Metafora vibrátoru a marihuany

Necudná hvězda kanálu Disney na výstavě Dirty Hippie lepila barevné předměty na jiné barevné předměty, až z toho vznikly velké předměty hrající barvami. „Možná to zní trapně, ale cítím, že se mé umění stalo jakousi metaforou. Je to ukázka mého života,“ komentovala své výtvory v rozhovoru pro magazín V. Vzhledem k tomu, že Cyrus vystavovala marihuanový joint přilepený k vibrátoru, obří bong oblepený plastovými listy marihuany, magnety na lednici a plyšáky, musí žít úžasný život.

Očima Michaela Rittsteina:

„Na někoho to možná působí šokujícím dojmem, ale tohle je normální americký trend, v sochařství se s podobnými materiály pracuje běžně. Když přijdete do newyorské galerie MoMA PS1 na výstavu mladého amerického sochařství, půlka z toho vypadá takhle. Takže je to silně informovaná věc, zároveň je to propojené s módou a exteriérovým designem.“

Cirkus na pódiu, cirkus na plátně

Kiss v sobě vždy měli trochu z cirkusu, kousek Matějské. Oproti obrazům zpěváka Paula Stanleyho jsou jejich show vrcholným uměním. Mnoho lidí nemůže přijít na chuť modernímu umění, protože vypadá, že by jej zvládlo i pětileté dítě. Stanley jde ještě dál a jeho obrazy vypadají jako kreslené dvacetiletým romantikem s inteligencí pětiletého. Občas se pustí i do abstrakce, které mohou zvolenou technikou a kompozicí vzdáleně připomínat Marka Rothka nebo Gerharda Richtera. To by ovšem oba zmiňovaní museli propít měsíc a v kocovině si pomocí LSD vymazat mozek z lebky. Ostatně, podobné inspirace v sobě nezapře většina obrazů z „renomovaných“ galerií kolem pražského Staroměstského náměstí, kde si ruští turisté kompletují sbírky umění do jurt.

Očima Michaela Rittsteina:

„Tohle je zvláštní. Těžko k tomu zaujmout stanovisko, protože je to takové machlání, řekl bych. Vidíme hodně protichůdných stylů, z čehož lze odvodit, že se malbě věnuje velice okrajově. Ani podvědomě si tedy nestačí vypracovat metodu a ty obrazy budou mít určitě nějaké strýčky, podle kterých je omalovává. Kdyby to ale byla série a vedle Mony Lisy byly další interpretace klasických motivů, dalo by se to například z pohledu americké abstrakce brát vážně. Takhle to ale bohužel nefunguje.“

Cena vyšponovaná jménem

Zlatý slavík má zlato nejen v hrdle, ale také v oku a zápěstí. Výtvarno mu učarovalo od mala, už jako kluk chodíval malovat pohřby. Gottova plátna trpí stejným pozlátkem a hnanou pompézností jako líbivé popové písně. Postrádají Mládkův vtip i Čechovu vychytralou uštěpačnost. Rád zkoumá ženské křivky, ovšem takový obraz Helena v lázni, na němž postavy českého showbyznysu zpoza stolu okukují blondýnu stojící v lavoru, lze těžko považovat za kompliment ženskému tělu. Plátno lze spíše interpretovat jako solidní prasárničku, na níž se sám mistr ztvárnil, jako by se tam ocitl náhodou. Jen lehce zarudlé tváře studem chybí.

I když obrazy z 90. let by mohly závidět řemeslnost artistům na pražském Karlově mostě, je znát, že se Gott během let vypracoval. Ovšem auru pouličních obrázkářů nepostrádá ani jeho současná tvorba, která se přehnaně snaží o realismus, místo toho ale vznikají podivně pokřivené postavy lehce snad připomínající karikatury lidských charakterů Otto Dixe. Ty Gottovy jsou ovšem bez hloubky i života a bez jeho podpisu by pravděpodobně nefungovaly ani jako dekorace.

Gottovy malířské pokusy, přestože četné a vystavované, i po letech zůstávají jen pokusy. Trpí přílišnou vážností, předstírají, že jsou něco, čím nejsou. Pro zpěváka je to příjemná kratochvíle, pro fanoušky vzrušující fetiš a pro lidi, kteří rádi chodí do galerií, kýč ze štětce národem zbožňovaného zpěváka. Gottův malířský talent byl objeven především v tuzemských okresních galeriích a Německu. Gott totiž znamená německy bůh.

Očima Michaela Rittsteina:

„Typický příklad člověka, který chtěl studovat malbu. Má velké cíle, je ale neškolený, nevěnuje se tomu systematicky, a tak dělá spoustu chyb. Tady už se dá mluvit o chybách. Na druhou stranu, Karel Gott se nešetří a některé scény jsou docela komplikované. Nerad bych ale mluvil o nějaké umělecké hodnotě. Ta hodnota spočívá spíše ve jménu autora. Spousta amatérů má totiž také velké cíle. Třeba hospodský u nás v Brnířově maloval velikánské obrazy, na kterých interpretoval masové scény. Svým způsobem to bylo působivé, ale podkopávaly to právě ty chyby a profesionál ten obraz brzy přestal snášet. Rve to oči.“

Někdy je lepší nedělat nic

Dobrý rockový klub v zahraničí poznáte podle toho, že má na baru kasičky na spropitné s nápisem „Pokaždé, když dáte dýško, Justin Bieber zemře.“ A že ty kasičky bývají plné. Mladičká globální popová hvězda, panenka, která v sobě nese všechno krásné z chlapce i děvčete, jistě preferuje jiné kratochvíle než malbu a kresbu. Nicméně občas popustí výtvarnému pnutí uzdu a nedopadá to dobře.

Když byl v roce 2013 na turné v Brazílii, po koncertě spreji pomaloval stěnu hotelu. Bodyguardi se snažili paparazzi bránit ve focení, nicméně po internetu se rozlétly snímky Biebera, kterak sprejuje nápis Bielibers 4 Life. Druhý den se po zpěvákovi sháněla brazilská policie, ten už byl v Paraguayi. Četníci hrozili až dvouletým vězením, tak měl asi naspěch.

Z hrozby brazilské cely si mladý umělec nic nedělal a na turné Believe ve sprejerských eskapádách pokračoval v Kolumbii, v australské Gold Coast pak rozzuřil tamního starostu. „Mám tu zprávu pro popovou princeznu Justina Biebera. Máme rádi tvou hudbu, ale tvé graffiti a vandalismus v našem městě nesneseme,“ vzkázal zpěvákovi starosta Tom Tate a Bieberovi nechal poslat malířskou štětku a kýbl barvy na přetření.

Justin Bieber se nevěnuje klasickému graffiti, které se soustředí na typografii, ale sprejuje motivy typu Pac Man, marihuanový list, opičku, tučňáka a další zvířata. Co si o jeho díle myslí graf­fiti komunita, shrnul australský writer Lush do piecu s jasným vzkazem: Několikametrový nápis „Justine Biebere, zanech graffiti“ doprovodil zpěvákovou hlavou naraženou na dřevěný kůl. Graf­fiti jsou dnes prostě cool.

Očima Michaela Rittsteina:

„No... jeho spíš asi zajímá, že stříká sprejem a má kšiltovku. Ten tučňák je dojemný, ale spíš asi bez komentáře.“