Velký, krásný kýč

Kytarista Rolling Stones rád maluje sám sebe a svou kapelu, většinou v rozšafných barvách a nadživotní velikosti, občas s davem fanoušků a okřídlenými bílými hřebci kolem. Uměleckou kariéru začal už ve školních letech, když kreslil v dětském pořadu Sketch Club, který běžel na BBC v letech 1958 až 1961. Kromě sebestředných námětů se věnuje portrétům svých přátel z showbyznysu, což dělá jeho obrazy atraktivní pro hotely v Las Vegas. Tomu odpovídá i styl a úroveň malby, která koketuje s křečí a kýčem.

Očima Michaela Rittsteina:

„Pár obrazů jsem schopen akceptovat v jisté návaznosti na americký hyperrealismus, tedy fotografický realismus. Z většiny je ale zřetelné, že jsou to omalované fotografie a to už se nedá pojmenovat nijak. Upřímně, je to trochu průjem, páté přes deváté. Očividně ho to baví a já malbu lidem nikdy nechci otrávit. Je to bezvadná činnost, sám ji mám rád, z uměleckého hlediska to ale má nulovou hodnotu. To samé může být na Matějské pouti na kolotoči nebo strašidelném zámku.“

Chytač duševních křečí

Podle vlastních slov se Manson vydal na dráhu malíře v roce 1999, kdy namaloval několik pětiminutových akvarelů a prodal je dealerům drog. Jeho umělecké snažení nebral nikdo moc vážně a kritici si přitakávali, že cena jeho obrazů tkví ve jméně, nikoli v umu. Ano, Manson má slabší chvilky, ale minimálně polovina z dvaceti akvarelů ze série Genealogies Of Pain (Rodokmeny bolesti), kterou představil v roce 2010 ve vídeňské Kunsthalle, je upřímně zneklidňující. Mansonovy akvarely, což je mimochodem náročná technika, jsou figurativní studie duševních křečí podobné těm, které známe od Francise Bacona. Výstavu doplnil Mansonův fanoušek a přítel David Lynch několika snímky, které akvarelům dodaly „estetický a historický kontext“. Ti dva spolupracovali už na thrilleru Lost Highway (1997), kde hrál Manson pornoherce.

Očima Michaela Rittsteina:

„Tyto nihilistické a jakoby temné kresbičky jsou takovou současnou módou. Z českých malířů si vybavím například Josefa Bolfa a jeho plačící hlavičky, které připomínají nějaké tragické hračky. Určitě nechci Josefa Bolfa spojovat s módou, ten trend je ale vystopovatelný napříč světem. Trochu za to mohou filmy Tima Burtona, které prostoupily mladou generací. Burton má velký vliv i na samouky, ale těžko říct, jestli ovlivnil konkrétně Mansona, některé věci mi připomínají třeba Marlene Dumas. V globálu lze ale říct, že tímto způsobem dnes pracuje víc mladých lidí.“

Ušlechtilá kratochvíle

Tajemnem opředený folkový bard se malbě věnuje už od 60. let, z pláten je dodnes cítit ruka samouka nesvázaná akademismem. První Dylanův obraz se na veřejnosti objevil v podobě přebalu desky Music from Big Pink (1968) od jeho doprovodné kapely The Band. V roce 1970 následovala deska Self-Portrait s autoportrétem na přebalu, která nastolila otázku, jak to Dylan s výtvarným uměním vlastně myslí.

Redaktor časopisu Rolling Stone uvedl recenzi desky slavnou větou: „What is this shit?“ Ostatní reakce nebyly tak přímé, obsahem se ale nelišily. Sám Dylan desku označil za vtip a cestu, jak ze sebe strhnout nálepku mluvčího generace, která se mu příčila.

Téměř každou z jeho výstav provázejí rozpaky, diváci čekají víc, než jim malíř Dylan může dát. Kurátoři výstavy dvanácti pastelů Face Value (2013) v britské National Portrait Gallery byli opatrní a v pozvánce předem upozorňovali, že autor není profesionální malíř. V New Yorku si Dylan dokonce vysloužil nařknutí z plagiátorství, když na výstavě The Asia Series (2011) vystavil obrazy připomínající historické fotografie. Na překreslování z fotek samozřejmě není nic špatného, Dylan ovšem výstavu uvedl jako „autentické postřehy z Asie“.

