vliv popularity na alternativní hudbu.

Název skupiny Animé vychází z francouzštiny a japonštiny. „Nic neznamená, jen se mi líbil. Dneska vím, že to byla chyba. Když nás zadáte do Googlu, vyskočí pokaždé něco jiného,“ svěřil se Kučerovský, když jsme se bavili o čtvrté desce Dead Trams, kterou kapela vydala v únoru. Pravá ruka Tomáše Kluse odpovídala Headlineru u konvičky čaje a s velkou otevřeností.

Nové album jste pojmenovali Dead Trams, což v překladu znamená Mrtvé tramvaje. Jak vás tohle spojení napadlo?

Když se člověk dostane na místo, které k němu nějakým způsobem promlouvá, říká

se, že má to místo duši. A mě napadla taková otázka. Když existuje duch místa, znamená to, že místo může umřít? Pak už jsem si prostě začal hrát s přiřazováním vlastností živých věcí k těm neživým. Ty naše mrtvé tramvaje ve mně vyvolávají spojení lehce strašidelného tajemství a něčeho nostalgického z dětství. Ale neumím říct přesně čeho.

Názvem ale u tramvají nekončíte. Na desce jste použili i jejich zvonění.

Přisuzujete mu nějaký hlubší význam?

Zvuky tramvají mi přijdou strašně hudební. Určitě to ale nemá nějaký velký mimohudební přesah. Prostě mi ten zvuk sedl a já

Miluju divné zvuky. Občas si dokonce naladím v autě mezistanice, kde to chrčí

A jak to máte s inspirací k textům. Také se necháváte ovlivňovat procházkami po městě?

Myslím, že když člověk něco vytváří, je ovlivněn úplně vším, ať už jsou to situace, vztahy, nebo životní peripetie. Ale já nedokážu na nic konkrétního ukázat. Nefunguju tak, že bych se zamiloval a napsal o dívce písničku. I když to kolikrát může znít jako skladba o konkrétní osobě, tak není. Jen léta zkušeností přetvořené v jeden obraz. Hlavně u mě vždycky nejdříve vzniká hudba, která má nějakou náladu, a ta si pak už sama řekne o text.

Dočetla jsem se, že nálada při poslechu vašeho alba by měla být spojena s pocitem stesku po něčem, co se už nevrátí, a vnitřního klidu. Myslíte, že se vám to povedlo?

Mělo by vyvolávat něco, co se slovy popsat nedá. Po nás se akorát chtělo, abychom dali dohromady tiskovou zprávu. Tak jsem sepsal všechno, co mě k albu napadlo, a člověk, který nám pomáhal, tomu už jen dal výsledný tvar – co tím chtěl básník říci. Já bych to takhle napsat nedokázal, ale souhlasím s každým slovem a myslím, že se nám to povedlo. Pro mě je totiž celkově těžké pojmenovávat podobné věci slovy. Každá umělecká forma by měla využít, čeho může využívat jen ona. Jinak by to vlastně ani nemělo fungovat.

Vaše hudba na spoustu lidí působí depresivně a melancholicky. Vnímáte to také tak?

Asi záleží na úhlu pohledu. Jeden muzikant řekl, že je jednodušší psát přes negativní emoce, protože se nálada snadněji konkretizuje přes něco, co trošku bolí. Já to beru spíš

Vy si v podobných zvucích asi docela libujete, viďte?

Ano. Miluju třeba tóny města. Nechodím už ani se sluchátky v uších. Nebo zbožňuju, jak hrají kávovary, ledničky a pračky. Občas si dokonce naladím v autě mezistanice, kde to chrčí. Nebo mi dělá hrozně dobře, když poslouchám jednu stanici a začne se do ní mísit jiná. Zvuky mě celkově baví.

Napadla vás na jejich základě třeba někdy melodie písničky?

Stává se mi to. Nebo jdu kolikrát po městě, podívám se a něco se mi ozve v hlavě. Takže na základě něčeho vizuálního se mi věci převádí do zvuků. Nevím, jestli náhodou nemám nějakou dysfunkci nebo druh autismu. Ale zase to nefunguje tak, že bych kouknul na barák a řekl si: Hmmm, C-dur.

si řekl, že bych ho tam chtěl mít. Jen pro něj samotný. Bez rozmyslu, co by měl zosobňovat. Myslím, že tak je to silnější. Jako když jste s partnerem a neumíte si pořádně odůvodnit, co vás u něj drží. Kolikrát to i odporuje všemu, co si myslíte, že chcete, ale stejně s ním jste.

