Nepovšimnutý talent vyšinutého zpěváka

Jméno Ian Dury si každý slušný Brit spojí s manickým zpěvákem, který ke konci 70. let dal světu singl Sex & Drugs & Rock‘n‘Roll a s ním i univerzální motto, které rychle zlidovělo. Uštěpačný textař, nenapodobitelný showman a věčně remcající invalida měl ale ještě jeden utajený talent.

Narodil se do umělecké rodiny a od roku 1964 studoval na prestižní Royal College of Art v ateliéru popartového malíře Petera Blaka. Ten je mimo jiné spoluautorem legendárního přebalu alba Sgt. Pepper‘s Lonely Hearts Club Band od The Beatles.

Než se Dury začal živit hudbou, vyučoval na výtvarné škole, občas se zúčastnil skupinové výstavy. První autorská, a bohužel také posmrtná výstava More Than Fair se konala v roce 2013. Obrazy zapůjčili členové i fanoušci Duryho doprovodné kapely The Blockheads, ale třeba i Robbie Williams. Jedním z kurátorů výstavy byl Kosmo Vinyl, bývalý manažer punkrockových The Clash, s nimž Ian Dury & The Blockheads odjeli nejedno turné.

Duryho obrazy koketují s pop artem, stejně jako jeho písně jsou cítit špinavým funky nádechem, obsahují vizuální chaos, ovšem ukázněný geometrií, jsou výborně technicky zvládnuté. Tematicky se Dury drží hesla o sexu, drogách a rock‘n‘rollu. Maluje ženské akty, na plátna lepí blyštivá cingrlátka, která modelkám dodávají sprostou smyslnost. Výstava ukázala do té doby skrytou tvář punkového intelektuála a provokatéra.

Očima Michaela Rittsteina:

„Jasný anglický pop art, který si s sebou nese asambláže cizorodých a třeba i lehce pokleslých materiálů a bohatou ornamentalistiku. Je znát studovaná ruka a plátna by se klidně mohla omylem připsat Richardu Hamiltonovi. Podobné techniky v Anglii fungují pořád a lze je najít i v současném mladém anglickém umění.“

Punkrockový impresionista

Málokdo by asi čekal bývalého basáka elegantních neurvalců The Clash, jak stojí v Londýně na břehu Temže s malířským stojanem a snaží se zachytit pomíjivý odlesk slunce. Jenže předtím, než Paul Simonon začal v jednadvaceti letech drhnout basu v punkových modlách, brousil si zuby na dráhu malíře.

The Clash byli nejen inovativní muzikanti, ale také nepřehlédnutelní štramáci. Za jejich nekompromisní a stylovou image mohl z velké části právě Simonon, jehož to už od dětství táhlo k výtvarnému umění, designu a módě. Možná ho k tomu předurčilo prostřední jméno Gustave, jehož by se člověk bez umělecké duše snad musel vzdát. Vzpomeňme francouzského realistu Gustava Courbeta nebo zlatomilce Gustava Klimta.

Plně v duchu filozofie DIY (udělej si sám) si třísnil oblečení barvami a zároveň hlídal kolegy, aby křiváky nepřeplácali a stále to mělo šmrnc. Zásah barvou okusila i jeho první baskytara, kterou si pořídil v roce 1976. Rok na to, při nahrávání eponymního debutu The Clash, dostal od Patti Smith darem černého Rickenbackera a hned ho upravil barevnými linkami, které nezapřou inspiraci abstraktním expresionismem Jacksona Pollocka.

Akční malba byla mezi pankáči oblíbena. Jistý punkový postoj v sobě nesl asi každý progresivní směr, punk rock se ale vizuálně pojí především s graffiti, pop artem a expresivní abstrakcí. Punk lze také chápat jako jistou formu konceptuálního umění. Simononova malba je ale překvapivě tradiční, učesaná a snad i milá.

„Konceptuální umění by pro mě bylo přirozenou cestou. Jenže tím jsem se zabýval, když jsem na pódiu rozbíjel baskytary a další předměty, což za konceptuální akt považuji,“ řekl pro televizi BBC při příležitosti výstavy From Hammersmith to Greenwich, která se konala v roce 2002. Simonon tehdy strávil roky pozorováním Temže, která se v těch místech dotýká těkavé metropole.

Historii umění má Simonon nastudovanou a fascinace Paulem Gauguinem ho přivedla až do Francouzské Polynésie, kde civilizací znechucený post impresionista zakotvil a žil, tvořil a zemřel. Punkový basák stejně tak čerpá z realismu 20. století a někde mezi tou romantickou vizí divočiny a neúprosností velkoměsta si vystavěl vlastní styl. Městské krajinářství má v Anglii tradici, zmiňme alespoň L. S. Lowryho, který po nocích maloval masivní detailní plátna se sociálním přesahem. Paralely se Simononem tu jsou. Na pozorování Londýna stojí v podstatě celé jeho dílo včetně skladby Guns of Brixton.

