text Ondřej Horák

foto (c) Bookin Agency

Sběratel úspěchů

Působí jako nekonfliktní kluk, kvůli hudbě ale týden nevycházel z domu, protože na něj fanoušci Řezníka uspořádali hon. S Johnym Machettou jsme si povídali o kauze Řezník, studiu PR a spolupráci s Ondřejem Brzobohatým, která má jeho tvorbě dodat na vážnosti.

Rapuje, rapperem ale není. Johnyho Machettu zajímá spíš pop a svému stylu říká raop, což je pravděpodobně hybrid rapu a popu. Nestojí za tím touha být za každou cenu invenční a novátorský, jen se potřebuje vymezit vůči tradičnímu hip hopu, jehož fanoušci nemůžou jménu Johny Machette přijít na chuť a dobírají si ho především na internetu.

Právě tam svou krátkou, ale poměrně úspěšnou kariéru začal budovat. Je závislý na sociálních sítích a díky promyšlené komunikaci si s fanoušky vybudoval zvláštní vztah. Počet zhlédnutí jeho videoklipů se počítá na desítky milionů, což je v Česku unikát. Rozhovor se odehrál v kanceláři agentury 2media

v srdci Prahy, kde to vypadlo jako na zámku. Johny Machette popíjel vodu a soustředěně odpovídal na otázky. Jako profesionál.

Jak jste se ocitl před mikrofonem v roli rappera?

V deváté třídě mi spolužák ukázal video, kde probíhal freestyle battle v rapu. Hrozně mě to fascinovalo. Člověk přijde na pódium a zničehonic začne skládat text, který se rýmuje, dává smysl, a navíc je vtipný. Chtěl jsem to zkusit a v den svých sedmnáctých narozenin jsem se takové soutěže poprvé zúčastnil. Tak začala má dvouletá kariéra ve freestyle rapu. Nikdy mi to moc nešlo, dost

CD od Řezníka jsem dostal s poděkováním za výborný prodej

mě to ale bavilo. Dvakrát nebo třikrát jsem vyhrál nějaký pohár a větší finanční obnos. Nemůžu ale říct, že bych byl zásadní tvář téhle scény.

A kdy jste začal skládat vlastní texty?

S kamarádem jsme pravidelně objížděli rapové turnaje a když festival Hip Hop Jam v roce 2012 vyhlásil soutěž pro začínající kapely, řekli jsme si, že poprvé zkusíme vystoupit s připraveným textem. Tak vznikla moje první kapela HZM (Hovada za majkem, pozn. autor). Popravdě řečeno, chtěli jsme

spíš lístky zadarmo a přihlásili jsme se s jednou písničkou. Zároveň nás zajímalo, jak na to budou reagovat lidi. Jenže se to zvrhlo a my vyhráli. Na jednu stranu to bylo super, na stranu druhou jsme během dvou dnů vystupovali čtyřikrát s jednou písničkou.

Takže vítězství v soutěži pro vás bylo impulzem k psaní vlastních textů?

Rozhodovala profesionální porota, do soutěže se přihlásilo přes tisíc kapel a postoupilo sto. Tříčlenná porota pak vybrala toho, kdo ji nejvíc zaujal. Zdálo se, že to funguje.

Kapela HZM fungovala jen rok. Proč jste skončili?

Čím víc lidí, tím větší se musí dělat kompromis. Udělali jsme první desku, která byla čistě fanouškovská, v papírovém obalu jsme ji rozdávali lidem. Pak jsme začali pracovat na druhém albu, které jsme chtěli udělat profesionálněji a spekulovali jsme, jak by mělo znít. Natočili jsme dvě tři věci a došlo nám, že bude lepší, když každý půjdeme svou cestou.

V čem jste se rozcházeli?

Byl to především výběr hudby a styl, jakým by se měla dělat. Můj tehdejší kolega je mladší a po technické stránce rapu je výborný. Už v šestnácti letech vyhrával velké free­stylové soutěže. Byl to talent a chtěl dělat takovou tu klasickou rapovou hudbu. Já se ale viděl spíš v popu.