Když se to s Tomášem Klusem rozběhlo naplno, nebyl čas vůbec na nic

jako zbabělost, protože za smutek se člověk může lépe schovat. Udělat věc, která je pozitivní, aby zároveň nebyla trapná, je velmi těžké. Je pak dost obtížné rozpoznat paskvil.

S takovými věcmi většinou pomáhá producent. Na rozdíl od minulé desky jste si všechno udělali podle sebe. Práce pod dohledem se vám neosvědčila?

Ono je dobré, když člověk slyší muziku nezaujatě. Dokáže si udržet odstup a posunout ji někam dál. V každém případě producent udělá muziku sdílnější pro větší množství lidí. Poradí, kde zkrátit sólo, upozorní, že už je to nuda. Takové ty věci, co člověka štvou, protože se jich nechce vzdát. Ale s výsledkem jsme byli spokojeni. Problém tentokrát byl, že já už desku slyšel v hlavě dopředu.

Práce na desce ale trvala šest let. Rodily se skladby ztěžka, nebo jste byli zaneprázdněni svými dalšími závazky? Přece

Album bylo vymyšlené včetně mezer mezi písmeny ještě předtím, než jsme šli do studia. A vyplatilo se to, vzniklo přesně to, co jsme chtěli.

Jsme překvapeni, že to vlastně vůbec někoho zajímá

jen vy hrajete s Tomášem Klusem, bubeník Zbyněk Raušer zase s kapelou Portless…

Jelikož jsme opravdu skupina ze samých muzikantů, tak je to hlavně tím, že jsme se upíchli v jiných projektech, které se staly naší hlavní náplní. Před deseti lety jsme brali Animé jako tu primární věc, co jsme dělali. Protože teď ale všichni hrajeme takříkajíc závodně, tak se kapela nikdy bohužel nerozběhla tak, jak jsme o tom snili zamlada. Zkoušky probíhají klidně i jen jednou za čtvrt roku před koncertem. Když na něm pak člověk slyší, že by to mohlo být mnohem lepší, ale stejně ví, že víc nemůže dát, tak přemýšlí, jestli je vůbec zodpovědné nabízet naši hudbu lidem. Vzpomínám, že když se to s Tomášem Klusem rozběhlo naplno, nebyl čas vůbec na nic. Teď už je zase klidnější období a člověk se může vracet ke svým věcem. Ale tehdy to byl hrozný fičák.

Jaké je pro vás vlastně dělat alternativní hudbu s Animé a pak stát po boku Tomáše

Kluse před vyprodanými sály?

Úplně stejné, ale úplně jiné. S Tomášem pořád načerpávám nové a nové zkušenosti. Vždyť my těch koncertů odehráli opravdu moc a pro spoustu lidí. Získal jsem sebejistotu, praxi a naučil se komunikovat s lidmi. Zjistil jsem, co hrát, co nehrát, co na fanoušky funguje a nefunguje. Tomáš je pro mě obrovská škola a jsem za ni nesmírně rád. Jak už jsem říkal, když se to rozjelo, neměl jsem čas na nic jiného. Když jsem si pak šel zahrát s někým jiným, někam jinam, něco jiného, tak až v tu chvíli jsem pochopil, jak moc mi vystupování s Tomášem dalo.

Takže vám až spolupráce přinesla sebevědomí?

Určitě jsem se otrkal, zbavil trémy a stal se mnohem lepším hráčem. Najednou zmizela všechna zatnutí. Tomáš mě ovlivnil v širokém spektru. Ať už co se týče názorů, pohledů na život, i v mém působení v Animé. Je to obrovská část mého života a hlavně důležitá. Jen je pro mě těžké ukázat přesně prstem, to je jako s tou inspirací. Možná už to takhle zpětně ani nedokážu rozklíčovat.

Co vlastně říká na hudbu Animé? Byl třeba někdy na koncertě?

Byl a líbilo se mu to. Ale myslím, že tahle poslední deska je první, kterou si pořádně poslechl i víckrát. Předtím naši hudbu chápal, ale teď o nové desce mluvil fakt hezky a myslím, že jí opravdu rozumí, dokáže se na ni naladit a ví, co jsem měl na srdci. Asi hlavně kvůli tomu, že intenzivně vznikala v době, kdy jsme byli spolu. Takže v ní čte nějakou společnou cestu. Přestože je plná abstraktních věcí, je její součástí i on.

