text Ondřej Bezr (iDNES.cz)

foto universal music

Kytara zůstává v dobrých rukou

Na současné hudební scéně je jen pár kytaristů, které poznáme po několika málo tónech, aniž bychom byli muzikanti nebo specialisté na konkrétní styl. Počítejte se mnou: Carlos Santana, Eric Clapton, B.B. King... A samozřejmě Mark Knopfler. Britský rockový klasik právě vydal osmé sólové album Tracker.

To, že se Mark Knopfler dopracoval jako kytarista k naprosté nezaměnitelnosti a v respektovaném žebříčku sta nejlepších kytaristů všech dob podle časopisu Rolling Stone obsadil 27. místo, samozřejmě není náhoda. Kromě nezbytného talentu a jistě také dřiny měl Knopfler štěstí na dobré hráčské idoly. V 60. letech, kdy začal brát muzikantský rozum, mu učarovali muzikanti, pro které byla typická a originální tvorba tónu alfou a omegou. Kromě zmíněného bluesového veterána B.B. Kinga jimi byli Elvisův dvorní doprovazeč a původce všech oněch bravurních kratičkých sól na jeho nahrávkách Scotty Moore, spolutvůrce nashvilleského country soundu Chet Atkins, patrně nejvýznamnější

evropský jazzový kytarista, francouzský Rom Django Reinhardt, či instrumentální předák raných rockových Shadows Hank Marvin. Ke Knopflerově naprosté nezaměnitelnosti ovšem přispívá také jeho hraní prsty bez trsátka a křišťálově čistý a na odstíny bohatý zvuk kytary typu Fender Stratocaster.

Proti punku

Sólovým albům, která začal Mark Knopfler vydávat v roce 1996, samozřejmě předcházela mimořádně úspěšná éra, během níž stál v čele Dire Straits. Kapely, která se zejména ve druhé polovině 70. let naprosto vymykala

všem dobovým trendům a vlastně dodnes nemá plnoprávného následovníka.

Dire Straits debutovali eponymním albem v roce 1978. Podíváme-li se do rockové historie, vidíme, že v Británii v té době už dva roky zuřila punková revoluce, která kopla do zadku všechno, co se byť jen vzdáleně mohlo podobat umění v tradičním slova smyslu. „Nesnáším kytarová sóla“ bylo heslem dne a všechno minulé bylo dobré leda tak k poplivání. Do toho přišlo kvarteto, které bylo naopak postaveno na zvládnutí nástrojů, jeho civilně vyhlížející frontman si svého umění užíval v sice krátkých, ale šťavnatých a plnokrevných

sólech, a jeho první velký hit Sultans of Swing byl stylově sice novodobou, nicméně uctivou poklonou zdánlivě dávno „odkecanému“ žánru. Fakt, že se tahle až zoufale nemódní kapela nejen chytila, ale přímo se stala na léta dopředu jednou z největších britských koncertních atrakcí a gramofonových kasaštyků, se rovná zázraku, nad nímž zůstává dodnes rozum stát. Není divu, že na tu dobu Mark Knopfler dodnes rád vzpomíná nejen zařazováním hitů z té doby na setlisty svých vystoupení, ale třeba také prostřednictvím písničky Beryl z nového alba, která jako by jeho raným songům z notové osnovy vypadla.

Kroky stranou

Už během existence Dire Straits měl Mark Knopfler řadu bokovek. Z těch nejdůležitějších je potřeba pro dokreslení připomenout tři jména. V první řadě jednoho z jeho největších idolů, který mu je předhazován odnepaměti, tentokrát v pěvecké rovině: Boba Dylana. Už na začátku Knopflerovy velké kariéry, v roce 1979, jej Dylan přizval jako kytaristu na nahrávání alba Slow Train Coming. O čtyři roky později Mistrovo album Infields Knopfler nejen probarvil tóny své kytary, ale také spoluprodukoval. Ostatně, jejich spolupráce a nejspíš i přátelství trvá dodnes – ještě v roce 2012 si střihli společnou americkou šňůru a v bookletu nové Knopflerovy desky Tracker je fotografie, na níž se s Velkým Bobem dělí o mikrofon. Jistě není náhoda, že je to právě u textu písničky Lights of Taormina – na níž místy zpěvák frázuje skutečně vyloženě po dylanovsku.

