text jarda konáš

foto jan zeman

Kaťák, nuda na Stodolní i noční můra

„Bude po koncertě autogramiáda?“ ptaly se na Facebooku fanynky. Inu, nebyla, ale kdyby tak tušily, co je ten večer s Mandrage čeká.

Když mi Mandrage nabídli, abych s nimi jel do Ostravy podívat se na jednu ze zastávek jejich akustického turné po divadelních sálech, přiznám se, že coby starý folkař jsem zastříhal ušima. Tohle může dopadnout všelijak, ale představit dopředu si to prostě nejde.

Kaťák na uvítanou

Potkáváme se na benzínce za Říčany. Někteří přijeli z Plzně, jiní, včetně mě, se sešli v Praze a popojeli pár kilometrů společně. Nasedám do dodávky se zbytkem kapely a o půl jedenácté se rozjíždíme směr Ostrava. „Viděli jste někdo předevčírem Kmeny?“ ptá se kytarista Pepa Bolan a pokračuje: „Díl o hooligans, byli tam ultras od nás z Plzně, a ti tam řvali...“ I když se celá dodávka směje přisprostlým pokřikům plzeňských fotbalistů,

konverzace ohledně dokumentárního seriálu se nerozvede, protože půlka cestujících rychle usíná. Dá se to pochopit, bubeník Matyáš do pěti ráno dýdžejoval v pražském klubu Chapeau Rouge, další se zase o půl čtvrté vrátili z výletu do Německa. Trochu se lekám, jestli takhle vůbec budu mít o čem psát.

Od Velkého Meziříčí, kde se zastavovalo na cigáro, už jsou ale zase všichni vzhůru a klábosí se o všem možném. O holkách, o desce Sama Smithe, o nových kapelách na české scéně, o blížících se daních, dojde na Ochranný svaz autorský i rozbor toho, jaká přání si slavní hudebníci občas dávají do podmínek vystoupení. Třeba že Lemmy má v šatně flipper a Mariah Carrey prý vyžaduje dvě koťátka na hraní. Nemůžeme se shodnout, jestli slavná historka o míse lentilek, ze které musely být vybrány bonbony určité

barvy (nejde o rozmar, kapela tím ověřovala, zda pořadatelé pečlivě četli smlouvy), vznikla na základě přání skupiny Van Halen nebo Blink-182. „Ty jo, ale to bychom mohli taky zkusit, začít si dávat do smlouvy nějaký takovýhle věci,“ říká klávesák František. „Ty koťátka nejsou špatnej nápad. Mně by se ale líbilo mít je zalitý v betonu, aby jim třeba koukala jenom hlavička. Jestli by to ten pořadatel fakt splnil?“

Mezi Brnem a Olomoucí sjíždíme z dálnice a velmi rychle se ocitáme na liduprázdné okresce kroutící se mezi poli i hlubokými lesy. Nikdo neví, kde jsme, řidič vyčítavě i prosebně hypnotizuje navigaci. Když po čtvrt hodině tápání přichází uprostřed silnice otočka o sto osmdesát stupňů a návrat

směrem, odkud jsme přijeli, kapela už to nevydrží: „Tak se mi zdá, že zase jedeme na Kečupa.“ Ptám se vedle sedícího Františka, co tento interní vtip znamená, a dostává se mi odpovědi: „Kečup je jeden z našich techniků. Když řídí, vždycky to dopadá nějak takhle. Ale zase díky němu vidíme trochu víc z tý naší zemičky.“

Do Ostravy přijíždíme okolo půl třetí. Tamní dům kultury je sice na první pohled komunistická stavba, ale naštěstí navržená ve stylu pozdní sorely, žádný hliníkový brutalismus, na který jsme u českých kulturáků zvyklí. Kapela se rozhlíží po divadelním sále a spokojeně přikyvuje, tohle je jeden z těch hezčích prostorů, kam se během turné podívají. Začínám být trochu v rozpacích z představy,

že teď budu do koncertu čtyři hodiny zevlit po prázdném socialistickém kulturáku. Zatímco technici začínají vybalovat věci, Mandrage jdou na oběd do restaurace na druhém konci budovy. I zde se cestuje časem, postarší číšníci v tesilových oblecích, stoly a židle ze začátku 90. let, tady by z fleku mohli schůzovat odboráři. Odmítám nabízený oběd na účet podniku se slovy, že nejsem z kapely, což si pan vrchní vezme k srdci až moc svědomitě a výrazně zpomalí mou obsluhu, když se sem během odpoledne ještě vrátím. Podává se filé s bramborem nebo bramboráky s masovou směsí, ze které by omdlel i Babica. Několika členům výpravy tenhle vybledlý katův šleh později zamává žaludkem.