Přes to všechno – mezi malujícími hudebníky patří jeho plátna k těm lepším. Tak jako jeho skladby nepostrádají jistou zasmušilost, v akvarelu a oleji vznikají krajiny prostoupené nekonkrétním tichem, pastelem kreslí detaily nezatížené portréty. V roce 2013 překvapil londýnskou výstavou ocelových vrat, která po léta vlastnoručně svářel z materiálu nalezeného na vrakovišti.

„Hraní je něco jiného. Hudba je těsná a volná zároveň, zatímco malba je silně strukturované zobrazení. Hlavní otázkou je, jestli je to samo o sobě zajímavé. Stojí to za pohled? Jediný vztah, který mezi hudbou a malbou vidím, je, že se nesmí opakovat. Nesmí spadnout do automatizovaných vzorců,“ popsal Dylan paralelu mezi písněmi a obrazy. Neopakuje se, je to slušný malíř. Nebýt ale Dylanem, jeho výtvarné počiny by s takovou pozorností počítat nemohly.

Očima Michaela Rittsteina:

„Tohle jsou práce, které se mohou objevit u nás na škole u zkoušek, kdy přijde například člověk z gymnázia, má určitý talent, ale chybí mu teoretické vzdělání. My uvažujeme o jeho přijetí například pro výběr motivu. Tahle kompozice vychází z Velkého koupání Paula Cézanna a zároveň je vidět vliv Asie a Paula Gauguina. Je to insitní naivistická práce se znatelnými problémy s perspektivou. Někdy se to dá dělat záměrně, tady mi to ale jako záměr nepřijde.“

Naivním humorem proti perspektivě

Populární český muzikant a bavič se dle vlastních slov stal malířem z donucení. První plátna namaloval pro večírek v roce 1975, na němž představil novou kapelu Banjo Band. Prý protože malíři v kapele byli líní a vernisáž obrazů se zdála jako dobrá kamufláž pro koncert. Chopil se tedy štětce a začal vizuálně naivní plátna plnit zábavnými pointami, ne nepodobnými jeho gagům. Nedostatek řemeslné jistoty skryl pod názvy jako Napadení pohřebního průvodu divočáky, První pražská defenestrace v řezu nebo Opaření Venclovského golfským proudem.

Mládek svůj styl označuje jako důsledný antiperspektivismus, první obraz navzdory perspektivě namaloval v roce 1978, když ho časopis Mladý svět požádal o ilustrace k vlastním písním. Na obrazu ke skladbě Rychlík jede do Prahy z nudy a žertu namaloval koleje v obrácené perspektivě, takže vlak byl v dálce paradoxně větší. Přestože po této zkušenosti Mládek deset let nemaloval, antiperspektiva zafungovala, na výstavě v pražské Malostranské besedě prodal všechny obrazy. Podílel se na nich i jeho přítel, akademický malíř Jaroslav Mysliveček, který vypomohl s řemeslem.

Mládkovy obrazy v sobě nezapřou glanc naivity, nikdy jim nechybí vtipná pointa. Vášnivý banjista si na mušku bere tradiční motivy z historie moderního umění (Snídaně v trávě) i komplexní styly (Antipicasso), Ztracené nůžky jsou zase adaptací Olympie Édouarda Maneta. Další obrazy, jako Zemětřesení ve skladu skla nebo Sovětská toaletářka, se vizuálně odkazují na socialistický realismus, vzhledem k tématu ale záměrně. Obrazy jsou lehké, nenucené a co je důležité, mají daleko ke kýči.

Očima Michaela Rittsteina:

„Samoucký styl, na kterém si autor brousí vtip. Podobně pracovali jugoslávští naivisté, kteří byli kdysi dost v módě, ale to byli zpravidla lidé z venkova. Kdysi tu měli výstavu, která byla úžasná a jako kluka mě strašně ovlivnila. Šílel jsem z toho. Bylo mi šestnáct, rok jsem maloval jako naivista a přitom jsem studoval na Hollarce. Tam by ze mě měli radost, kdyby to viděli.“

Vypočítavý sprosťák

Svéráz českého zábavně hudebního průmyslu má na svědomí ikonický ironický obraz Zvířátka obdivují píču, který v roce 2009 vzbudil rozruch nejen ústředním tématem. Především na internetu se rozšířil hoax, podle něhož Národní galerie, jakožto příspěvková organizace, obraz koupila za 780 000 korun. Tehdejší ředitel Milan Knížák zprávu rychle popřel s dodatkem, že by za obraz dal maximálně 700 korun.