Váš úspěch je nejvíce viditelný ze zhlédnutí na YouTube. Byla to ta popová cesta, která zafungovala?

Myslím, že jsem trefil dobu. Začal jsem hodně využívat Facebook, Twitter a Instagram, a to ještě v době, kdy mě ostatní kritizovali za to, že moc komunikuji s fanoušky. Ptal jsem se jich, co právě poslouchají, snažil jsem se jim odepisovat na zprávy. Všichni mi tehdy říkali, že moc žiju Facebookem, ale lidi si komunikace vážili a začali poslouchat moji hudbu. Pak jsem udělal cover písně Can‘t Hold Us od Macklemora a celé se to dostalo do další sféry.

Studujete žurnalistiku a nová média. Pomáhá vám vysoká škola nějakým způsobem v kariéře muzikanta?

Je to snad poprvé, kdy můžu říct, že dělám školu, která mě baví. Nikdy bych nevěřil, že budu do školy chodit rád a budu se těšit na přednášky. Předtím jsem chodil na střední průmyslovku, kde bylo třicet kluků ve třídě, a byla to spíš taková ta sranda, kam se občas chodilo a občas ne. Teď se doopravdy těším, až zase budeme mít nějakou přednášku. Jsem rád, že jsem si tenhle obor zvolil.

Vybíral jste si vysokou školu s ohledem na hudební kariéru?

Zaujala mě především ta nová média a začal jsem si o tom zjišťovat víc. Zajímalo mě, jak pracovat s lidmi na Facebooku, jak udělat sociální sítě zajímavějšími a přístupnějšími. Mám pocit, že mi škola pomáhá. Dřív jsem jen tušil, jak to funguje, co se vyplatí dělat, a co ne. Dnes mám mnohem větší přehled.

Hudba je koníček, který jsem skloubil s online marketingem a PR ze školy

Před dvěma lety jste vyhrál Českého slavíka jako Hvězda internetu, přitom to vypadalo, že měl ocenění vyhrát rapper Řezník. Jeho fanoušci vám vyhrožovali i likvidací. Jak jste se tehdy cítil?

Nepředpokládal jsem, že nárůst té agrese bude až takový. Týden před zveřejněním výsledků se dostaly ven výsledky, kde byl první Řezník a já druhý. Jeho fanoušci to ale brali jako finální verdikt a začali mě bombardovat občas i opravdu nechutnými zprávami. Když to píše třináctiletý kluk, který se doma fotí před zrcadlem a postavou vypadá jako já, člověk se tomu může smát. Jenže když to napíše otec od rodiny nebo člověk, kterému je řekněme dvacet šest a maká ve fabrice, nevíte, co od něj čekat. Co když mu opravdu rupne v bedně, potká mě na ulici a zmlátí mě nebo pobodá?

Stalo se vám někdy něco takového?

Naštěstí ne. Jednou jsem byl na koncertu Penerů strýčka Homeboye na pražské Náplavce a zničehonic do mě týpek kopnul. Já ale zprvu myslel, že jsem do někoho vrazil. Jsem závislý na telefonu, kde kontroluju sociální sítě, a zrovna jsem něco psal na Twit­teru. Zaznamenal jsem tu ránu, začal se omlouvat, ale pak na mě začali pokřikovat čurák Mačeta a jestli chci ještě jednu.

Co jste dělal?

Sebral jsem se a šel dál. Tyhle věci jsem nikdy neřešil, s takovými lidmi neztrácím čas. Nic horšího se ale naštěstí nestalo.

Na to snad máte lidi, ne?

To ano, ale dřív jsem je neměl. Dřív jsem si dělal všechno sám a stálo mě to strašného času. Skloubit školu s hudební kariérou bylo složité. Sháněl jsem si sám koncerty i hudbu do textů, ty si také píšu všechny sám. Pak ještě musíte přemýšlet, jak dát lidem vědět, že máte nový videoklip a jestli jim přijde natolik zajímavý, aby ho mohli šířit dál. Věnoval jsem tomu všechen čas a teď jsem konečně v bodu, kdy jsem našel lidi, kteří mi jsou ochotní pomoct.