Paul Simonon mluví o svých obrazech:

Očima Michaela Rittsteina:

„Na první pohled je vidět, že malbu studoval. Je to realistická předmětná malba, je znát, že malíř je poměrně zručný. Kdyby tohle dělal v době, kdy hrál punk, estetika by asi byla jiná, dnes už je ale v pokročilejším věku. Tohle je profesionální přístup na realistické úrovni s lehce primitivizujícími prvky. Jsou tam rozeznatelné jemné inspirace, ve figurální malbě například Lucienem Freudem a anglickým realismem obecně. Je to v podstatě kolega, takže bych se mu v tom nerad vrtal.“

Talent žhnoucí napříč médii

Říká se, že Miles Davis byl výtvarnému snažení stejně oddaný jako hře na trumpetu. U pláten seděl hodiny a dny, a přestože s malbou a kresbou začal až ve svých padesáti letech, vypracoval se na slušného figurativního malíře se sklony k vizuální zkratce, naivitě a abstrakci. Miles Davis ve skutečnosti patří v této mnohdy obskurní společnosti ke špičce. Pohyb figury dokázal vystihnout v několika tazích, jindy do pláten skládal barevné masky ve stylu primitivismu přírodních národů, měl cit pro barvu i kompozici.

O propojení oblastí hudby a výtvarného umění mluvil v televizním pořadu Joolse Hollanda. „Milesi, ovlivnila vaše hudba vaše obrazy?“ zeptal se Holland bezelstně. „Hm, to je velmi zajímavá otázka,“ zamyslel se dlouze Davis. „Nikdy jsem o tom ještě nepřemýšlel, nechte mě si to přebrat… Když o tom přemýšlím a beru to ze všech stran, při zvážení všech okolností, myslím, že mi nezbývá nic jiného než odpovědět: Yeah!“

Očima Michaela Rittsteina:

„To se mi libí. Podle mě je to naprosto profesionální obraz profesionálního amerického umělce. Ta syrovost je typicky americká, Francouz by to namaloval jemněji. Kdybych nevěděl, že je to Miles Davis, některá plátna by šla zařadit do té italské transavantgardy podobně jako u Bowieho. Chvílemi jde do manýrismu. Je vidět, že nemá vyhraněný program a malbou se pravděpodobně snaží odreagovat.“

Malba nebo nic

Jeho jméno zní, jako by patřil do generace holandských mistrů 17. století, ale nenechte se zmást. Don Van Vliet proslul jako hudební experimentátor s maskou kapra, avantgardní alchymista a idol květinových dětí, který se v roce 1982 vzdal pseudonymu Captain Beefheart, stáhl se do ústraní Mohavské pouště a zbytek života propůjčil plátnu a štětci. To rozhodnutí z něj udělalo plnohodnotného malíře.

Van Vliet maloval po celou svou hudební kariéru, při newyorské výstavě na začátku 80. let mu ale agent Michael Werner řekl, že pokud se nevzdá hudby, nikdo ho nebude brát vážně. A měl pravdu. Ještě tehdy se o Van Vlietovi psalo jako o „dalším rockerovi, který koketuje s výtvarným uměním, aby si zvedl ego“. Kritici se ale ukvapili. Cena Van Vlietových obrazů stále stoupá, a to se malbám, jejichž cenu žene nahoru jen hvězdné jméno, nestává.

Van Vlietovo dílo je organickou abstrakcí, která v sobě nese rozlehlost a prázdnotu pouště, kde vyrůstal a kam se uchýlil na hudební důchod. Její rozlehlou nehybnost zřídkakdy protne cesta živého tvora, impresi z krajiny tvoří masivní kameny, které jsou tam tisíce let. Člověku se do sítnice otisknou i větve krátkolisté juky, které se kroutí jako chapadla trnité chobotnice. Van Vlietovu poušť obývají neidentifikovatelní magičtí tvorové, zakleté formy života v zemi, kde zamrzl čas.

Mimochodem, Jackson Pollock přišel na dripping a abstraktní expresionismus, který má k Van Vlietovu stylu blízko, také v poušti. Techniku akční malby odpozoroval v písečných kresbách indiánských kmenů. Abstrakce je na první pohled technicky nenáročná, je to flek sem flek tam. Jenže aby takový obraz fungoval, vyžaduje nemalou dávku talentu, vkusu a citu. Každé podařené plátno si vezme desítky a stovky pokusů.

Jen poušť by ale Van Vlietovi k malování nestačila. „Mám rád malbu jako takovou, to je dostačující inspirace,“ říkal a přitom si bral trochu z raných obrazů Pieta Mondriana a skupiny De Stijl, používal naivnost Jean-Michela Basquiata, kresebnost Vincenta van Gogha, vždy respektoval Georga Baselitze. Lze také najít spojnice s evropským poválečným hnutím CoBrA. Jeho malíři se po dvou velkých válkách rozhodli hledat umění v naivitě dětské kresby, protože děti nejsou schopny přemýšlet o hrůzách jako je válka. V tomto kontextu nabývá Van Vlietova abstrakce i jistých významů. Don Van Vliet zemřel v prosinci 2010 po mnohaletém boji s roztroušenou sklerózou, zanechal po sobě komplexní a rozsáhlé dílo.

Očima Michaela Rittsteina:

„Tohle je znaková expresivní malba se zemitými tóny, které jsou dané místem vzniku obrazů. Překvapivá jsou plátna podobná německému expresionismu, ta ale mohla vzniknout dříve, než se přestěhoval do pouště. Je to hodně hrubé a syrové, podobě jako jeho zpěv, a to se mi líbí. Očividně se nechal inspirovat přírodními národy, jejich nástěnnými malbami a textiliemi. V Americe se tohle považuje za slušný obraz, místy to připomíná raného Pollocka, s nímž ho spojuje i technika drippingu, přestože u Van Vlieta je spíše figurální.“