František Ringo Čech ve své typické upřímnosti přiznává, že náměty si vybírá podle potenciální prodejnosti, na duševní rozpoložení nehledí. S rozruchem kolem Zvířátek obdivujících píču počítal a takové plátno Andromeda Golf Cup je zase hozenou rukavicí golfistům, které vyhodnotil jako movitou skupinu. Víc ale zafungoval motiv obrazu Adam a Eda, který cílí na homosexuály. Ti se ukázali jako štědřejší než golfisté a obrazy Řezník a kominík přistihli dvě buzny nebo Ples buzerantů existují v mnoha kopiích.

Ringo Čech se malbě věnuje od roku 1973, prý ho ovlivnilo štědrovečerní setkání s malířem Janem Zrzavým a návštěva u Aleny Ladové, dcery Josefa Lady. Právě jeho vliv je v Čechově díle rozpoznatelný dodnes. Přes jistou ležérnost a vysměvačnost, nebo možná právě pro ně, Čechovy obrazy najdete ve sbírkách Václava Havla, Martiny Navrátilové, Franka Nera, Annie Girardotové, Arnolda Schwarzeneggera a dalších. Arnoldovi obraz daroval.

Očima Michaela Rittsteina:

„Tahle práce má insitní charakter, podobně jako je tomu u Mládka. Je zajímavé, že venkovská babička z Jugoslávie maluje podobně jako Ringo Čech. Podle mě je v tom kousek chtěného a kousek nevědomého. Ringo Čech zároveň pracuje s jiným druhem humoru. Ty jugoslávské obrazy byly upřímné, tady existuje jistá distance.“

Démoni chameleona popu

Když se chameleon popu v roce 1976 přestěhoval do Švýcarska, klesla jeho spotřeba kokainu, a tak se mohl soustředit na záliby mimo hudbu. A mezi ně patří i malování. Bowieho žánrový rozsah během let rostl, vždy ale zůstával poplatný německému expresionismu skupin Die Brücke nebo Der Blaue Reiter, které objevil v galeriích Ženevy a Berlína a které sbírá.

Je tu fascinace primitivními národy, maskami a především obličejem jako takovým. Bowie je rozpouští v jemných akrylových barvách, jindy do pláten silnými nánosy barvy dře vyabstrahované portréty anonymních tváří. Jsou pokroucené zemitými barvami, mhouří oči do prázdna a chtěly by křičet. Z uhlového autoportrétu podle přebalu alba Heroes (1978) je jasné, že Bowie není ani špatný karikaturista. Vystavuje ale méně než jeho kolegové a je to škoda. Bylo by se na co dívat. Je prostě i ve výtvarném umění muž mnoha tváří, talentů a řemesel.

Očima Michaela Rittsteina:

„Je vidět, že se pohybuje na umělecké scéně a má přehled. Je jasně inspirován italskou transavantgardou, tipoval bych rok vzniku 1984 až 1986. Vidím v tom motivy od italského umělce Mimma Paladina. Jsou to lehce nadprůměrné expresivní obrazy a dýchá z toho talent.“

Pankáč umělec

Přes všechny ty ocelové spony v oblečení, vytetované drogy, nedbalý zevnějšek, sprostá slova a hlasitou a rychlou hudbu bylo vždy nad slunce jasné, že Tim Armstrong (Rancid, Transplants, Operation Ivy a další) je citlivka. Nedávno se od nihilisticky expresivních obrazů přesunul ke skromnějším, ale nikoli nezajímavým kompozicím. Na plátna lepí noviny, které pak překrývá akrylem a sprejovou barvou. Používá šablony nebo je dokresluje rukou. Působivé jsou portréty žen s kytarou vyvedené pouze uhlem. Právě na nich je vidět, že Armstrong dostává figuru pomalu do ruky a umí s proporcemi těla pracovat tak, aby vzbuzovaly emoce. Dává jim život. Art‘s not dead!

Očima Michaela Rittsteina:

„Z toho by se okamžitě dala udělat obálka na desku. Je to žánrově neucelené a hodně to inklinuje k designu, občas se ale strefí a je to vkusné. Trochu je z toho cítit glam rock. Tenhle druh estetiky funguje pořád, vždycky je tu nějaká skupina lidí, která se jím zabývá.“