Hudba je koníček, který jsem skloubil s online marketingem a PR ze školy. Studuji to, co dělám, když přijdu domů ze školy.

Přemýšlíte o tom, jak svoji hudbu dostat mezi lidi a prodat?

Snažím se dělat, co baví mě, a moc nesledovat, co baví lidi. Kdybych se měl řídit tím, co chtějí ostatní, hudbu dělám trochu jinak. Moji fanoušci jsou teenageři, kteří vesměs poslouchají jiné věci, než které dělám já. Snažím se ale zjišťovat, jak dostat tiskovou zprávu do médií, jak se taková tisková zpráva tvoří a podobně.

Jednou jsem byl na koncertu PSH na pražské Náplavce a zničehonic do mě týpek kopnul

Bral jste ty výhružky vážně?

První týden po vyhlášení výsledků jsem ani nechodil do školy, nevěděl jsem, co čekat. Volali mi z PR oddělení Mattoni a já se jich ptal, co se děje. Chtěl jsem, aby lidem vysvětlili, že vyhrál ten, kdo měl víc hlasů. Chtěl jsem, aby lidem řekli, kde je pravda. Řekli mi, že je to speciální skupina lidí a že neví, jak s nimi pracovat. Nebyli to přímo lidé z Mattoni, ale z agentury, která se jim o to starala. Když mi doporučili, abych byl týden doma, začal jsem to brát vážně. Cizí člověk mi do telefonu sdělil, abych nevycházel ven, protože neví, co se mi může stát. Tak jsem jim poděkoval za informaci.

Řezník na poslední desce rapuje, že vám vylije Savo do obličeje. Jak se vám jeho tvorba líbí?

Fakt? No dobře (smích). Jeho tvorba se ke mně dostávala celou střední. Seděl jsem v lavici se spolužákem, který ho poslouchal a pořád mi ho chtěl pouštět. Trvalo mu asi dva roky, než pochopil, že to opravdu slyšet nechci. Vtipné je, že jsem od Řezníka CD dostal, sice ho mám pořád zabalené ve fólii, ale vzkázal mi, že děkuje za výborný prodej. Řekl jsem si, fajn, posloužil jsem jako reklamní kampaň. Jen doufám, že časem svým fanouškům vysvětlí, že by s tím už mohli přestat. Přece jen už jsou to dva roky,

a když vydám nějaký klip, vždycky se tam objeví někdo, kdo tu aféru připomene.

Chytla se toho média, hodně se o tom mluvilo. Nebyl ten povyk ve výsledku přece jen přínosný?

Vážně? Já ten pocit neměl. Myslel jsem si, že pokud vyhraji ocenění, které vysílá televize v přímém přenosu, mohla by si média všimnout, že tu je někdo zajímavý. Během dvou let jsem přesáhl dvacet milionů zhlédnutí na YouTube, sta tisíce fanoušků na sociálních sítích a ostatní interprety jsem tenkrát hrozně válel. Nechci, aby to vyznělo nějak egoisticky, ale dělal jsem si tehdy průzkumy, z nichž vyšlo, že si nestojím vůbec špatně oproti lidem, kteří jsou na scéně pět nebo deset let. Čekal jsem, že si mě díky Slavíkovi všimnou i lidé, kteří mě neznali. Ale teď nemám pocit, že by mě někdo bral jako kluka, který si na internetu vybudoval kariéru. Místo toho jsem označován za zloděje a těžko se lidem vysvětluje, že to tak není.

Před rokem jste hrál v řekněme lokální hiphopové kapele, dnes za sebou máte ocenění z České republiky i ze zahraničí, vydáváte sólovou desku, natočil jste singl s Ondřejem Brzobohatým. Jak se váš život během toho roku proměnil?

Náš první singl s HZM už tehdy přesáhl milion zhlédnutí a oslovil především teenagery. Už tenkrát jsme vystupovali s německým interpretem jménem Fler, jeli jsme turné s Majkem Spiritem a byli jsme součástí pražského křtu jeho desky Nový člověk. Odjeli jsme čtyřicet až padesát koncertů za rok, neřekl bych, že jsme byli lokální kapela.