Zatraceně velký podnik

Hodinu po nás dorazí do Ostravy i dechová sekce a smyčcové kvarteto, které se dopravuje po vlastní ose z Brna. Hudebníci jsou kompletní, může začít zvukovka. Courám se po chodbách a dívám se, jaká kultura v tomto domě ještě v nejbližších týdnech proběhne. Zazpívá Lenny, svou novou hru Žena za pultem 2 uvedou Kaiser s Lábusem, pobesedovat o šancích mladých a starých přijede Andrej Babiš, ti starší si můžou ještě přijít zatancovat na Duo Jamaha. Zvláštní dramaturgie. Jdu si sednout do prázdného hlediště a počítám, kolik lidí je vlastně na pódiu. Kromě kapely ještě dvě vokalistky, tři

dechaři a smyčcové kvarteto. Čtrnáct dohromady. Snažím se dopočítat ještě techniků, ale tam jsem bez šance, protože se někteří na pódiu motají jako na orloji a další naopak nejsou vůbec vidět.

Po zvukovce mají čas na oběd (nebo spíše brzkou večeři) naopak technici. Jdu si s nimi sednout, a když se mi na šestý pokus podaří u kolemjdoucího vrchního objednat pivo, dávají se spolusedící do řeči. Někdo s Mandrage jede třetí turné, další je s nimi sedm let. Někdo spolupracuje s Hentai Corporation, jiný se začíná pomalu chystat na přípravu Mighty Sounds. Dva musí být v jednu ráno v Praze zvučit Žižkovskou noc, další poveze v noci aparaturu do Brna, aby byla připravena na zítřejší převoz na veletrh ve Frankfurtu. Je to

zajímavá sestava, která tak jak je různorodá, zároveň intenzivně žije společně. A já se konečně dopočítal finálového počtu výpravy. Aktuální turné jede dvacet čtyři lidí. To je zatraceně velký podnik.

Vínko a Pramínek vlasů

Přesně v sedm se začíná hrát. Ke svému překvapení vidím v sále dospělé publikum, mladé fanynky tam samozřejmě jsou taky, ale rozhodně nehrají žádnou velkou přesilovku. „Hele, jestli si chcete povídat, tak běžte ven,“ napomíná v řadě za mnou starší pán štěbetící partnery. Zdá se, že mnozí návštěvníci berou návštěvu divadla vážně se vším všudy.

Je to zvláštní situace, sledovat Mandrage

v akustické podobě. Trochu jsem se bál blamáže, protože, co si budeme namlouvat, kapela rýmující tebe / nebe a zpívající o prdění do vany riskuje akustickým pojetím hodně. Vážnou unplugged polohu by nemuseli spolknout ani fanoušci a kritici by měli v ruce další hůl.

Členové skupiny jako kdyby si toho sami byli vědomi. Nehrají si na žádné velké muzikanty a divadelní turné pojali vlastně šantánově. Uvolněný až ležérní projev, mezi skladbami scénky místo konferenciéra, kostýmy evokující gentlemany na nedělní partičce biliáru. Pravda, akustická podoba některých věcí zdůrazňuje, že to rozhodně nejsou žádní velcí básníci, ale Mandrage si z toho sami dělají legraci v závěrečné písničce koncertu.

Jde o klasický hospodský šraml, kdy bubeník a klávesák s heligonkou na ramenou chodí podél řad hlediště a zpívají text v duchu „tahleta kapela z Plzně, co hrála vždycky tak nuzně“.

Za zavřenou oponou mezitím probíhá rychlá přestavba pódia, a když se v sále dozpívá, přichází finále. Ze scény zmizely až na klavír všechny nástroje, středobodem je na kolečkách přistavený bar, za kterým basák Michal rozlévá víno. Zmatené pohledy v hledišti se rychle mění v nadšení, dívenky poptávající autogramiádu se teď procházejí po jevišti a můžou rovnou popít s kapelou, jejich pohledy jsou k nezaplacení, to vám povím. Na kraji jedné z řad stojí asi desetiletý chlapeček a pláče. „Proč brečíš,“ ptá se jej maminka.

A on jen ukáže smutně na pódium s barem a mezi popotahováním nosu zamumlá: „Když tam můžou jenom dospělí!“

Mezi davem návštěvníků se motají technici a rozdávají papíry s texty, zpívají se písně Svěráka a Uhlíře nebo ze Semaforu a šantánový dojem z celého večera je do puntíku naplněn.

Kalhotky nebo drink?