Měl jsem najednou nad vším větší kontrolu, sebejistotu, nadhled.

V čem je pro vás oproti hraní s Tomášem Klusem síla vaší kapely?

V seberealizaci. Člověk má vždycky potřebu dělat něco sám za sebe. Animé je tomu za celý můj život úplně nejblíž. Nemusím se vůbec ničemu přizpůsobovat, máme úplnou svobodu. Držíme se formy anglicky zpívaných rockových písní, což je možná trošku zvláštní, ale holt se mi to přesně takhle vykrystalizovalo. Drtivá většina věcí, které mě napadnou, do toho zapadá. Takže bez Animé by mi bylo smutno a musel bych si najít něco nového. No a ono by to asi znělo dost podobně.

Nemrzí vás ale, že ani po tolika letech práce v Animé nejste slavnější? Anebo o popularitu tolik nestojíte?

To já bych zase věděl, co dělat se slávou. Ale u nás vládne taková lenost, mantáctví a neschopnost. Vždyť já neumím ani pracovat na počítači a chytrých telefonech. Člověk by se alespoň o kapelu lépe staral. Máme sice stránky a profil na Facebooku, takže nejsme úplní chudáci, ale mohlo by to být lepší.

Není to také chyba manažerů? Četla jsem, že jste měli samé mluvky.

No my jsme spíš žádného manažera neměli. Mockrát přišel někdo, kdo nám navykládal, že udělá to a to. My mu věřili, řekli, ať to zkusí, a nikdy se nic nestalo. Pokaždé to byl nějaký úplně dezorientovaný chudák, stejný jako my. Jenže jsme to nepoznali. Vždyť my ani neměli známé, kteří by nám někoho dohodili. Jsme taková parta, která netlačí na pilu.

I bez toho, abyste se někam násilně protlačovali, jste ale stejně nezůstali bez povšimnutí a v roce 2003 získali nominaci na cenu Anděl. Znamená pro vás něco?

Je hezké, že si vás někdo všimne. Potěší to, ale nominace ani ocenění člověku ve výsledku nic nepřinesou, nic neříkají. Řadový fanoušek se o tyhle věci nezajímá. Podle mě si málokdo poslechne desku kapely jen proto, že byla nominována na nějakou cenu. Alespoň já to tak nedělám. Pro mě mají mnohem větší hodnotu fanoušci na koncertě.

Jaká byla jejich podpora při krátkém turné, které jste k desce jeli?

Jsme překvapeni, že to vlastně vůbec někoho zajímá, že můžeme nějaké lidi vůbec označit za fanoušky a oni opravdu existují. Nová deska má skvělý ohlas a je to příjemná vzpruha.

Vládne v kapele pohoda, nebo ponorka?

Spíš demence, které necháváme volný průběh. Často zníme jako úplní blbci. Říkáme různé hlášky, vydáváme zvuky, chováme se jako idioti. Nedá se to poslouchat. Máme takový svůj vnitřní svět, v němž moc věcí nedává ostatním smysl, a my se smějeme jak zkouření školáci.

Máte nějakou konkrétní příhodu?

No, při cestě z koncertu v Plzni se chlapci z nějakého nevysvětlitelného důvodu začali oslovovat ‚mistře lanýži‘. A když jsem jim řekl, že tohle není žádná sranda, ale mateřská školka největšího kalibru, polovinu cesty

už neřekl nikdo z nich nic jiného. Akorát měnili intonaci.

Zažíváte něco podobně ujetého i s Tomášem Klusem?

Ona partička kolem Tomáše je také pěkná pecka. Ale zase trošku jinak. Dokončujme za sebe věty a různě je skládáme. S Animé je to mnohem horší, protože kolikrát jen vyluzujeme zvuky.

Kdybyste měl popsat, kam se hudba Animé od úplných začátků posunula, jak byste to udělal?

Já myslím, že se dost uklidňuje. Začátky byly takové horoucí, komplikované a vášnivé. Hudbu jsme hráli celkově rychleji a složitěji. Dneska se postupně zkonkrétňuje výraz, tak nějak krystalizuje. Akorát předtím bylo hodně drobných krystalků a teď jsou větší a je jich pořád míň. Až zbude jediná kostka, tak to bude definitivní tečka.

Promo video k čerstvému albu Dead Trams, které vyšlo na konci února. Zní také skvěle.

Starší pecka The Wake je pro spoustu fanoušků jednou z nejlepších skladeb Animé.

Nový singl kapely Animé rozhodně stojí za poslech. Několikanásobný.