Dobře, ale oproti dnešku ta změna přece musí být znatelná.

Je pravda, že co jsem se osamostatnil, úspěchy jsou daleko větší. Dostal jsem se do televize, dostal jsem se do rádia a vyhrál zahraniční cenu, což je obrovský úspěch. A celé jsem to završil tím, že jsem jako kluk z vesnice udělal song s Ondřejem Brzobohatým. Za to jsem hrozně vděčný a dodnes nevěřím, že se nám to povedlo.

Jak jste se dali dohromady?

Nikdy jsem nechtěl být ten, o kterém se říká, že se proslavil na slavnějším jménu. Už tři roky ale funguji sám, má cílová skupina mě už zaznamenala, tak jsem si řekl, že už bych mohl zkusit někoho oslovit. Přišlo mi zajímavé to dotáhnout až k Ondřejovi, ale vůbec jsem nevěděl jak. Nijak jsme se neznali. Sedl jsem si k počítači, vygoogloval

Říkal jsem si, že pokud to zaujme Ondřeje Brzobohatého, mohlo by to dostat jistou vážnost

Počítám, že se mu líbila.

Za čtrnáct dní mi zazvonil telefon, na druhé straně se představil Ondřej Brzobohatý a říkal, že ho to hrozně baví a že bychom se měli sejít. Pozval mě do České televize, kde skládal hudbu pro jednu pohádku. Už ten den mi zapíval a zahrál na klavír melodii refrénu.

Jak vaše spolupráce probíhala?

Týden na to mi ještě zavolal, že dostal nápad, jak to udělat lépe. Říkal, že kdybych mu dal měsíc, zkusil by k tomu napsat hudbu. To už jsem byl radostí bez sebe, protože takhle se na tom podepsal i jako autor. Ta dnes již neexistující verze byla jednoduchá,

jeho jméno, našel webovky a zavolal jeho manažerovi. Představil jsem se a popsal mu svůj nápad. Manažer mi řekl, ať mu pošlu tu skladbu, a když se to bude Ondřejovi líbit, ozve se.

zatímco tahle skladba má hudební vývoj, a to mě baví.

Proč jste se rozhodl oslovit zrovna jeho?

Chtěl jsem někoho seriózního, někoho, koho by vedle mě nikdo nečekal. Chtěl jsem ukázat, že moje hudba není jen pro děti. Říkal jsem si, že pokud to zaujme Ondřeje Brzobohatého, mohlo by to dostat jistou vážnost. Proč by takový člověk jako Ondřej Brzobohatý měl potřebu spolupracovat s klukem v červené kšiltovce, který něco kdáká do Macklemorova beatu?

Takže si pomalu, ale jistě plníte sny?

Po ceně ve Francii a singlu s Ondrou se o mě začala zajímat média, zjišťují, kdo jsem a co dělám. To je dřív nezajímalo a pro mě je to příjemná změna k lepšímu. Jinak jsem stále student, takže jsem od pondělí do pátku student, a když přijdu ze školy, tak se věnuju hudbě. Nemám čas na nic jiného a jsem za to rád.

Jonáš Čumrik (*1992) je mladý český rapper, který během relativně krátké kariéry posbíral mnoho fanoušků i ocenění. Jeho tvorba inklinuje k popu, svůj styl nazývá raop, čímž se chce distancovat od tradičního rapu. Rapovat začal na základní škole, v roce 2012 založil kapelu HZM, která se po roce rozpadla. Před dvěma lety vydal klip Se zbláznim, který má v současnosti přes 7 200 000 zhlédnutí. V tom samém roce také získal Českého slavíka v kategorii Hvězda internetu. Letos v lednu přebral ve Francii cenu Melty Future Awards, jež je určena umělcům do třiceti let. V těchto dnech vydává debutovou desku Snílek, kterou uvádí singl Spasitelé s Ondřejem Brzobohatým.