Druhým jménem jsou The Notting Hillbillies, příležitostné sdružení, s nímž se Knopfler roku 1989 obrátil k dalšímu milovanému žánru, country. Na album a následující turné přizval staré přátele-kytaristy Stevea Phillipse, Brendana Crokera a Guye Fletchera a výsledkem byl komerčně sice ne zrovna nejúspěšnější, ale rozhodně životaschopný a sympatický úkrok stranou. A do třetice – opět country a opět starý idol. V roce 1990 natočil příjemné album Neck & Neck se zmíněným Chetem Atkinsem. O lámání žebříčkových rekordů si sice také mohlo leda nechat zdát, o to větší upřímnost je ale z kaž­dého jeho tónu slyšet i dnes.

Domů

Když Mark Knopfler rozpustil Dire Straits a vydal se v roce 1996 na sólovou dráhu, ještě víc než předtím se mu uvolnily ruce. Zpod nich mu najednou začaly vycházet písničky, které dřív nebyly myslitelné. Začal zúročovat nejen všechny své importované lásky od country po blues, ale především se obrátil ke svým rodným kořenům. Vyrůstal v Anglii a jeho matka byla Skotka, je tedy nasnadě, že ostrovní folk a jeho keltské kořeny mohly nyní zarezonovat v plné míře.

Proplétají se vlastně vším, na co Mark Knopfler v posledních letech sahá. Dokonce i na tři roky starém dvojalbu Privateering, které je obecně laděno ze vší jeho tvorby nejvíce do blues, jsou nepřeslechnutelné. A tvoří také základní materii jeho nového alba Tracker. Ať už Knopfler drží v rukou akustickou kytaru, nebo stratocastera, ať hraje svoje typické kudrlinky prsty, nebo technikou slide s válečkem na prstě, ať už ležérně maluje svou kytarou impresionistické obrázky evokující zelené pláně, nebo – a to už dnes vlastně zřídkakdy – odsekává rockovější riffy, vždy je v jeho hře, ale i zpěvu, cosi tradičního. Ovšem tradičního v původním a naprosto kladném smyslu. Knopfler se vrátil ke svému typickému, z nejrůznějších otevřených zdrojů vycházejícímu písničkářství, které je povýšeno citlivými aranžmá a dospělou produkcí. A kdyby nic jiného, jeho instrumentální party stojí za poslech, vlastně kdykoli vezme kytaru do ruky.

Na albu Tracker prý objevil ideální balanc mezi svými inspiracemi, tedy blues, country a folkem. „Je to nejlepší deska, jakou jsem nahrál,“ říká. Všechny skladby jsou tradičně jeho, spoluhráče ale tentokrát nechal vkládat do nich větší kus sebe. U části písniček společně rozvíjeli aranže a hledali (a našli) jejich definitivní tvář. „Pár skladeb jsme dokončili na zkouškách ve studiu. Myslím, že to je na desce znát,“ vysvětluje Knopfler. „Každá je pro mě jako dítě. Dávám jí ze sebe nejvíce, co mohu. Bylo to tak vždycky, ale postupem času se člověk zdokonaluje a je z něho lepší autor, což dává vztahu k písni větší smysl.“

Vědomý posun nastal i v textech. „Nemám už problém vyprávět osobní příběhy v první ani ve třetí osobě. Nemám problém se zpíváním o svých emocích ani otevíráním se. Stal jsem se hrdinou svých písniček a jsem jím rád. Miluju ale i ty, na které v textech nahlížím,“ říká.

Nezpívá totiž jen o svých pocitech, prožitcích či dětství v Glasgow. Skladba Beryl je o nositelce Bookerovy ceny, spisovatelce Beryl Bainbridge (1932–2010), a Basil je zase inspirována dílem britského básníka Basila Buntinga (1900–1985). (JŠ)