„Tohle všechno si vymýšlíme i vyrábíme sami,“ říká mi manažerka Lucka, když máme klid si sednout a probrat detaily aktuálního turné i celkové práce kapely. „Ten bar si kluci vymysleli, technici nám ho stloukli a teď ho vozíme. Takový věci nás napadají pořád, chystáme na podzim desku, ale ještě jsme

nezačali točit a hoši už dumají nad tím, co k ní uděláme naživo.“

Na první pohled mě v případě divadelního turné zarazila cena za vstupenky, která se pohybuje okolo čtyř stovek. To je na českou kapelu dost, s přihlédnutím k tomu, že jde vlastně o řadovou štaci, by mnozí takovou cenu označili za drzou. Na to Lucka odpovídá: „Je to tak, že když jedeme normální kluby nebo fesťáky, hrajeme za nějaký fixní honorář. Teď ale jedeme něco, co nám nikdo nezaplatí. Děláme si to sami, navíc v prostorech, kam se vejde míň návštěvníků, než na nás chodí normálně. Proto ta cena odpovídá tomu, abychom mohli všechny z těch dvaceti čtyř lidí vyplatit, a ještě pokrýt pronájem divadla.“ Když se pozastavuji nad počtem lidí zapojených do aktuálního turné, dodává

k tomu: „Ono nás jezdí vždycky okolo dvaceti, čtyřiadvaceti. Příští turné s námi už nebudou smyčce a dechaři, ale zase budeme potřebovat víc techniků.“

Je po koncertě, už se balí, první členové výpravy se loučí a vyráží na dlouhou cestu domů. Uvědomuji si, že jsem si pořádně neprohlídl stánek s merchem, kde mají kromě tradičních desek a placek ke koupi třeba kalhotky s logem Mandrage. Když jsem se u oběda ptal, jak jim merchandise funguje, odpověděl mi chvilkový barman Michal: „Docela jo, prodává se to dobře. Ale nejvíc stejně vyděláme na víně, jak lidi hází mince do dobrovolné kasičky, když jim vždycky podávám kelímek s pitím.“ Bodejť by ne, za patnáct minut obslouží tři sta lidí, takový trhák by chtěli mít v každém podniku.

Noční můra každé kapely

Zatímco část výpravy už míří do Brna či na Prahu, zůstávám s kapelou přes noc. Když reportáž, tak se vším všudy. Ubytujeme se v hotelu a po krátkém čekání v restauraci na ostatní vyrážíme do noční Ostravy. Každý chce jít někam jinam, někdo tu má kamarády, jiní plánují pivo s Wohnouty, kteří shodou okolností hrají v klubu vzdáleném jen pár minut pěšky, ale až v pozdějších hodinách. Na Stodolní vydržíme jen pár minut, přiblblá disko hudba nás vyžene z každého podniku už ve dveřích. Nakonec zamíříme pryč a zvítězí tichý bar, kde ke dvěma panákům whisky dávají třetí zdarma. A navíc je dva bloky od hotelu.

Ráno nás nezastihne v úplně nejlepší

kondici, ale když už jsme si řekli, že v devět odjezd, tak holt v devět odjezd. Vyrážíme z Ostravy, někdo se snaží rozkoukat, další zase dospat včerejšek. V půlce cesty, když míjíme Devět křížů, zapípá mobil a přichází studená sprcha. Druhá část výpravy, která plánovala vyrazit v jedenáct, se právě probouzí a dává o sobě vědět, říkám si. Kdepak.

„Píše Lucka,“ čte z displeje Michal, „že někdo v noci vykradl dodávku.“ V autě to nervózně zahučí, protože je plné muzikantů, takže druhý vůz byl plný nástrojů. „Teď jedou na policii.“ Vykradená dodávka, to je noční můra každé kapely. Jedeme téměř v tichosti, je vidět, že Mandrage čekají na bližší informace. Když se u Humpolce dozvídáme, že nástroje zůstaly všechny

a zloděj se zaměřil jen na autorádio, navigaci a podobnou snadno „střelitelnou“ techniku, padá všem velký kámen ze srdce.

Druhá část výpravy tak strávila den s policisty a vyrazila domů místo v jedenáct o půl čtvrté odpoledne. Smutná tečka výjezdu do Ostravy je pro nás všechny poučením, že ani hotelové parkoviště prošpikované kamerami neuchrání člověka před zloději. Když se kapela uklidní, že nástroje jsou všechny, vrací se myšlenkami pomalu k dalšímu koncertu, plánovanému jen pár dní poté v pražské Hybernii. „Wohnouti prý jeli do Ostravy vlakem,“ padlo ještě v dodávce. Zlatý, prozřetelný nápad, říkám si, když celý dolámaný strkám doma klíče do zámku.